Nedokoukal jsem ani jedno porodní video
Zhruba za tři měsíce budu poprvé táta. Ostatně prý už bylo v mém věku na čase, ale nic se nemá uspěchat. Chlap nemá kam pospíchat, biologické hodiny mu holt tikají pomaleji. Nicméně se pochopitelně moc těším, navíc všechna vyšetření naznačují, že se nám povedl kluk, a tak mám radost dvojnásob. Ne že bych nechtěl dceru, ale kluk je kluk. Časem ho zajímají stejné věci, jako jeho tátu. I já strávil se svým tátou hodně času, konkrétně na fotbalovém hřišti a u aut v garáži, a mám na to ty nejlepší vzpomínky – tak nějak bych si v ideálním případě představoval svoje rodičovství i já. Přiznávám, že péče o kojence mi nějak extra blízká není, ale důvěřuji přírodě a o vlastního kluka se určitě naučím starat.
Vlastně jediná věc, kterou momentálně řeším, je poněkud paradoxně porod. Asi bych uměl zatnout zuby a koukat, jak partnerka trpí, jak ji třeba řežou, nastřihují a šijí, jak křičí bolestí, jak jí docházejí síly, ale znám se, vyvolá to ve mně pouze bezmoc. Pokoušel jsem se shlédnout nějaká porodní videa – to partnerka neví – ale ani jedno jsem nedokoukal. Myslím, že nejsem cimprlín, vyrostl jsem se zvířaty na vesnici, ale porod je něco úplně jiného, tam trpí člověk, kterého milujete. A když jsem u některých porodů viděl ty bezradně přešlapující táty v nemocničním mundúru, kteří se tvářili, jak když spolkli kilo citrónů, pochybuji, že bych tam zrovna já k něčemu byl.
Jak se vyvíjel Petra příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Porod je ženská záležitost!
Je mi jasné, že důvod, proč dnes chlapi k porodu chodí, je ten, že jakoby podpoří svou ženu, popřípadě se jí v nějaké kritické chvíli zastanou. Četl jsem i diskusi, kde nějaký muž psal takové ty řeči o tom, jak pro něj bylo důležité být u magického okamžiku zrození a podobně, já žádného takového muže neznám. Tři moji kamarádi u porodu byli, všichni tedy dobrovolně a žádnou „magii“ tam podle svých slov nezažili. Jeden z nich dokonce pak řešil nějaké problémy v manželském sexu. Jeho žena měla krušný porod, chvíli to prý bylo i docela nahnuté a oba se pak z toho nemohli dlouho vzpamatovat.
Asi bych měl prostě říct na rovinu, že si myslím, že porod byl a je ženská záležitost. Dřív se chlapi od porodu vyhazovali, teď u něj musí držet čestnou stráž. Na muže, co u porodu nebyl, protože tam nechce, se kouká skrz prsty, jako na necitlivého burana o kterého se jeho žena nebude moci nikdy opřít a spolehnout se na něj. Fakt si nemyslím, že bych mezi takové pány patřil!
Pokračování 3 / 4
Nejsem necitlivý buran, postarám se, ale k porodu nechci
Přítelkyni jsem na jaře požádal o ruku, ale jelikož je její máti po vážném úraze a bydlí na Slovensku, dohodli jsme se, že se vezmeme až příští rok, kdy je naděje, že bude opět mobilní a svatbu si užije. Přítelkyni na tom hodně záleží. A tak pro nás zatím rekonstruuji dům po babičce, malý už má na zahradě pískoviště a houpačku, v garáži má složenou trampolínu a bednu různých tříkolek a dalších hraček na zahradu po dětech našich známých. Peníze taky vydělám, a tak myslím, že se o rodinu postarám dobře a nemusel bych být považovaný za sraba, co nechce ženu podpořit, když je jí ouvej.
Horší je, že přítelkyně s mojí účastí u porodu naprosto automaticky počítá, prostě o tom mluví jako o hotové věci. V tomto ohledu u nás nepadla žádná otázka, žádný dotaz – což nemyslím špatně vůči přítelkyni, prostě to bere tak, že v dnešní době rodí vždy oba dva. Jenže já k porodu nechci, ale jak to vysvětlit ženě, kterou miluji, která je v sedmém měsíci těhotenství a ani ve snu ji nenapadlo, že by její muž k porodu nešel? Zkusil jsem to jednou.
Pokračování 4 / 4
Nemám odvahu jí to říct
Nejsem v komunikaci nijak nadaný taktik, nejradši mluvím přímo a sám takovou komunikaci vítám, ale porod je opravdu delikátní téma, a tak jsem se ze zoufalství rozhodl k takovým těm komunikačním tanečkům. Přítelkyni jsem jen tak mezi řečí u večeře vyprávěl o smyšleném kolegovi, který nechce jít k porodu, říkal jsem jí jeho (své) důvody, a že je jeho žena na něj kvůli tomu hodně naštvaná. Pak jsem pochopitelně čekal, co na to přítelkyně.
„Tedy, já myslela, že už takoví chlapi snad ani nejsou! Jak ji v tom proboha může nechat, jen protože se panáčkovi nechce?! To fakt nechápu!“ vysypala okamžitě „z rukávu“ moje přítelkyně a mě došla řeč i odvaha. Co teď?