PETR (36): Opravdu chlap musí k porodu?

Partner se nikdy netajil tím, že k porodu nepůjde. Akceptovala jsem. Nakonec to dopadlo tak, že se rozhodl týden před termínem k porodu jít (nenutila jsem ho). S odstupem skoro čtyř let je za to rád. Pochoval si první, popsal si dítě příjmením. Pro mě nezapomenutelný pohled, když poprvé choval dceru :D Chodil jak socha :D U druhého porodu byl už v pohodě. Náš vztah nijak neutrpěl (ono toho od hlavy není moc vidět a porody byly učebnicové). A pro mě ten klid, že miminko hlídá, než se dokončí vše potřebné....

Bohužel někteří muži,co viděli celý porod své ženy,nemohli s ní již později sexovat,protože se jim přeměnila v "matku" a konec.Zanechalo to v nich takový silný dojem,že jim zkrátka nefungovalo s touto ženou,ani po různých sezeních a pod.Já osobně bych bývala brala blízkou duši na ty dlouhé hodiny (12 a 18 hodin),než se děti narodily,a byla jsem tam zcela sama,nikoho jsem nezajímala,chodila po chodbách a na WC sem-tam,celý večer a celou noc.Po druhém porodu v 6 ráno jsem dostala napít až po dlouhých 22 hodinách,neb mě "zapomněli" v koutě na provizorním lehátku a já nebyla schopná ani se pohnout nebo volat,nikde nikdo.Tak aby se nestaly takovéto zážitky,na to by byl budoucí otec dobrý,u samotného tlačení a pod. na sále,už by neměl být.

Můj názor je ten, že chlap u porodu potřebný je...já muže u porodu chtěla, on jít napřed nechtěl...nenutila jsem ho, docela dlouho jsme o tom diskutovali, byl se mnou na předporodním kurzu, kde nám teda porod nepouštěli, jen jsme dostali nějaké praktické informace. Nakonec jsme se dohodli, že půjde a kdykoliv by se cítil zle, tak prostě odejde. Nakonec zůstal a viděl úplně všechno, a vstřebal to úplně v pohodě. Byl hrozně pyšný, že to zvládl. Co se týká mě, bez něj by to bylo asi krušné. V poslední fázi jsem zapomínala dýchat, zadržovala jsem dech aniž bych si to uvědomovala a on mi stál u hlavy, držel mě za ruku, mluvil mi do ucha a nutil mě správně dýchat. Bez něj by to všechno bylo mnohem delší a náročnější. Takže pro mě to bylo obrovské plus. Potom říkal, že je moc rád, že tam byl, že to byl úžasný zážitek a bylo to jedinkrát, kdy jsem svého dvoumetrového a stokilového chlapa viděla brečet. U dcerky to bral jako hotovou věc, tam ho ani nenapadlo, že by neměl jít. Když vykoukla, tak jásal na celý sál: Heč, heč, já už vím, co to je."..to bylo opravdu vtipný a pobavil tím nejen mě, ale celý personál.Dle mého je to jen strach z neznámého, a protože chlapi se z toho vyzout můžou, tak to kolikrát udělají. A je to jejich škoda.

Myslím, že mambule a poté Mata69 napsaly to podstatné, totiž, že být u porodu nemusí vůbec znamenat být u samého okamžiku zrození. To by si měl Petr uvědomit. Myslím si, že to ostatní, totiž být nablízku během dlouhé doby kontrakcí by zvládl a taky by své ženě mohl v mnohém ulehčit. Já osobně hodnotím přítomnost otců u porodu kladně. Ono nejde o to, zda si ženy váží, či dítě miluje, Ale v době, kdy se rodilo v nemocnicích, nikoliv doma (kde otcové seděli za dveřmi a tedy byli přítomni), v době, kdy vstup do porodnice byl pro otce tabu, muži neměli nejmenší představu, co takový porod obnáší. A ještě dnes občas z úst mužů mé generace zaslechnu vtip na adresu rodičky, či rození, tak hnusný, že je mi z něj k zblití. Když pak rodíte den, dva, či dokonce tři a po porodu vás navštíví podroušený muž a nějakým takovým fórkem vás oblaží, to vás tedy fakt nepotěší. Pamatuji si, že když se mi narodila dcera, tedy 3. dítě, byly jsme na pokoji tři. A po prvních návštěvách otců, kteří stáli pod okny a hulákali na nás do horního patra porodnice, jsme všechny řvaly jako krávy. Ti chlapi byli totiž úplně někde jinde a to docela dlouho. Ono dnes, kdy se k porodům chodí, i když tam ten otec není a prochlastá si to v partě v putyce, přece jen jakés takés povědomí má, nemyslí si že je to jeh takové "vyplknutí" a hahaha a chová se přece jenom trochu jinak.

Já bych tam manžela nechtěla a on by ani nešel, určitě by ho museli křísit.........:)

Mně osobně teda tatínci s foťákem a kamerou na porodním sále přijdou spíš úchylní (už jsem viděla i porod "v přímém přenosu" nasdílený na facebook). Lidi ztrácí soudnost.
Pokud tam nechce být, tak tam stejně bude spíš k prdu než jako opora a hrozí, že sebou sekne nebo zdrhne a ona zůstane úplně sama. Takže bych si s sebou do porodnice vzala rozumnou ženskou (ideálně takovou, která už rodila), která ví "vo co go" a opravdu mi pomůže, než tam krom sebe řešit ještě vyděšenýho chlapa. Tatínka bych pověřila, ať v hospodě čeká na telefon a pak řádně dítě zapijou, ať je zdravý. Bude tak užitečnější, než kdyby zavazel na sále.
Ale o tomhle si možná měli promluvit než paní otěhotněla. S hormony zmítanou těhulí asi nebude příliš rozumná řeč a bude scénovat, že ji už nemiluje apod.
Jinak na vztah s matkou či dítětem přítomnost u porodu nemá žádný vliv. První manžel byl u porodu dcery (chtěl tam) a stejně se na dceru úplně vykašlal, po rozvodu se s ní odmítl stýkat, protože jeho nové lásce vadilo, že jim "narušuje harmonický vztah". Můj druhý manžel logicky u porodu nebyl, bo holce bylo asi 5 let, když jsme se seznámili a dejchal by za ni, i když to není její táta. Takže asi tak.
A nutit ho jít k porodu, aby si mě vážil za to jak trpím... to je slušný psycho hraničící s hysterickým vynucováním pozornosti.

farah.farah: já jsem třeba porod nebrala jako těžkou a krizovou situaci - brala jsem to jako něco hezkého a přirozeného..jen tu druhou fázi - to samotné vykouknutí prcka - já osobně beru spíše jako lékařský zákrok, na který se prostě ani já nepotřebuju přímo dívat a natož to chtít po někom dalším..a rozhodně to neznamená, že by tam pro mě můj muž nebyl, nebo že bych to brala, že mě nechce podporovat..a ačkoli je člověk jako takový v mnoha ohledech jiný od zvířecí říše - především v těch sociálních, přeci jen, ať se nám to líbí nebo ne, v některých věcech - jako je třeba fyziologie rozmnožování, jsme prostě savec jako každý jiný..nebo teda alespoň já jsem :)

farah.farah: neříkám, že ne :)....stát se to mohlo, ale ten případ - jsem nezažil

Pokud jde o druhou dobu porodní, tak vzpomínám si na jednoho kolegu, který omdlel na školení první pomoci a to se ani nepromitaly žádné obrazky, jen zdr. sestra zanicene popisovala, jak se zastavuje krvácení :-) skutečně se sesul k zemi a musel být kříšen - tak jsme viděli i praktickou ukázku první pomoci :-) Pro takovou babovku druhá doba neni, ještě by se tam museli starat i o něj, i když je fakt, že v této fázi porodu už laik nepomůže. Ale zas to není takový horor, navíc v porodnici a ne někde na mezi. No nevím kdyby se tento typ chlapa nachomytl k nějakému maléru, snad by ani nedokázal zmáčknout cudliky na mobilu a na tom že je babovka trvám :-)

Koukam, že tady vznikl obrovský terminologicky zmatek. V článku se píše o porodu a zde je už mnoho příspěvků, které se týkají pouze druhé doby porodní ( jako že tam chlapa ne) a o první době porodní pisou, že tam otec být může nebo dokonce byl :-) Tak já jsem brala článek tak, že pán nechce jít k vůbec žádné části porodu, protože nemůže trpící partnerce nijak pomoci a cítil by bezmoc. Předpokládám, že tedy nechce jít ani k první době porodní - aby jí ve druhé pomáhal tlačit, to snad po něm probůh jeho žena nechce :-):-)

bruttt: To by se ale mohlo stát i kdybyste u porodu nebyl, že by se to vnímání změnilo na matku z milenky:)

lolalola: já přece nikoho nenutím, vždyť jsem pslaa žer se mají oni spolu dohodnout nikde nepíšu že tam muž musí. Oosbně si nemyslím že je to "samičí záležitost" podle mne je toto tvrzení poněkud zavádějící, protože se nedá opřít o fakta z živočišné říše..........ono v přírodě málokteré zvíře žije v dlouhodobých párech, tak že to že samice rodí sama nemá k člověku moc vztah, protože ona sama mladé i vychovává a nebo žijí v tlupách kde je sociální dinamika taky jiná otec se v tlupách taky moc neřeší, skutečně párových zvířat, které se o mládě starají společně jako lidé je spíše poskrovnu a nacházejí se spíš v ptačí říši, kdy oba partneři sedí na vajíčku a to se klube bez ohledu na to jestli na něm sedí máma nebo táta. Proto si myslím že odvolávat se obecně na samice není validní argument. Zcela jednoduše.pokud by muž a žena byli sami, muž by ženě u porodu přirozeně pomohl, i když si ho žena řídí sama a pokud není kompplikace v podstatě nutně nikoho nepotřebuje určitě by chlap neřekl hele já na to nemůžu koukat, jdu na lov a vrátím se až to bude na světě..zkrátka jednou z nejpřirozenějších věcí ve vztahu je vzájemně se o sebe starat a dávat si podporiu v náročných či krizových situacích. To právě odlišuje dobré vztahy od těch nedobrých. Přítomnost muže u porodu nutná není ale pokud žena cítí že by ho tam jako podporu potřebovala a on to odmítá, pak v tom vztahu není něco úplně nalazeno správně. Když to vezmu opačně pokud by můj chlap měl jít na vážnou operaci a z nějakého důvodu by nemohl být v anestézii a jen v lokálním umrtvení a požádal li by mne abych tam s ním byla jako opora neváhala bych i kdyby mu měli amputovat nohu, protože bych tam nešla kvůli tokmu abych na to koukala ale právě a jen kvůli tomu aby se cítit co nejlépe aby nebyl sám, aby měl oporu v tak těžké situaci.

Nutit muže aby byl u porodu není vůbec rozumné když tam chce at tam je ale když nechce být porodu nenutila bych ho .A jinak já bych muže u porodu nechtěla necítila bych se dobře myslím si ,že stačí když tam je lékař a sestry to bohatě stačí .

já u porodu byl a musím říct - byl to zvláštní a silný pocit...jsem rád, že jsem tam být mohl...ikdyž tedy - po šestinedělí, jsem měl malinko problém se sexem...tak to prostě bylo, viděl jsem ji, jako matku mého dítěte, nikoliv - jako svou milenku

farah.farah: v minulosti se spoustu věcí dělalo intuitivně a přirozeně a spoustu věcí samozřejmě ne..porod, který patří výhradně do samičích záležitostí spadá do první kategorie. Muž prostě není u porodu potřebný, nicméně, když se domluví a souhlasí oba - dobře, to neodsuzuji, ale, proboha, nenuťte ty chlapy tam chodit, když nechtějí. Napovídá jim to jejich přirozenost..

Katka07: Takto to bylo přesně u nás..manžel si přinesl oběd a pojídal a já skákala na míči a byla pohoda...když ta pohoda skončila, manžela jsem poslala pryč, věděla jsem, že je nablízku a kdybych chtěla můžu ho zavolat a ten pocit mi stačil, pak přišel s miminkem a zase jsme byli spolu a takhle to bylo fajn..já neodsuzuji muže u porodu (ikdyž říkám, že to prostě není přirozené), odsuzuji jen to, když je do toho nutí dav ovcí, které nemají vlastní názor a jdou s proudem...

Můj táta taky nebyl u porodu ani mně ani sestře a taky žijeme. Táta nás má moc rád a maminku taky, žijou spolu už 23 let. Já sama jsem ještě mladá a na děti času dost, ale kdyby až k tomu dojde, tak rozhodně nechám rozhodnutí na chlapovi. Jistě, budu ráda když se rozhodne mě podpořit - v tom případě se mi moc líbí řešení Zebrušky, ať je tam jen ze začátku a při tom hlavním být nemusí, sama si myslím, že mi to pak bude jedno, jestli tam se mnou bude nebo ne. :D Ale když mi řekne, že se necítí a nechce, tak mi přijde blbost ho do toho nutit. :)
A k článku, pánovi bych doporučila si o tom se slečnou rychle promluvit. Je fakt škoda, že to bere ona jako automatiku, ale tím pádem by si měl ještě víc pospíšit. Koneckonců moc času nezbývá. A nebo to nechat na poslední chvíli a utéct jako "zbabělec" (tím ho samozřejmě neosočuji), ale třeba by to na to mohl uhrát :-)) Ale když jí to neřekne, nemůže z toho snoubenku osočit, že ho přinutila jít, když ani neví, že tam jít nechce.

my jsme se například s mužem shodli, že muž prostě nemusí být u všeho..v přírodě se většina samečků tohoto také neúčastní - naopak samička si najde klidné místo, kde ji nikdo neruší:) v našem případě byl porod příjemným zážitkem - byli jsme spolu i na sále v první době porodní a povídali jsme si..a když přišlo na věc, poslala jsem ho pryč..doktoři a sestry se teda dost divili - asi jsme byli exoti - všichni tatínci jsou přeci dneska u toho - dokonce si to i natáčí na video (aby se pak po večerech na to mohli dívat asi..)..byl i u toho, když syna vážili a omývali..a ke mně se vrátil, až když už mě nechali odpočívat pod dekou..a zase jsme si povídali a vyřizovali korespondenci..prostě - užili jsme si hezký den a rozhodně to pro nikoho z nás nebylo trauma nebo stres..ale to je moje zkušenost, každý to může mít jinak..

chlapa u porodu? nikdy! bylo by mi příjemné, kdyby se mnou jel do porodnice a dělal mi společnost, dokud "to nepřijde", ale na sál ani omylem! ani kdyby chtěl. až budou rodit, tak ať si chodí i k porodům ženských :-D nutit chlapa, to už mi přijde úplně mimo mísu. může to mít následky, které jí budou hodně mrzet.

K tomu jestli muž k porodu patří nebo nepatří. Podle mne se to nedá tvrdit na základě toho jaké byly zvyky v minzulosti, pokud bychom to hodnotili takto tak je přirozené že ženy nemají práva ajsou majetek mužů, protože taktomu bylo po dlouhou dobu v minulosti...tak že to že muži byli v minulosti "vykázáni" od porodu není opravdu pražádným důkazem toho že je to tak přirozené a správné. Je to jen důkazem toho že to tak bylo ve společnosti běžné. A stejně zabedněné a předpotopní jako trvdit že ženy nemají mít volební právo protože jsou méně než mu je i tvrdit to že muž k porodu nepatří.
Mne fakt zaráží ta neochota lidí přemýšlet stačí jim "prostě se to tak u nás dělá" k tomu aby v tom pokračovali bez jediného záblesku myšlenky proč se to tak vlastně dělá. Na toto téma byl dělán zajímavý experiment . vědci dali opice do klece kde byl žebřík a na žebříku banány. Klec měla kovové dno a pokaždé když nějaká opice vylezla na žebřík pustili dso podlahy elektrický proud tak že ostatním opicím způsobili bolest. Brzo opice pochopili spojení mezi bolestí a tím že některá leze na žebřík a začaly aktivně bránit ostatním tam lézt až už se žádná na žebřík pro banány jít neodvážila. Pak vyměnili jednu opici za novou.ta samozřejmě neznala místní pravidlo "na žebřík se nesmí" a šla pro banán..vědci o d toho dne již proud nepouštěli a poztorovali co se bude dít..staré opice novou zahnaly a ta na žebřík přestala lézt....a takhle vědci postupně vyměnili všechny opice.......až v kleci nebyla jediná která by měla osobní zážitek s bolestí způsobenou po té co někdo lezl na žebřík.přesto všechny tyto opice byly velice agresivný na každou která se k žebříku přiblížila..." protože tak se to tu prostě dělá"...........;)

Elynor: zubař sice nic moc, ale přece jenom ta muka netrvají mnoho hodin. Samozřejmě je úžasné dát život dítěti, ale dost to bolí. Ono vubec je to v životě celkem blbě zařízené, že hodně zasluznych a vyznamnych věcí "bolí" ;^) Pokud si paní prosadí nějakou anestezii a bezbolestny porod ( jednu dobu po tom byla dost poptávka, ale nevim, zda stále trvá) , tak nač potom ten strach jejiho muže být při tom? :-) Příroda sice stanovila, že otec za matku dítě neporodi, ale nijak nestanovila, zda má ci nemá být otec u porodu. Podle mě je to projev solidarity a empatie a naprosté minimum, co může ke zdaru díla podniknout :-) Pokud k nepřítomnosti nejsou opravdu vážné důvody, považuju čekání někde za rohem na výsledek za zbabělost a jestli mu na tom výsledku záleží, tak v klidu taky nebude. No já kdybych mohla získat vlastní dítě tak, že bych se na porod jenom koukala, tak bych měla dětí aspoň 10 :-):-) Kruci co jsou to ti chlapi za divné tvory? :-)

mambule: ale - porod je nejhorší chvíle života? To jsou mi novinky. Leckde se člověk dočte, jak je to úžasné a povznášející, stát se dárkyní života :-) A taky by si někdo mohl pomyslet, že jestli je to pro ženu tolik utrpení, tak že snad by si to měla rozmyslet včas, než otěhotní :-) Ono je sice psáno "v bolestech roditi budeš", ale dneska už je lékařská věda trošku jinde, a porody mohou probíhat i téměř bezbolestně, když na věc přijde. Tedy pokud nejsou nějak komplikované, a to tam ten chlap stejně nemůže zůstat. Další věc - u zubaře taky člověk mnohdy trpí, a někdy i hůř, než u porodu, a taky si tam nebere nikoho, aby ho držel za ručičku... Mně to někdy připadá, že je to pro mnohé ženy určitý druh pomsty. Byls u početí, tak budeš i u porodu, jaksi "za trest", a abys viděl, pacholku jeden! A dáma pak cítí zadostiučinění, že ten muž nebude mít to otcovství "zadarmo", ale že si to taky odpracuje - když ona musela nosit to dítě devět měsíců a pak ho porodit. Jenže za to nemůže přece ten muž, to je příroda, jinak to zatím neumíme. Takže ho trestat za něco, co nemůže on nijak ovlivnit, je nesmysl. No a mít tam chlapa s vědomím, že jsem ho k tomu donutila, to snad nemůže nikoho ani těšit.

Elynor: no ja si naopak myslím, že podpořit rodicku je naopak velmi záslužné, už v prvním příspěvku jsem psala o tom, že se jedná především o první dobu porodní, která není žádným krvavým divadlem, presto během ní žena obvykle dost trpí. Ano, před 30 lety dilema za muže jednoduše řešil zákaz, teď se musí rozhodnout sami, jestli chtějí být s matkou svého dítěte v nejhorších chvilich jejiho života, anebo jestli se na ni vybodnou, protože např. nechtějí cítit bezmoc, zatimco ona cítí krutou bolest. Mají to holt chudáci těžké :-) Nemá smysl nekoho nutit, když nechce - je to prostě Hic Rhodos, hic salta. Nic víc a nic míň.

Když ono když se řekne "porod", většina si asi vybaví ženu "na koze" kříčící, nevnímající pokyny personálu a tlačící ven mimino. Asi málokoho - chlapa - napadne, že tam žena tráví často fakt dlouhé hodiny, s pravidelně se opakujícími kontrakcemi, pod jakýmsi dohledem (více či méně laskavým) personálu, sester. Že je to dlouhé, že se to vleče a že má pocit, že "už to nejde vydržet". Ale musí. Ona si vybrat nemůže. Tip Zebrušky, ať tam jde nastávající tatínek podpořit ženu na tuto dlouhou dobu, se mi líbí a zdá se mi přijatelný. Pro obě strany. Ale to musí řešit oni dva spolu.

mambule: ano, porody francouzských královen byly prakticky veřejné, protože se tenkrát obávali, aby nebyl následník zaměněn za jiné mimino, nebo zatajeno dvojče a podobně. Zřejmě to nebylo nic příjemného, být takto na očích a pod dozorem. To bych jim nezáviděla. A že si někdo bere k porodu kamarádku, sestru, tetu, matku, babičku, ba i tchyni, to jsem sice taky slyšela, ale nemyslím si, že je to moudré. Akorát tam potom ti čumilové překážejí zdravotnickému personálu. Jít k porodu okounět nechce odvahu, ale hroší kůži a silný žaludek, není to nic záslužného a obdivuhodného .

Ono je úplně jedno, co je nebo není zvykem, co je moderní a co zastaralé, a jestli Indiáni byli u porodu nebo ne. Důležité je jediné - tenhle muž tam být nechce. A tudíž by ho nikdo neměl nutit, ani z těch nejušlechtilejších důvodů. Protože když ho ta slečna nutit bude, tak se jí to dříve či později vrátí a vymstí. I kdyby se kvůli ní přemohl, šel tam a úspěšně předstíral, že mu to nevadí, jednou to vyplave na povrch, a zaručeně v té nejméně šikovné chvíli. No a můj osobní názor je ten, že bych se všema čtyřma bránila, kdyby tenkrát před více než 30 lety hodlal otec mých potomků být u jejich narození. Naštěstí to tehdy nebylo možné. Podle mého názoru jediný muž, který má co dělat u porodu, je odborný lékař - porodník. Porod není ani divadlo, ani adrenalinový zážitek, aby u toho muselo být obecenstvo. Otec dítěte ho nebude mít o nic méně rád, když nebude asistovat u porodu. A ženu, která ho k tomu nebude dokopávat, bude mít rád o to víc.

Koukám, že mám fůru překlepů, za které se omlouvám, mám zavázaný prst a špatně se mi píše .-)

Jinak můj starý strejda tvrdí, že to, že chlapi chodí k porodu, je nechutné. Že to přinesla ta moderní doba a že lidi se chytěj každé nové věci. No, on by měl vědět, že se děti dřív v chalupách rodily doma a že u toho tátové asi spíš byli než nebyli. On ale potomky nemá....takže nevím, co vlastně je moderní a co zastaralé....?

Chápu pána, že se přítomnosti u prvního porodu obává a nechce se mu do toho - můžu ho ujistit, že úplně stejně se cítí jeho žena. Zcela určitě je taky velmi nejistá, možná má přímo strach, prootže taky neví, co ji čeká a jak to celé probíhá. Je pak přirozené, že stojí o podporu a pomoc svého njebližšího, svého muže. Pán by to neměl brát jako nějakou "moderní povinnost", jako něco, do čeho je tlačen, a jinak se na něj budou dívat skrz prsty. Měl by to spíš brát tak, že do početí šli oba (jistě dobrovolně), do porodu taky oba. Ani jeho ženě to nebude příjemné, ale musí tím projít, když se rozhodli mít dítě. Pokud o něj žena stojí, měl by jít. Přitom ale i přítomnost u porodu se dá zorganizovat tak, aby to zvládl. Ženě pravděpodobně jde spíš o to, aby s ní byl, než "to opravdu začne", aby ji podpořil ve zdlouhavé a nepříjemné první době porodní a tam to o žádné krvi a podobných věcech není, tam neuvíd nic, co by neunesl. Zato jí může dodat odvahu, když začne třeba propadat skepsi, že to trvá už moc dlouho, nebo jí může jenom podat sklenici vody, až nebude moct. Toto není ani pro citlivého muže nic nezvladatelného a namusí přitom mít žádný pocit bezmoci, protože naopak v těchto chvílích pomáhá hodně - právě tím, že ženu nenechá těch nekolik těžkých hodin o samotě. No a až dojde k "akci Z", tak se může odporoučet na chodbu, aby neviděl nic fuj, a počkat si, až ho zavolají k miminku a šťastné mamince. U samotného porodu už totiž obvykle bývá ženě šumafuk, jestli tam muž je nebo ne :-) Můj muž to u prvního porodu plánoval taky tak, nakonec změnil názor až v porodnici a zůstal u celého porodu a u dalších už to od začátku bral tak, že automaticky jde. A jeden můj bratr to takto udělal - nejdřív byl se ženou, pak radši odešel s tím, že nemusí vidět všechno, a vrátil se, až bylo miminko na světě. Spokojenost na obou stranách. Pánovi bych poradila, ať si na rovinu se ženou promluví, řekne jí, do čeho se mu nechce a proč, vyslechne si, proč ona ho tam chce, a nakonec se třeba můžou domluvit na nějakém podobném kompromisu, aby ani jeden z toho neměl špatný pocit.

Jakožto pamětnice s prvním dítětem narozeným mimo své bydliště /naše malá nemocnice neměla inkubátor pro nedonošené/ jsem si po několikatýdenních zkušenostech v nemocnici myslela, že další dítě ani náhodou. Porod s problémy, následná péče jakbysmet, několik omylů a nedorozumění stran personálu mě utvrdilo v tom, že co si člověk sám neohlídá, to se zákonitě po....Své dítě jsem prvně viděla po týdnu, manžel po téměř šesti týdnech při propuštění /čekali jsme na váhu/, ze špitálu jsem přišla vyhublá tak, že mi nikdo nevěřil, že jsem matka. Musím říct, že by mi strašně moc pomohlo, kdyby tam byl někdo blízký, třeba za dveřmi, v čekárně, v předsálí, kdekoli. Neboť pokud v cizí nemocnici o něco nestáli, tak to byla pozdě večer narychlo přivezená matka ze sousedního okresu. Šoupla se jí injekce na dospání - a že byla sešitá kvůli rizikovému těhotenství - kdo by to řešil. Červeného nápisu vepředu na těhotenské průkazce se nikdo nevšiml. Nikdo taky neřešil, jaké pocity ta prvorodička má. Po odborném zařvání sestry - ještě nejste otevřená, tak co na nás voláte - jsem měla chuť v prázdném porodním sále vyskočit z kůže. Co jsem tam měla ty dvě hodiny, ponechaná osudu, asi dělat? Nikdo se neobtěžoval přijít se podívat, nebo mi aspoň poradit, jak dýchat. No a v hodinu H nade mnou stáli dvě sestry, doktorka a medik, otrávení tím, že neumím dítě vytlačit. To jste nechodila na nějaký předporodní kurzy? Mně o nich nikdo neřekl a navíc jsem těhotenství proležela, takže skutečně ne. Když se dítě narodilo, byla jsem tak vykapaná, že jsem nedokázala nijak reagovat. Patrně za trest mi je odmítali celé dny ukázat. A to i když jsem sama šla na novorozenecké oddělení. Setra mi řekla, že to nemá dovoleno od doktorky. V zápisu o porodu jsem měla poznámku, že se mnou byly potíže. Takže pane, běžte tam a buďte někde poblíž. Budete mít jistotu, že se k Vaší ženě budou aspoň chovat slušně.....