Jste čím dál šťastnější?
No, to máte těžký. V jistém smyslu ano. Už jsou za mnou všechny citový zmatky a nešťastný lásky. Zrovna teď cítím, že vládnu sám sebou. Vlastně i v herectví, už vím jak na to, jak pracovat dobře. Druhé manželství se vydařilo, užívám si partnerské pohody a lásky, dvou skoro dospělých dětí a dvou mrňousů, jsem šťastný, když je vidím všechny pohromadě a jak se mají rádi. Na druhý straně se čím dál víc bojím. Lidí. Zažil jsem na vlastní kůži rasovou nenávist, pomluvy, zrady, sílu tupého davu. Taky už vím, že se umírá a jsou nemoci. V pubertě jsem byl nejchytřejší na světě a všemu rozuměl (a nebylo to špatný), teď už svět tak jednoduchej není. Tak já nevím. Ale nenudím se.
Zpíváte v souboru Mišpacha, což hebrejsky znamená „rodina“. Vy však židovské kořeny nemáte, naopak pocházíte – podle vlastních slov – z „velmi racionální a bolševické“ rodiny. Styděl jste se za to někdy?
V pubertě jsem pořád řešil svůj původ a rodiče pro mne byli třídní nepřítel. Můj nejstarší bratr Jirka měl kamaráda, který byl z rodiny chartistů, a tenhle Honza mě jednou poslal s mýma řečma do… k šípku – že prý vůbec nechápu, jak úžasný rodiče mám. Rozhodně nebyli dokonalí. Určitě se báli, zároveň věřili a ještě to bylo pohodlné. Ale jako rodiče byli skvělí. Nepamatuju se, že by mě uhodili, že by mi něco zakazovali. Proto jsem nezlobil, nebyl důvod. Denně se setkávali s marasmem komunismu, museli v tom umět chodit, ale mě to nenaučili, učili mě nelhat a nekrást, nespoléhat na protekce, vážit si vědění… Možná by se mi dneska víc hodily ty jejich znalosti. Jak úspěšně proplouvat svinstvem. Mám štěstí, že byli lékaři a že se potkávám s těmi, komu zachránili život. Nebo s těmi, kteří na tátu vzpomínají jako na přísného, ale spravedlivého profesora z medicíny. Taky pomohli hodně lidem, co to měli kádrově polepené, třeba dostat se na vysokou. Nikdo nevzpomíná ve stylu „tvůj táta mi zničil život“. Navíc dnes chápu, co řešili, když sám řeším, jestli mám držet ústa a vzít kvůli hypotéce kšeft, nebo jestli už to je za čárou. A hlavně jsem je přes všechny neshody miloval. Holt má asi Bible pravdu, když říká „cti otce svého a matku svou“.
Chtěl jste být jako rodiče lékařem, proč jste tedy nakonec vystudoval DAMU?
Racionální vysvětlení pro to nemám. Změnilo se to na gymplu, někdy během prváku. Možná v tom byla láska ke spolužačce, možná vliv našeho skautského oddílu… A vzpomínám na pana učitele Mentzingera, který mi už v osmičce prorokoval: „Petře, ty tu medicínu nikdy dělat nebudeš.“
Jeden z vašich dvou bratrů je ve vinohradské nemocnici přednostou kliniky rehabilitačního lékařství. Radíte se s ním, když vás bolí záda?
Bratr Jan je spása celé naší rodiny. Jen mě zaráží, že mi na většinu potíží doporučuje opít se. A jinak… Jsme velmi odlišní. Jan je chorobný puntičkář a nezvládá tvůrčí chaos. On to říká jinak, že prý já jsem prase a bordelář. Na Honzu vždycky holky letěly, už od základky, já si musel každou dívku poctivě odpracovat. Na něj, protože byl druhé dítě, rodiče kladli největší nároky, já jsem nejmladší ze tří, čili mazánek. Ale jednou mi věštila ruská vědma a trefi la se jen v jedné věci: „Páne Vácek, na váši brátři vždýcky můžete spoléhnout!“ To se mi už mnohokrát potvrdilo.
Jste aktivním ekologem, co však může a měl by pro přírodu dělat každý z nás?
Třeba třídění odpadů mi už přijde jako samozřejmost. Stejně jako si čistím zuby a po WC myju ruce, třídím. Ani kožich k životu nepotřebuju, nechybí mi. Auto máme, ale třeba po Praze téměř nejezdíme, není to potřeba. Myslím, že každý může něco dělat, ale nemá smysl lidem cokoli vnucovat. Proto tolik věřím na osvětu a příklady. Zákazy a zákony uplatňovat na velké firmy, kde dobrý příklad sílu peněz nepřemůže.
Jíte doma biopotraviny?
Máme naštěstí tchána, který chová ovce a slepice. Kupujeme domácí vajíčka a zeleninu z farmářských trhů a mám moc rád bio hovězí, ale stoprocentně důslední nejsme.
Hodně se věnujete i zdravotně nebo sociálně handicapovaným dětem. Jsou děti a náš vklad do nich tím nejlepším, co tu po nás jednou zůstane?
Vklad do dětí se vrací hlavně nám. Jak to říkal ten chytrý člověk, jehož jméno jsem zapomněl. Ohrožené dítě je ohrožením pro společnost. Myslím, že společnost, která se nedokáže postarat o své slabé, malé a staré, se moc neliší od stáda divokých prasat. Jen díky solidaritě jsme to dotáhli dál než divočáci.
Jak vycházejí vaše téměř dospělé děti z prvního manželství, Hanka a Jonáš, s předškoláky Eliášem a Benjaminem, jejichž maminkou je herečka Jiřina Mencáková?
Vycházejí spolu úžasně, to je jedna z mých velkých životních radostí. Hanku kluci milují a Jonáš je podle Eliáše „dobrej chlap“, jejich velký vzor. Ti malí navíc mají dva velké na hraní a rozmazlování. Komu se to podaří?
Tři kluci, jediná holka – má vás Hanka omotaného kolem prstu?
Ano, ale hlavně výborně vychází s Jiřinkou. Což taky není úplná samozřejmost, beru to jako další velký dar.
Měl jste dost času na jejich výchovu?
Velcí jsou se svou matkou v Bruselu, takže hlavní část péče je na ní. Ale vzhledem k povolání a velmi nepravidelné pracovní době jsem s dětmi trávil času víc, než si může dovolit běžný táta. A občas si říkám, že rodič především nesmí zkazit to, co v sobě děti mají, ne je tvarovat k nějakému svému obrazu.
Vaše bývalá žena Dana Obenbergerová tlumočí v Evropském parlamentu, vy překládáte z angličtiny. Poznali jste se při práci?
Nepoznali, ale díky Daně jsem s překlady začal. Dnes se věnuju hlavně překladům pořadu „Na plovárně“. Ten taky původně překládala ona, já začal, až když po rozvodu odešla do Bruselu.
Kromě „domovského“ Studia Ypsilon hrajete i v Divadle Na Jezerce, kde jste měl v březnu premiéru v bláznivé hudební komedii „Cesta kolem světa“…
„Cesta kolem světa“ je velká výzva a šance si pořádně zařádit. „Je velká zásluha být stále veselý,“ praví židovské přísloví. V tomto smyslu budeme tímhle představením notně sloužit Pánubohu.
Dopřál byste si cestu kolem světa, kdybyste měl více životů?
Ne víc životů – kdybych měl víc peněz. Ale vlastně ani moc netoužím cestovat. Nějak si to všechno už umím představit.
Herec, moderátor, překladatel a tlumočník Petr Vacek se narodil 1. ledna 1965 ve Slaném. Lidé ho znají zejména z filmu „Amerika“ a seriálu „Ulice“. V televizi moderoval pořad pro handicapové děti „Pomáhejme si“ a s dlouholetým kamarádem Martinem Dejdarem pořad „Na vlastní nebezpečí“. Je členem Rady Greenpeace ČR. Podporuje také sdružení Letní dům, pečující o děti v dětských domovech, a podílí se na projektu „Život nanečisto“, který těmto dětem pomáhá připravit se na samostatný život. Je podruhé ženatý, má čtyři děti.
Článek vyšel v časopise Moje Zdraví
