Vím, že to zní hrozně. Ale dceru jsme neplánovali a na svět přišla jen díky tomu, že jsem nesebrala odvahu jít na potrat. Snažili jsme se těšit, chvíli to i vypadalo, že budeme šťastná rodina. Ale nakonec přišel rozchod. Kvůli dceři jsem přišla o muže, kterého jsem milovala.
1. Tonda byl láska mého života
Tondu jsem poznala, když mi bylo jedenadvacet, jemu o dva roky víc. Nikdy v životě jsem nebyla tak zamilovaná. Na střední škole jsem randila o sto šest, ale nešlo o nic vážného. Ovšem Tonda, to bylo jiné.
Říkala jsem mu můj hrdina. Pomohl mi totiž, když jsem jako čerstvá řidička hned při jedné z první jízd s autem půjčeným od rodičů nezvládla parkování a škodovku odřela. Tonda všechno pozoroval z chodníku, a když se dost nasmál, nabídl mi, že mi auto přelakuje a nikdo nic nepozná. Byl totiž automechanik.
A tak jsme se dali dohromady a bylo z toho láska jako trám. Plula jsem si na obláčku víc než rok a myslela si, že už to nikdy nemůže být jinak. Podnikali jsme všechno možné – hlavně jezdili na autovýlety, Tonda mě učil pořádně řídit a každý víkend jsme vyrazili poznávat Česko.
I mým rodičům se Tonda docela líbil, i když říkali, ať se trochu snesu na zem, že je to „jen“ opravdová první láska a nikde není psáno, že i poslední. Jak jsem tyhle řeči nesnášela! Proč y nemohla být poslední? Byli jsme jeden pro druhého jako stvoření, to mi nikdo nevezme.
- Jak se vyvíjel Petřin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Na potrat jsem jít nechtěla. Možná jsem měla
A pak jsem otěhotněla. Neplánovaně. Samozřejmě že jsme používali ochranu, jenže občas nás zkrátka touha přepadla nečekaně někde, kde jsme neměli kondom po ruce, a my se párkrát nedokázali ovládnout. Koneckonců i to svědčí o tom, jak moc jsme se milovali!
Že je něco špatně, mi došlo až asi čtrnáct dnů po té, co jsem nedostala menstruaci. Nikdy jsem ji neměla moc pravidelnou, pár dní plus minus bylo normálních, ale teď už jsem zbystřila. Test jsem si dělala se strachem, věděla jsem, že dítě rozhodně nechci, hlavně proto, že Tonda určitě nechtěl, jak jsem z našich rozhovorů pochopila. Vždyť nám bylo tak málo!
Jenže jsem skutečně byla těhotná. Další dva týdny jsem chodila jako tělo bez duše a přemýšlela, co dělat, neměla jsem odvahu to říct ani Tondovi, ani nikomu jinému. Odhodlala jsem se aspoň zajít k doktorovi, který poslední jiskřičky naděje udusil, když mi s úsměvem gratuloval, že budu maminkou.
Věděla jsem, že bych mohla jít na potrat. Ještě byl čas. Ale to jsem zkrátka nějak nedokázala. I když jsem dítě nechtěla, nedokázala jsem si představit, že sama jen tak rozhodnu o tom, že nebude žít, taková nejsem. Ale zpětně si říkám, že jsem to možná udělat měla.
Pokračování 3 / 4
3. Chvíli jsem se i těšila, vysnila jsem si idylku
Nakonec jsem Tondovi tu novinku oznámila. Byla jsem zrovna v desátém týdnu a občas mi bylo špatně, takže jsem se aspoň už nemusela přetvařovat. Tonda byl vysloveně zděšený. Ke cti mu slouží, že vzal jako fakt, že dítě je jeho a že si ho nechám. Ale to bylo tak všechno.
Když se vzpamatoval, vynadal mi, pak nadával sobě, že jsme byli tak hloupí a nedávali si pozor. Tvrdil, že si zničíme život, že na dítě nemáme ani čas, ani peníze, že on ho rozhodně nechce, aby se v 23 letech upnul na fakana a stal se „fotrem, co živí rodinu.“
Já brečela jako želva, omlouvala se mu, že jsem to neudělala schválně, a prosila ho, ať mě hlavně neopouští, že to nějak zvládneme a že se budu snažit mu všechno co nejvíc ulehčit a nepřekážet. Že miminko zvládnu bez problémů, stačí, když on bude dál se mnou.
Nakonec nám beztak nezbylo nic jiného, než se s tím smířit, a pak se snažit začít na malé těšit. Když jsem to oznámila rodičům, bylo vidět, jak se v nich mísí trochu zděšení a dílem radost. Věděli, že jsem to takhle rozhodně nechtěla, ale nabádali mě, když už se stalo, ať se hlavně raduju, to je pro dítě to nejdůležitější.
A chvíli se mi to i dařilo. Nechávala jsem se unášet představami o šťastné rodince – já, Tonda a malá Baruška, jak už jsem věděla. Viděla jsem nás, jak jezdíme na výlety, jak si hrajeme na zahradě, jak se společně díváme pod jednou dekou na televizi. Vlastně to nebylo vůbec tak špatné, koneckonců, když byl Tonda mojí osudovou láskou, s kým jiným mít dítě než s ním?!
Pokračování 4 / 4
4. Vím, že dítě za nic nemůže, ale kvůli němu odešel
Jenže realita byla nakonec jiná. Bára se narodila a od prvního dne se všechno začalo kazit. Nevím, co byla příčina a co následek – jestli byla tak uplakaná, protože cítila, že vlastně nebyla chtěná, nebo by brečela tak jako tak a mě to jen vystresovalo, každopádně jsme se spolu vůbec nedokázaly sžít.
Neustále jsem čekala na ten příval mateřské lásky, co mě měla zaplavit, ale cítila jsem jen nejistotu, strach a postupně i vztek na mimino, které jen plakalo, a já si s ním nedokázala poradit. Tonda to snášel strašně špatně. Chodil domů už předem napružený a už ode dveří na mě křičel, co jsem to za ženskou, že nedokážu utišit vlastní dítě.
Měl pravdu, ale já na něj přesto křičela, ať si to zkusí sám, že je taky otec. Byla jsem vynervovaná, že vypadám hrozně, že můj partner na mě křičí a je naštvaný, bála jsem se, že o mě ztratí zájem – po porodu jsme spolu několik měsíců vůbec nespali, nebylo prostě kdy, když malá pořád brečela.
Tonda chodil domů čím dál později a netrvalo to pak už dlouho, než mi oznámil, že má někoho jiného. Omlouval se, že to tak sice nechtěl, ale že tohle je zkrátka nad jeho síly. Byla prý od začátku chyba mít dítě. „Kdybychom ho neměli, jsme spolu šťastní. Ale takhle to už nejsme my, jak to bylo, a já na to nemám,“ řekl mi s tím, že na dítě samozřejmě bude platit.
A já si myslím totéž. Bára za nic nemůže, ale kdykoli se na ni podívám, nevidím milovanou dceru, ale hlavně důvod, proč už nejsem s tím, koho jsem milovala. Snažím se s tím pocitem bojovat, přece nebudu takhle zapšklá celý život, ale nemůžu si pomoct. Nikdo to neví, dcera konečně prošla plačtivým obdobím a já už se naučila se o ni starat tak, že je spokojená. Je to moje tajemství a jsem rozhodnutá ho udržet i před ní. Nepozná, že si maminka někdy říká, že kdyby se nenarodila, bylo by to mnohem lepší.
Petra, 23 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!