Kdo si myslí, že v dnešní době už předsudky nemají své místo, ten se plete. Také jsem žila v iluzi, ale vyvedli mě z ní moji vlastní rodiče. Nemohou se smířit s tím, že jsem si za partnera našla černocha. Jejich postoj je nekompromisní a celá situace došla tak daleko, že mi dali vybrat: Buď my, nebo on.
1. Zamilovala jsem se do černocha. Rodiče mě kvůli tomu chtějí vydědit
Je pravda, že pocházím z malého městečka, skoro až vesnice, kde se většina lidí zná a věci se tam nahlížejí a řeší trochu jiným způsobem než ve velkých městech, neřkuli v Praze. Sousedé o sobě vědí všechno, drby tady jen kvetou a každý, kdo se něčím odlišuje, je pro místní vděčným tématem.
O svých rodičích jsem si ale vždycky myslela, že jsou podobným věcem jsou na hony vzdáleni. Nikdy jsem od nich neslyšela, že by řešili drby, které naším městem kolovaly, maximálně se jim společně zasmáli a víc to nerozebírali. Pravdou ale je, že u nás nikdy nestala situace, kdy by bylo možné jejich skutečné názory odhalit. Až teď.
Oba pocházejí ze skromných poměrů, ale dokázali se vypracovat. Máma je vyučená kadeřnice, později si udělala i rekvalifikaci na kosmetičku a před několika lety se osamostatnila a otevřela si ve městě malý salón, který nakonec pohltil téměř veškerou konkurenci. Táta začínal jako zedník, dnes má malou firmu na opravu omítek a fasád.
Rodiče mi odmala opakovali, že oni se sice někam dostali i bez vzdělání, ale to je spíš náhoda a já prostě musím jít studovat. Takže jsem nikdy ani s jinou variantou nepočítala. Po maturitě se mi podařilo dostat na práva. Několik týdnů jsem se v Praze nesměla rozkoukávala, ale postupně jsem se s přátelila s několika spolužáky i lidmi z koleje, kde jsem bydlela.
- Jak pokračoval příběh Petry dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Láska na první pohled
Právě ti mě jednou vytáhli na „mezikolejní“ sbližovací akci v jednom hudebním klubu, a tam jsem potkala Obiho. Nikdy předtím mě ani nenapadlo, že by se mi mohl líbit černoch (popravdě jsem jich do té doby moc nepotkala), ale tohle byla doslova láska na první pohled. Stál u baru, vysoký, štíhlý, něco si vyprávěl s nějakým klukem a hrozně hezky se smál.
Zírala jsem na něj fascinovaně tak dlouho, až to musel vycítit, podíval se mým směrem a usmál se. Dělala jsem samozřejmě jako že nic, ale kamarádce můj zájem neušel a hned mi slíbila, že mě s Obim seznámí. „Je to hrozně fajn kluk, studuje medicínu,“ prozradila mi.
Ten večer jsme tam propovídali v kuse několik hodin. Pravda, míchali jsme češtinu, angličtinu a chvílemi i jazyk rukama-nohama, takže jsme toho zas tolik neprobrali. Nevím, čím jsem ho tak upoutala já, ale od počátku to mezi námi neskutečně jiskřilo. Nakonec jsem se zvedla jen díky tomu, že ostatní už odcházeli, a já nechtěla jet na kolej v noci sama.
Když mě požádal o telefon, s radostí jsem mu ho dala. Na koleji jsem pak jen ležela na posteli a nemohla usnout. Pořád jsem si říkala, že to je absurdní, a hlavně jsem nevěřila, že by tak pěkný chlap byl volný a stál zrovna o mě. Pak mi přišla smska s poděkováním za krásný večer a nabídka procházky do zoo hned na další den. A bylo to!
Od té doby jsme spolu, už je to víc než rok. Zpočátku jsem se snažila brát naše chození ne příliš vážně, ale postupně jsem se naplno zamilovala. Obimu je 27, pochází z Nigérie a do Česka přijel před šesti lety kvůli studiu medicíny. Teď už je v poslední ročníku a specializuje se na gynekologii. „Chci pomáhat ženám. Proč? Prostě proto, co se jim u nás děje,“ vysvětlil mi svoji motivaci.
Pokračování 3 / 4
3. Moje dcera chodí s černou hubou!
Naši si brzy všimli, že jsem nějaká jiná, hlavně máma se mě spiklenecky ptala, jestli v té Praze někoho mám. Vždycky jsem přikývla s tím, že je to ale na začátku a nechci nic zakřiknout. Až po půl roce, když jsem sama uvěřila, že je to vážné, jsem se rozhodla jim pochlubit. Věděla jsem, že je asi trochu zaskočím, ale jejich reakce mě úplně šokovala.
„Studuje medicínu,“ začala jsem, obličeje našich se rozzářily. „Jmenuje se Obi, je mu 27 a je z Nigérie,“ a s těmi slovy jsem jim podstrčila fotku, kterou nosím v peněžence. Úsměvy ztuhly, místo nich nastoupily nevěřícné oči, vytřeštěný pohled na mě a pak: „Co to má znamenat?“ Tvářila jsem se jakoby nic. „Co jako?“ „Tohle je černoch!“ vykřikl táta, jako kdybych si toho já snad nevšimla. „A co má být?“ odpověděla jsem klidně.
„Co má být? Jak se můžeš takhle pitomě ptát? Moje dcera chodí s nějakou černou hubou z Afriky, to se mi snad zdá! Kdoví, co je to zač, to musí okamžitě přestat, tohleto…“ Táta se začal úplně zajíkávat. Máma byla úplně bledá a jen přikyvovala. Nevěřila jsem svým uším. „Proboha, je to člověk jako kterýkoli jiný, jen je trochu tmavší než my. Já nechápu, co se vám nezdá. Miluju ho, on mě, jsme spolu už půl roku a chceme spolu bydlet.“
Myslela jsem, že naši snad dostanou infarkt. Táta se zvedl a popadl bundu s tím, že tohle musí jít zapít. Máma jen seděla a opakovala „Cos nám to provedla, Petruško…“ Seděla jsem jako zařezaná a nevěděla, co říct. Zbytek víkendu se nesl ve znamení tiché domácnosti. Táta se mnou vůbec nemluvil a máma se snažila hrát hru „Když o tom nemluvíme, tak to neexistuje.“
V záchvatu smutné upřímnosti jsem to pak Obimu vyprávěla. Mávl rukou, že na podobné reakce je v Česku zvyklý, a že i když moje generace s ním žádné potíže nemá, její rodiče či prarodiče ano. „Neberu si to osobně, neboj. Třeba by pomohlo, kdybych se s vašima seznámil. Viděli by, že nekoušu,“ navrhl a já ho obdivovala za jeho vstřícnost a odvahu.
Když jsem to po telefonu navrhla, setkala jsem se s rezolutním odmítnutím. Prý ani náhodou jim žádný černoch do domu nepáchne! Měla jsem na naše vztek jako nikdy. A tak jsem v ráži Obiho popadla a vydali jsme se domů bez ohlášení. Však oni povolí, myslela jsem si pořád naivně. Iluze mě ale přešly, jakmile se po zazvonění otevřely dveře. „Dobrý den, já jsem Obi…“ stačil jen můj přítel říct a táta ho příkře přerušil. „Mě nezajímá, kdo jseš. S tebou já se vůbec nebudu bavit. A s tebou taky ne, dokud budeš s tímhle,“ prohlásil směrem ke mně a zabouchl dveře.
Pokračování 4 / 4
4. Buď my, nebo on
Snad nikdy mi nebylo tak smutno a snad nikdy jsem nebyla tak zklamaná. A strašně jsem se styděla. Obi vypadal taky zaskočeně. „Většinou mě aspoň pustili dál,“ zmínil své zkušenosti z dřívějška. „Ale je pravda, že to bylo v Praze, ne na maloměstě.“ Přesto se s celou situací srovnal líp než já, která musela přehodnotit názor na vlastní rodiče.
Naši nejprve zahájili éru vyčítavého mlčení a nebrali mi telefon. Po měsíci to máma nevydržela, ale jen proto, aby mi řekla, že mě vůbec nechápe, jak můžu vlastním rodičům takhle ublížit. Odpověděla jsem, že oni ubližují svému dítěti, když nedokážou respektovat jeho volbu. Pak jsme spolu nemluvili dalších několik týdnů, nakonec se máma zas ozvala s tím, že by bylo hezké, abych se aspoň ukázala.
Po příjezdu mi oznámili, že si musíme promluvit, aby se situace nějak vyřešila. „Pro nás je to prostě neakceptovatelné. Je nám líto, ale musíš si vybrat. Buď my, nebo on,“ řekl táta. Nevěřícně jsem na něj koukala. „Nedřeli jsme celý život pro to, abys přivedla domů černocha a ten pak s našima penězma zmizel bůhvíkde v Africe. Musíš si vybrat. Jestli se s ním nerozejdeš, neuvidíš od nás nikdy ani korunu,“ dodal.
Věděla jsem, že naši pro mě jako jedináčka střádají všechny úspory a není to málo. Přesto jsem ani na vteřinu neváhala. „Nestojím o vaše peníze. Stojím o vaše pochopení a toleranci a lásku. A to mi evidentně dát nechcete,“ rozbrečela jsem se. Sbalila jsem si věci a vrátila se do Prahy. Od té doby jsem doma nebyla, jsou to už víc než tři měsíce. Vánoce jsem strávila s Obim na koleji a brečela.
Netvrdím, že je to můj poslední muž v životě, že s ním zůstanu nadosmrti, ale už z principu se přece nerozejdu s někým, koho miluju, kvůli přání a předsudkům rodičů. Pořád doufám, že je to časem přejde a umoudří se, psala jsem jim, že žádné peníze nechci, jen ať věci přijmou, jak jsou. Odpověď žádná, jen mlčení…
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!