PETRA (40): Kvůli studiu v cizině jsme se rozešli. Nakonec jsme to překonali

Moje mati treba to taky zazila! Otec pracoval nejdriv v Bangladesi a pak v Syrii, konkretne v Syrii byl 2 roky sam nez jsme tam prijeli! Mati mu psala dva dlouhe dopisy tydne na stroji....nekdy proste osud Vas zavane nekam, pokud se lide miluji tak se miluji i ,kdyz jsou oba kazdy na druhem konci zemekoule! :achjo:

Vaše starosti bych chtěla mít, když mi bylo 20-30. Hranice byly neprodyšně zavřené, studovat jsme nemohli ani v ČR, protože rodiče nebyli ve straně, doháněli jsme to po revoluci samostudiem. Brácha byl na vojně dva roky a domů se dostal 2x na dovolenou a žádné facebooky, Skypy ani mobily nebyly, takže se hezky psaly dopisy na papír a ty šly týden. Telefon měl akorát pan doktor, lékárník a zelinář za úplatky. To by mě zajímalo, co byste s tím dělali vy. To by vám ten vztah určitě vydržel :lol: :lol: :lol:

A další rok jsem vyhrála zájezd s cestovkou do SSSR! To už bylo v pohodě 😀 Ale, ač je to k neuvěření, i tam nás hlídali tajní , abychom nedělali naší socialistické vlasti vostudu.
No, to byly časy.

My jsme zazili vztah na dalku vicekrat a nikdy by me nenapadlo,ze by to mohlo nejak negativne ovlivnit nas vztah! Byly to komplikovane situace ale kdyz se lide miluji tak jsou proste jejich duse spolu a jeden muze zit v Praze a ten druhy v New Yorku! Myslim si,ze to vztah a korat potuzi a proveri!

No a já mam s cestováním na Západ za komoušů zkušenosti jen dvě. Jednou moje sestřenice sehnala pro obě zájezd do Jugošky, to byl rok 1976 a ještě jsem neměla ani maturitu, takže co bych tam kde dělala. I když Jugoška mě okouzlila, to byl fantastický zážitek. O deset let později už jsem pracovala v jednom výzkumáku a v soutěži mladých vědeckých pracovníků jsem vyhrála poukaz na zájezd do Západního Německa. To bylo veliké lákadlo. Sehnala jsem si na německé ambasádě vízum, a tu jsem začala pociťovat, že se kolem mě začíná stahovat jakási smyčka. Divní lidé, kolegové z ústavu, pro které jsem dřív byla vzduch, se mnou začali hovořit o ještě divnějších věcech. No zkrátka pochopila jsem, že mým úkolem bude navštívit v Německu kolegu a současně kámoše mého manžela, který tam nedlouho předtím emigroval, a přivézt od něj nějaké informace - jednak o jeho osobě, ale hlavně o výzkumu, na kterém v Německu pracoval. Když jsem si uvědomila, že mě budou nutit podepsat spolupráci s StB, hrát si na nějakou Matu Hari a že by mě za to mohla odchytit i Bundespolizei (byl to výzkum účinků radioaktivity na živý organismus, tedy souvislost s vojenským výzkumem), obešla mě taková hrůza, že jsem pracně získané vízum hodila do wc a poukaz jsem vrátila poštou cestovce. No příslušný kolega, spojka na StB, se to obratem z cestovky dozvěděl a přišel mě seřvat. S chutí jsem ho ve vší zdvořilosti poslala tam do těch míst, protože ani tehdy nebyla pravidla taková, že by někdo musel jet do ciziny, když nechce 🙂

Kdyby se paní Laura Poláková obrátila na pamětníky, mohla by napsat tklivých příběhů o cestování do zahraničí za totáče napsat pytel. To nebylo rozhodování o tom, že se s rodiči, sourozenci, kamarády nebo partnerem neuvidím po nějakou dobu, ale že se s nimi neuvidím už třeba nikdy.Moje spolužačka z gymplu vyrazila coby studentka medicíny do Švýcarska společně se svou první láskou z tanečních. S nějakou cestovkou. Na území ČSSR se ti dva k sobě nehlásili, aby příslušný soudruh od StB, který takové zájezdy vždycky hlídal, nepojal podezření. A to už holka věděla, že zpátky se bude vracet sama. Nechtěla opustit rodiče, kluk plánoval zůstat ve Švýcarsku, tak se tam spolu rozloučili... A znovu se potkali po nějakých 15 letech, oba už měli rodinu...Do zahraničí bylo přísně zakázané vyvážet doklady o vzdělání, ať už maturitní vysvědčení nebo nedejbože diplom, to se muselo pašovat asi tak, jako se dnes pašují drogy. A běda, jestli celníci někoho s takovým dokladem chytili. Můj spolužák pro změnu z VŠ dostal protekčně výjezdní doložku do Francie, tam jel sám bez cestovky. Jenže ouha, společně s pasem si vezl index, tedy doklad o složených zkouškách tuším za tři roky studia. Na celnici vypuklo tóčo, ale zavolali té vysoce postavené osobě, která mu zařídila možnost vycestovat. Takže nakonec to dopadlo tak, že nechal index na celnici a mohl jet. A vrátil se 🙂

Přidávám se názorově k oběma diskutérkám, jsem taky dáma v jejich letech. Pokud dnes mají mladí plno možností k profesnímu růstu, cestování, získávání zkušeností a chtějí je maximálně využívat,nemůžou prostě zároveň mít každodenní vztah a mimino. Nemůžou mít všechno naráz. My musely vyšlapovat, po škole jsme se vdaly, může měli na vojně a školu jsme si dodělávaly. Mixovaly jsme polívčičky, stály fronty na banány, přesnídávky nebyly k dostání, musely jsme vařit denně, pokud jsme sehnaly maso, a večer šel v televizi jediný program...A nebyl čas řešit prkotiny.

Taky mě to napadlo, co by Petra asi říkala, kdyby nesměla za hranice tehdy Československa ani na dovolenou. Natož studovat rok v zahraničí... tenkrát někteří mladí nesměli studovat ani v tuzemsku, nikam je nepřijali, protože měli nevhodné kádrové posudky. Mohli se pěkně vyučit něčím užitečným a potom roztáčet kola socialismu. V lepším případě si mohli udělat i maturitu, ale to už muselo bejt, a ještě ne na té škole, kam by chtěli, ale na té, kam je byli ochotní přijmout i s tím polepeným posudkem. Pro mě už to přišlo pozdě, ale moje sestra tu šanci dostala. Okamžitě po sametu praštila se vším a odjela na rok do Anglie, potom do Itálie, do Austrálie, získala fůru zkušeností a rozhled, jak to jinde vypadá, naučila se jazyky, a všechno jí to bylo v životě hodně užitečné. Doufám, že tyhle možnosti jednou bude mít i moje vnučka. Aby mohla cestovat, studovat, nebo se rozhodnout žít podle svého, ne podle toho, co jí bude "shůry" dovoleno. A snad nebude řešit, jestli jí mládenec píše málo nebo moc... Ostatně já měla muže dva roky na povinné vojně, pravda, nebyl v cizině, a třikrát do roka dostal opušťák a mohli jsme se vidět celý jeden den, na vánoce dokonce tři dny. Psali jsme si dopisy. Rukou na papír, a pošta šla tejden. Nebyly mobily, nebyly videohovory přes skype, nebyl internet, byly jen pevné linky a ani tu neměl každej. Když se nám narodil syn, dostal manžel telegram, který mu předal jeho velící důstojník. Rozhodně jsme v tom nebyli sami, takových dvojic, které musely nějak přečkat dva roky vojenské služby, bylo hodně. Některé vydržely, některé ne. To je prostě život. Takže Petra se svými problémy mi taky přijde trošku mimo. :-)

Šťastná to doba, i přes současnou krizi, kdy mladí lidé mohou bez problémů vyjet do zahraničí studovat nebo pracovat a po čase se opět vrátit domů.
Za mého mládí to tak jednoduché nebylo. Zahraniční stáže na tzv. Západě byly jen pro vyvolené a ani za nimi obvykle nesměli zajet rodinní příslušníci, natož známí, přátelé. Pokud mohli, tak to už by musel být takový cestovatel zvlášť významným exponentem režimu.
Takže jaké měli možnosti obyčejní lidé, pokud si chtěli rozšířit obzory a nesedět celé mládí doma za pecí? Buďto nějaký studijní pobyt například v NDR nebo v Polsku (kvalitní byla a je například i univerzita v Budapešti - ale jazyková bariéra, tehdy nebyla běžná komunikace v angličtině - využívali slovenští Maďaři), anebo prostě - emigrace. Bez možnosti návratu (resp. nikdo nemohl počítat s tím, že se bude moci vrátit po listopadu 1989).
Problémy dnešní mladé generace mně někdy přijdou až směšné, holt jsem už stará baba a nerozumím tomu 🙂