Byli jsme jako oheň a voda. Já klidná, váhající a on uragán, pro který není nikdy nic problém. Sebejistý podnikatel a učitelka angličtiny. Tak jsme se seznámili. Já jsem Vladanovi začala dávat lekce, protože angličtinu potřeboval pro svůj byznys.
Chodila jsem za ním do firmy, protože neměl absolutně čas chodit do jazykovky. Ze začátku na mě hrál pana drsňáka, ale když člověka učíte cizí jazyk, odkrýváte jeho nitro pomalu jako cibuli po slupkách. Přeci jen, nejlépe se člověk učí jazyk na základních příbězích. Mluví se o rodině, dětech, domácích mazlíčcích. Trpělivě jsem ho poslouchala, učila ho gramatiku, slovíčka, věty, fráze. Bylo mi dávno jasné, že je to fajn chlap, jen kvůli práci musí držet otěže pevně v rukou a nesmí ukázat slabost.
Po půl roce mi na jedné hodině ještě trochu lámaně řekl: „Paní učitelko, jsem si jistý, že jsem se do vás zamiloval.“ Pamatuju se, že jsem se zasmála a pochválila ho za dobrou větu bez chyb. Když mi pak na závěr hodiny už česky řekl, že to nebyl žert a že mě chce pozvat na večeři, hlesla jsem jen, co jeho žena a rodina. On řekl, že musí běžet a jestli přijmu pozvání, že mi to všechno bude vyprávět. Na tu večeři jsem šla a změnilo to celý můj život.
Laura Poláková
3. května 2018
Vladan se v době, kdy jsem ho učila, rozváděl. Děti měla v péči jeho žena a Vladan je chtěl získat na všechny víkendy. Takže se rozvod dost táhl. Přes týden vůbec nestíhal, firma ho skoro pohltila, ale víkendy chtěl zasvětit rodině. Pamatuju si, že jsem se neptala, proč jeho manželství zkrachovalo. Podvědomě jsem věřila, že mi neublíží, naopak něco mě k němu hrozně přitahovalo. Možná tikající biologické hodiny?
Bylo mi třicet, za sebou ohavný rozchod, před sebou oceán otazníků, co se životem. A do téhle situace přišel Vladan se svojí energií a touhou být se mnou, začít klidně novou rodinu. Jeho energie začínat nové věci byla tak ohromující. Jako by mě vytrhl z mého života i s kořeny a přesadil si mě k sobě, tam kde mě chtěl mít. A já se nezmohla na slovo odporu, naopak byla jsem neskonale šťastná.
Byla jsem už těhotná, když Vladana konečně rozvedli a on byl nejšťastnější na světě. Dosáhl svého, že všechny víkendy s jeho dětmi budou patřit jemu a navíc jsme čekali rodinu spolu. Vladan koupil byt, do kterého jsme se pohodlně vešli my i děti, když s námi byly. A ze mě se stala víkendová maminka tří capartů s dorůstajícím bříškem. Dvojčatům Marušce a Aničce bylo sedm, Bertíkovi čtyři. Zvykli si na mě a já na ně.
Nechtěla jsem Vladanovi zasahovat do výchovy, ale od začátku se mi nelíbilo, že je někdy rozmazluje, skoro jakoby je uplácel, že s nimi nemůže být pořád. Párkrát jsem mu to i řekla a on to vždycky přiznal, ale zároveň odpověděl, že si nedokáže pomoct, že vůči nim cítí velký dluh.
Roky plynuly a nám se narodil nejprve kluk Dominik a za tři roky ještě holčička Viktorka. Nikdy jsem Vladanovi nevyčítala, že se o víkendech starám o pět dětí. Bylo to fajn, takové víkendové tábory. Auto koupil Vladan dost velké, jezdili jsme na chalupu, na hory, do kina. Nemůžu si stěžovat, vždycky se o nás všechny výborně postaral, děti se s ním měly a pořád mají královsky. Ať ty větší nebo naše společné.
Kristýna Witnerová
24. dubna 2018
Navíc Vladkovi děti si Dominika a Viktorku okamžitě zamilovaly a doufala jsem, že to tak bude vždycky. Jenže s pubertou přišly první problémky a vyčítání. Hlavně dvojčata rychle pochopila, že když na tatínka zatlačí, dostanou, co se jim zalíbí. A bylo téměř jedno, kolik co stojí. Naše děti se snažím držet zkrátka, ale stačilo, aby Maruška s Aničkou chtěly conversky, nový telefon, lepší snowboard a Vladan se mohl přetrhnout, aby to okamžitě měly. Bertík je zatím v pohodě, dostává poměrně slušné kapesné a nějak s tím vyjde.
Jenže holky stále přitvrzují. Na víkendy k nám už dávno nechodí, letos jim bude osmnáct. A přišly s prosbou, jestli by nemohly mít společně malý byteček, že už je to doma s mamkou hrozně otravuje. Že prý se o sebe zvládnou postarat samy. Jenže jsou pořád ještě na střední, což by znamenalo nejen koupit byt, ale v podstatě živit další domácnost včetně jídla, energií. Jejich máma tyhle výstřelky odmítá platit. Vladanovo podnikání běží bez větších problémů, ale já si prostě myslím, že tohle je už moc.
Laura Poláková
22. dubna 2018
Proč by se neměly jeho dcery učit hospodařit samy a byt si najít, až si na něj vydělají. Dobře, něco jiného je výpomoc, ale ony Vladana vyloženě využívají. Ani jedna z dvojčat nechodí na brigády, všechny peníze mají od táty. Vladanovi tu koupi bytu rozmlouvám, ale on je paličatý.
Náš Domča s Viki se po nevlastních ségrách stále ptají, ale už jsem to vzdala snažit se dostat holky k nám alespoň na návštěvu. Bývá u nás Bertík, ten nás pořád bere jako svoji víkendovou rodinu. Ale i u něj se začíná projevovat to stejné jako u velkých holek, každých půl roku si říká o zvýšení kapesného a dokonce z něj vypadla věta, že mu to poradila máma. Prý když má táta dost, ať platí.
Tohle chování mi není příjemné, nechci se s Vladkovými dětmi hádat, vím, že je miluje a ten dluh, který způsobil tím, že od nich odešel ke mně, chce nějak splatit. Mě ale nároky jeho dětí začínají pomalu děsit. Bude je muset Vladan uplácet až do smrti? Není na čase si s nimi promluvit jako s dospělými?
