Není to o tom, že bych nechtěla, aby moje dcera s někým chodila. Samozřejmě každá máma trne, když zjistí, že její malá holčička už definitivně odložila panenku a místo toho se zajímá o kluky – a co víc, že už je ve věku, kdy nemusí jít jen o zájem platonický. Nicméně vždycky jsme spolu měly moc hezký vztah a měla jsem pocit, že jsme Karolínu vychovávali snad dobře a že ji taky dobře znám. Myslela jsem si, že si najde kluka svého typu – sportovního, bystrého, se kterým ji bude pojit některý z jejích mnoha koníčků. Třeba některého ze spolužáků na gymnáziu, ať už z jejího ročníku nebo někde výš.
Karolína se ale zakoukala úplně jinde. A zpětně si vyčítám, že je to vlastně díky mně. Když se blížily její patnácté narozeniny, hrozně škemrala, abychom ji konečně pustili na „opravdovou“ diskotéku, na pořádnou víkendovou zábavu, kam přece „všichni smějí už dávno“. S mužem jsme jí kdysi dříve slíbili, že až jí bude patnáct, občas ji už někam pustíme, a ona si to moc dobře pamatovala.
A tak jsme ji zhruba před půl rokem s těžkým srdcem vypustili do víru pátečního řádění v jediném jakžtakž slušném klubu, který v našem městě je, s tím, že pro ni manžel o půlnoci přijede. Samozřejmě ho umluvila na „ještě hodinku, tati“, pak ještě jednu, takže můj muž seděl s novinami v autě před diskotékou s tím, že se dcera vyblbne a na dlouho jí to bude stačit.
Kdybychom ji byli nepustili na tu diskotéku…
Což o to, diskotéku druhý den zhodnotila slovy, že neví, co na tom všichni mají, že tam hráli hroznou hudbu a nebylo nic slyšet. Chvíli jsme si mnuli ruce, jakou máme rozumnou dceru, že jí jedna zkušenost stačila a dál se bude věnovat svým sportům a klavíru a po večerech si bude radši kreslit. Jenže Karolíně podezřele svítily oči a když jsme pak byly chvíli spolu o samotě, svěřila se mi, že tam potkala „někoho úžasného“.
Dozvěděla jsem se jen to, že se jmenuje Štěpán, je „o něco starší“, už pracuje a je prostě skvělý. Byla jsem docela zaskočená a zmohla se jen na obligátní radu, aby byla opatrná, že z toho mám samozřejmě radost, ale ať dává pozor. Všechno odkývala, ale bylo mi jasné, že poslouchá tak na půl ucha.
V následujících týdnech si Karolína zvykla chodit ze školy později, protože šla vždycky odpoledne na rande. Dali jsme s manželem hlavy dohromady, jak se k tomu postavit – jestli to nechat úplně být nebo se nějak pokusit mít trochu přehled a zjistit, co je její objev zač. Bojovala v nás snaha jednat s dcerou jako rozumnou osobou, které věříme, a rodičovský strach, že vůbec nevíme, s kým se schází.
Nakonec jsem jí navrhla, jestli by Štěpána nechtěla přivést někdy k nám, že ho rádi poznáme. Připadalo mi, že tím moc nadšená není, a tak jsem jemně dodala, že jsme její rodiče a máme právo vědět, s kým tráví volný čas, když toho kluka zatím vůbec neznáme. A tak nakonec souhlasila. Nechtěla jsem ji trápit žádným formálním nedělním obědem, jen jsem jednou odpoledne koupila zákusky a přišla domů dřív z práce.
Když mi Karolína Štěpána ve dveřích představila, v první chvíli mi ani nepřišel ničím zajímavý nebo nápadný, prostě obyčejný kluk, jen od pohledu trochu frajírek. Pak si ale sundal bundu, zůstal jen v tričku a já v údivu zírala na jeho ruce potetované od ramen až k zápěstí, navíc bylo vidět, že další kresby má i po těle. Neřekla jsem nic a snažila se to ani neřešit. Soudit někoho podle tetování mi samotné připadalo ubohé, i když mně osobně připadá hloupé si nevratně změnit tělo zrovna tímhle způsobem.
Kolegyně mi řekly věci, které mě vyděsily
V celkovém kontextu je ale tetování jedním dílem skládačky, kterou si o daném člověku vytvoříte. Když začal u kafe z kapsy lovit krabičku cigaret a zapalovač, už jsem spíš zalapala po dechu a upozornila ho, že u nás se nekouří. Strašně se tomu divil. Stejně se divil při každé otázce, kterou jsem mu položila – připadalo mi, že se snad cítí dotčený tím, že o něm chci něco vědět. Na všechno odpovídal tak nějak neurčitě: jo, makám, jo, školu jsem dodělal loni, jo, naši v pohodě. Vlastně jsem se nedozvěděla skoro nic, jen ve mně čím dál víc sílil takový nepříjemný pocit.
Byla jsem popravdě ráda, když po hodině Karolína řekla, že chtějí jít do kina, a zvedli se. Večer pak chtěla kolem mě proklouznout rovnou do pokoje, vůbec nechtěla o návštěvě mluvit, což samo o sobě bylo varující. Bylo jí jasné, že se mi její volba moc nezdá. Tak jsem se k ní do pokoje vnutila a opatrně naznačila, že Štěpána samozřejmě vůbec neznám a může být fajn, ale že mě docela překvapila – najít si kluka, který kouří a asi nemá žádné koníčky jako ona. A moje dcera přešla do nečekaného protiútoku a rozkřikla se na mě, ať nesoudím někoho, koho právě vůbec neznám, že Štěpán je skvělý. Raději jsem se pro ten večer stáhla.
Druhý den jsem to vyprávěla kolegyním v práci, jedna z nich zamyšleně poslouchala a pak povídá: „Já myslím, že vím, o koho jde, to je taková známá firmička přece. Takový gauner. To ti tedy nezávidím!“ Vyděsila jsem se a začala z ní tahat rozumy. Začala vyprávět o povedené rodince: táta alkoholik, máma taky žádná sláva, rodina věčně bez peněz, dcera neznámo kde a syn – učňák dodělal až na podruhé (napoprvé propadl), od té doby pořádně nepracuje, spíš se tak poflakuje, občas má nějakou brigádu, občas někde něco prostě „sebere“ a pak obratem prodá, říká se taky, že se motá kolem prodeje marihuany…
Pátrali jsme a ze všech stran slyšeli stejné zprávy
„Nic velkého, aby ho za to rovnou zavřeli, ale zas ne žádné ty klukoviny typu ukradených žvýkaček,“ shrnula to nakonec kolegyně a já se jen mlčky hroutila v židli. Hned večer jsem pak na Karolínu nekompromisně uhodila, jestli ví, co je její milý zač. Samozřejmě mi nevěřila ani slovo, protože jak jsem vyrozuměla, jí Štěpán namluvil, že s partou kamarádů „podniká ve stavebnictví“, a tak objíždí okolí a pomáhají, kde se dá.
Že školou tak tak prolezl, pro ni byla taky novinka, o jeho rodině byla přesvědčená, že „jsou jen zaneprázdnění“ (Štěpán bydlí v bytě s kamarády a rodičům ji nikdy nepředstavil…). Zkrátka má o něm úplně zidealizovanou představou umocněnou tím, že jí nosí dárky, které jsou pro patnáctiletou holku hotový poklad – kupuje jí šperky a oblečení a já teď raději snad ani nechci vědět, kde na ně vzal.
Večer jsem přizvala do debaty manžela, kterému jsem všechno pověděla. Usoudil, že bychom asi měli mít nějaké informace z víc míst než jen od jedné mé kolegyně, a druhý den jsme se oba poptali po známých. Někteří nevěděli nic, ale část z nich opravdu Štěpánovu rodinu znala a opět jsme se nedozvěděli nic pěkného. Ale zase šlo hlavně o řeči typu „slyšel jsem, že…“ a „prý…“, takže Karolína je šmahem odsoudila jako pomluvy a s námi se od té doby odmítá o Štěpánovi bavit, protože jí ho zkrátka nepřejeme.
Nechceme jít cestou zákazů, aby se to ještě nezhoršilo
Vím, že bychom mohli jednoduše říct: zakazujeme ti se s ním vídat, dokud ti není 18, budeš nás poslouchat a hotovo. Ale touhle cestou jít nechci, protože si neumím představit, jak by náš vztah s dcerou potom vypadal. A navíc mám obavy, že pokud bychom to řekli, bude se s ním scházet tajně a mohla by pak provést i nějakou hloupost. Radši bychom byli, kdyby sama přišla na to, že to není kluk pro ni, ať na něm vidí cokoli. S manželem to ani jeden nechápeme – Karolína měla vždycky samé zajímavé koníčky. Hodně sportovala, zajímala se o kreslení, hrála na klavír, tak co ji přitáhlo ke klukovi, který jen kouří, poflakuje se a vrcholem jeho kulturního vyžití je diskotéka nebo ještě tak kino? Nerozumíme tomu.
Snažím se teď s dcerou mluvit velmi opatrně, ale potřebuji se aspoň ubezpečit, že ví, jak používat antikoncepci, i když se mi naprosto příčí představa, že by zrovna Štěpán měl být tím, s kým bude pronikat do oblasti sexu. Jenže co nadělám? Dosáhli jsme aspoň toho, že s ním nesmí být přes noc, zatím tomu neodporuje, a že musí hlásit, kde po škole je a kdy přijde domů. Co spolu dělají, raději nevíme.
Varovali jsme ji, že se jí nesmí zhoršit prospěch ve škole, pak že by randění musela omezit, a zatím se tváří, že vše je v pořádku. Tak uvidíme, až budou první třídní schůzky. Nenapadá mě, co jiného dělat, a tak zatím jen trneme, aby se Karolína nějak ošklivě nespálila nebo do něčeho nezapletla…
Petra, 42 let