Petra se po dvaceti letech rozvedla a zůstala sama se dvěma dětmi a nízkým sebevědomím. Po pár letech jí ale její kamarádka řekla dost a vzala ji do baru, že prý tam určitě někoho nového potká. Jak dopadlo flirtování po takové době?
Je tomu už skoro dva roky, co jsem se rozvedla. S manželem jsme se potkali na vysoké škole a po dvou letech jsme se vzali. Manželství pokračovalo podle celkem klasického scénáře – koupili jsme si menší domeček kousek za Prahou, postupně se nám narodily krásné dvě děti. Někdo by řekl idylický vztah. Jenže zatímco navenek jsme působili jako poklidná a spokojená rodina, doma to vřelo.
Manžel trávil v práci čím dál více času a všechna starost o rodinu zůstala na mně. Do toho jsem sama pracovala na částečný úvazek v obchodě s oblečením.
Když už se manžel čas od času doma objevil, naše konverzace se ubírala vždy stejným směrem – k hádce. V hlavě jsem si milionkrát přehrávala, co mu chci říct a že už takhle dál žít nemohu, ale jeho argumenty byly silnější, hlasitější a údernější.
Laura Poláková
24. listopadu 2020
Po dvaceti letech manželství jsem sebrala zbytek mé odvahy a požádala o rozvod. Ani ten ale nebyl procházkou růžovou zahradou. Konec byl hořký, plný narážek, urážek a psychického vydírání. Ano, dnes už to máme za sebou. Děti zůstaly u mě a jednou za dva týdny navštěvují svého otce. Osobně se ale cítím jako velmi slabá žena se sebevědomím pod bodem mrazu. Pořád si říkám: Co jsem mohla udělat jinak? Proč zrovna moje manželství se rozpadlo?
Už téměř dva roky jsem sama. Jedno dítě už na vysokou školu nastoupilo, druhé dokončuje střední učiliště. Naštěstí mám kolem sebe spoustu přátel a kamarádek, které mě neustále přesvědčují, ať si najdu nového chlapa. Do nového vztahu se mi ale moc nechce. I když uznávám, že partner, s kterým bych si mohla popovídat, který by mně byl na blízku, mi chybí. A to nemluvím o milostném životě. Co si budeme říkat, skoro dvouletý celibát je dost.
Laura Poláková
29. září 2020
Jenže kde a koho hledat? Nerandila jsem už více než dvacet let. Nejsem zrovna typ, který by sváděl na počkání a flirtování mi nikdy moc nešlo. Do not mi nehraje ani moje současné nízké sebevědomí. Potřebovala bych nějakou vzpruhu a povzbuzení, že nestojím úplně za nic.
Jednoho večera jsme proto s mojí nejlepší kamarádkou vyrazily na večeři a pak do baru s tanečním parketem. Usadily jsme se do rohu, objednaly láhev sektu, povídaly si a přitom pozorovaly okolí. Jako sedmačtyřicátnice jsem patřila v podniku mezi tu starší generaci a moje rozpaky ještě sílily. Neudělala jsem chybu? Co tady proboha dělám?
Najednou do mě kamarádka pod stolem kopla. Co se děje? A ona na mě jen s takovým potutelným úsměvem mrkla a koukla na stůl v protějším rohu místnosti. Seděli tam dva muži. Tipovala bych jim také po čtyřicítce a jeden mě doslova hypnotizoval svým pohledem. Líčka mi zrůžověla a uvnitř jsem cítila až mrazivý neklid.
Laura Poláková
26. února 2020
Muž nebyl k zahození. Blond, modré oči, ostré rysy ve tváři. Jak mě hypnotizoval, nevěděla jsem, co dělat. Pak jsem si řekla, že zkusím alespoň základní flirtovací manévry, které jsem vyčetla v jednom časopise. Přirozeně jsem sklopila pohled, chvíli jsem si hrála s pramínkem vlasů, který mi padal do obličeje a pak jsem si ho pomalu zastrčila za levé ucho. Vyloudila jsem i malý úsměv, který spíše vypadal, jako bych snědla šťovík.
Chtěla jsem se ještě pravou rukou natáhnout pro ubrousek a utřít si koutky úst, jenže jsem přitom shodila celou skleničku sektu přímo mně do klína. Trapas! No to mi ještě chybělo. Z filtrovacího pokusu se stala groteska.
Rychle jsem se snažila natahovat po dalších ubrouscích, abych ten nepořádek uklidila. Číšník už mi spěchal na pomoc a v tom se objevil ON. Muž od stolu z opačné strany místnosti. Podával mi další kapesník a rovnou objednal další láhev sektu s čistou skleničkou.
Laura Poláková
31. března 2020
Jmenoval se Milan. Pozvali jsme ke stolu i jeho kamaráda Honzu a dali se do řeči. Ve skutečnosti byl nejen velmi pohledný, ale také vtipný. V baru jsme seděli až do zavírací doby, protože jsme si měli pořád co říct. Čas přirozeně plynul, alkohol také pomáhal uvolnit atmosféru a já jsem najednou nebyla tak v křeči.
Flirtování se už stalo součástí naší konverzace. Vyloudila jsem ze sebe i trefné hlášky a přirozeně se usmívala, protože bylo čemu. Sem tam jsem hodila nožku přes nožku a jemně si přejížděla prstem po krku, prostě jsem zkoušela takové tiky flirtovací triky, o kterých se všude píše, ale vlastně s Milanem jsem se do toho nemusela nutit.
S Milanem jsme si ještě asi třikrát vyšli na skleničku a i na nějaké techtle mechtle došlo. Ale po bližším poznání jsme uznali, že by nám společný vztah neklapal.
Vůbec mi to ale nevadí. Tento výlet do baru mi moc prospěl. Získala jsem zpět moje ztracené sebevědomí. Flirtování beru jako jízdu na kole a také odraz toho, co se odehrává uvnitř a jak se cítím. Když si nevěřím, i navenek působím rozpačitě, nevyrovnaně a pokus o flirtování působí spíše komicky.
Teď už se cítím jinak. Lépe. Sice sama, ale spokojená. Věřím, že do konce života sama nezůstanu a rozhodně na mě ještě někde někdo čeká. Ten flirt v baru mi dodal nové sebevědomí.