Petra i její partner jsou oba rozvedení, oba mají dospělé děti. Bohužel ani to nevylučuje, že jim nebudou zasahovat do života. S čím se Petra musí potýkat?
Bohužel si přestávám být jistá, jestli má náš vztah smysl, zda tak jen nedegraduji sama sebe. Vše začalo úplně obyčejně – oba jsme byli rozvedení, oba jsme nějakou dobu hledali, pak jsme jeli na seznamovací víkend, padli jsme si do oka a zamilovali se. Já bydlím v malém bytě s dospělým synem – každý máme jeden malý pokoj, já navíc s kuchyňským koutem pro oba.
Marek žije sám. Jeho dcera bydlí od rozvodu s matkou, jejím přítelem a jejich společným synem ve velkém domě za Prahou. Jenže Nela v Praze studuje a když se jí nechce jet domů, dojdou jí peníze nebo má chuť na něco z Markovy neustále plné ledničky, tak se u přítele „zjeví“. Má klíče, nijak se neohlašuje. Jak vše funguje, jsem pochopila až poté, co jsme se s Markem začali více navštěvovat a přespávat u sebe.
Přítel nás představil na společné večeři. Na dceři mu zjevně velmi záleželo. Myslím, že jsem se snažila chovat mile a nenuceně, ale slečně jsem evidentně nesedla. Několikrát ironicky okomentovala moje vyprávění, a nakonec začala vzpomínat na to, jak Marek miloval její maminku, která – jak zdůraznila – se mi vůbec nepodobá.
Přičemž jen tak „mimochodem“ zmínila, že je její máti na rozdíl ode mě krásná, chytrá a úspěšná. Nebyl to hezký večer. „Ale co!“ řekla jsem si, holka je dospělá, bydlí s mámou, s tátou se pravidelně vídají, já v tom všem zas až tolik figurovat nemusím. Ale velmi jsem se mýlila, což jsem pochopila záhy.
Mám bezlepkovou a bezlaktózovou dietu, a tak jsem bohužel nucena do stravování investovat docela dost peněz – bezlepkové i bezlaktózové potraviny jsou drahé. U Marka mám ve spíži svou krabici s dietními potravinami, přítel má rád ve věcech pořádek. Jenže to, že jde o mé věci, Nela od začátku zcela ignorovala, přesněji ignorovala to, že je na krabici napsáno „bezlepkové, Petra“.
Od prvního dne, kdy jsem u Marka začala trávit víkendy, se mi stávalo, že se mi ztrácely potraviny. Kdyby šlo o drobnosti, občasné sladkosti a podobně, mávla bych rukou. Ale bohužel se často stalo, že byla má krabice skoro prázdná.
A prázdný byl čas od času i můj šampon, kondicionér, deodorant, pak se mi ztratil župan, měla jsem savem pocákanou noční košili a podobně. Myslím, že šlo v podstatě o partizánský boj s cílem mě vypudit.
S Markem jsme o všem mnohokrát mluvili. Nele jsem prostě nepadla do oka, napětí mezi námi dvěma by se dalo krájet. Neměla mě ráda. Proč, to úplně netuším, vídaly jsme se spíše náhodně. Obvykle, když se u přítele Nela zjevila, aby se osprchovala před večírkem, přespala, protože jí ujel poslední autobus, anebo si jela pro peníze.
Vše vyústilo v to, že mě Marek požádal, zda bych nebyla tak hodná a chápavá a odvezla si od něj své věci, protože Nela si nepřeje se mnou cokoli sdílet. Prý mu řekla: „Buď ona, nebo já!“ On ale nechtěl ztratit ani mě, ani dceru, ale já jsem prý rozumnější, a tak bychom mohli dělat, že už se moc nestýkáme. Tehdy jsem na to přistoupila a už půl roku se s přítelem scházíme „ilegálně“.
U něj tedy jen tehdy, kdy je na sto procent jasné, že se tam Nela neukáže. Občas, když není syn doma, býváme u mě. Marek sice s mým Tomem vychází, ale byt máme opravdu maličký, nikdo by pak neměl soukromí.
Velmi často jezdíme k příteli na chatu, chodíme na procházky, do kina, do divadla, ale k příteli domů už jen minimálně. Přitom bydlí sám a ve svém, byt má tři pokoje a kuchyň. Víc a víc si říkám, zda mám toto zapotřebí, jak dlouho budu nucena před mladou slečnou předstírat, že neexistuji?