I když chtěla Petra se svým manželem vydržet v dobrém i zlém, neustálý stres a napětí z manželovy práce nedokázala ustát. Sice hledá cestu, jak manželství zachránit, ale podle všeho už je pozdě.
Nebrali jsme se s Jakubem sice v kostele, kde by nás kněz spojil na věky, ale já jsem tak svůj manželský slib vnímala. Brala jsem to tak, že prostě Jakub je muž mého života, se kterým zestárnu a budeme si navzájem oporou, když přijdou trampoty. Měli to tak moji i jeho rodiče, takže jsem to považovala za naprosto přirozené.
Prvních dvacet let našeho soužití bylo moc fajn, samozřejmě jsme se občas hádali, s dětmi jsme byli kolikrát nevyspalí a unavení. Ale naše neshody byly jen pěnou dní, prostě jsme se pořád milovali a bylo nám spolu hezky.
Když mi bylo pětačtyřicet, začalo se to najednou lámat. Věděla jsem, že okamžik, kdy děti vyletí z hnízda, bývá zlomový a že to pro nás oba dva může být zatěžkávací zkouška, protože najednou budeme zase po letech jen sami dva. Budeme si mít ještě co říct? Nebude nám smutno? Nebudu najednou protivná, protože mi budou děti chybět?
A fakt to nebylo jednoduché. Měla jsem pocit prázdnoty, najednou když jsme seděli u stolu jen sami dva, přišlo mi nás málo. Nevěděla jsem, kolik toho mám navařit, nakoupit, každou chvíli jsem vyhazovala jídlo, protože jsem počítala s dalšími dvěma lidmi navíc.
Jak jsou na tom Češi se sexualitou? Mrkněte na video:
Ale odchod dětí bychom určitě ustáli. Pořád nám spolu bylo dobře a po půl roce jsme si náš znovunabytý klid začali i užívat. Jenže pak se Jakubovi změnily poměry v práci, firmu koupil nový majitel a najednou neměl svůj fixní plat, ale jen základ, ke kterému začal dostávat odměny.
Pro někoho je to možná v pohodě, ale Jakub je dost konzervativní člověk, který má rád svoje jisté, a tak z toho byl dost vykolejený. Naštěstí dostal lano od kamaráda z jiné firmy, a tak po půl roce změnil práci. Zpočátku byl nadšený, měl tam přislíbené slušné peníze, ale ukázalo se, že je to z deště pod okap.
Tady se výplata začala zpožďovat, v srpnu dostal dokonce jenom polovinu mzdy a druhou půlku až v září. Od té doby mu firma většinou peníze dlužila nebo proplácela pozdě. Jakub byl nervózní, někdy se stalo, že jsme museli spoléhat na peníze, které vydělám já, a jeho to ponižovalo.
Uzavřel se do sebe, byl podrážděný, nervózní. Mně až tak nevadilo, že najednou řešíme peníze, nebo samozřejmě, komu by to nevadilo, ale to by nebyl důvod k tomu, abychom se rozhádali nebo aby to pokazilo náš vztah. Ale průšvihem bylo, že se Jakub změnil. Už to nebyl ten příjemný partner, se kterým jsme si třeba dělali každý svoje a bylo nám spolu dobře.
Byl to nerudný, podrážděný chlapík, který se mnou vůbec nemluvil. Když jsem kdysi slyšela o jednom spolužákovi ze základky, že nejprve přišel o práci a pak se s ním rozvedla žena, přišlo mi to od ní kruté. Jak ho mohla opustit v tak těžkou chvíli?
Jenže najednou jsem ji začala chápat. I když jsem se snažila Jakuba podpořit, on o mou podporu nestál, nepustil mě k sobě, naopak mě odháněl.
Po nějaké době jsem to vzdala. Už jsem se nesnažila, nemělo to cenu. Naopak mi neskutečně začal lézt na nervy. Začala jsem víc času trávit s kamarádkami a uvědomila jsem si, že když mám jít domů, úplně se mi sevře žaludek a vůbec se mi tam nechce. Najednou jsem si říkala, že bych sice měla s Jakubem vydržet dobré i zlé, ale mě to začalo ničit.
Špatně spím, každou chvíli mě bolí žaludek. Nevím, co mám dělat. Nechci ho opustit, ale už to dál nemůžu vydržet. Navrhla jsem psychologa, ale zatím to odmítá. Když jsem mu řekla, že takhle přece nemůžeme dál spolu žít, bylo vidět, že ho to zasáhlo. Tak doufám, že ještě máme šanci, že to spolu začneme řešit. Nechci se rozvádět, ale žít takhle taky ne. Tak teď nevím, jak to dopadne.
