Na setkání s ní jsem se pečlivě připravovala. Tedy chtěla připravit. Jenže ač jsem hledala informace všude, četla jsem jen o tom, jaké ji provázejí skandály. Upřímně řečeno, ty mě nezajímají, chtěla jsem vědět, jaký je člověk, jak ráda má svou dceru, po čem touží. A abych tohle všechno zjistila, musela jsem přestat googlovat a vydat se na schůzku s ní bez jakékoli přípravy. Bylo to tak lepší. Nevlekla jsem si s sebou batoh předsudků.
Jaká tedy je maminka a modelka Petra Štekl Faltýnová? Nesmírně éterická, milá, přátelská, bez hvězdných manýrů. Během našeho povídání pětkrát kontrolovala, jestli je její dcera v pořádku na cestě do ateliéru, ani na chvíli nedala mobil z ruky, prý proto, kdyby ji kvůli dceři někdo sháněl, aby byla na příjmu.
Během líčení na fotografování jsme probraly snad úplně všechno a místy mi její upřímnost vyrazila dech. „Jsem prostě taková,“ pronesla s úsměvem a napila se připravené kávy: „Možná mi je moje otevřenost občas na škodu, já si ale na paní nedosažitelnou nechci a neumím hrát. Já jsem prostě já.“ Petra stíhá najednou péči o rodinu, studium i práci. A jestli si stěžuje, že je unavená? „Občas jo, ale na druhou stranu, aspoň se v životě nenudím.“ Záviděla jsem jí její elán. A víte co, přečtěte si, co jsem zjistila…
* Lidé tě vnímají jako oběť bulváru. Jsi taková, jak se píše?
Občas mám pocit, že kdybych se na ulici potkala s tou mediální Faltýnovou, asi bych ji nepoznala. Ve skutečnosti jsem normální. Důležitá je pro mě rodina, moji blízcí, dcera, práce a zdraví. Bulvár je živý z vymyšlených senzací a to je daň za popularitu, která k mému životu prostě patří. Dokud ale nebude v Česku zákon o slovu změněn, je to boj s větrnými mlýny.
* Jak to, že jsi tak štíhlá?
Po porodu jsem zhubla běháním kolem Adrianky ještě pod svou původní váhu. A těch 56 kg mám nehnutě až doteď, což je fajn, ale nemůžu říci, že by to bylo jen metabolismem nebo štěstím. Mám dělenou stravu, jím pětkrát až šestkrát denně po malých porcích a aktivit mám taky dost. Buď s Adriankou, nebo se snažím sportovat.
* Jaká je tedy Petra doopravdy?
Starostlivá, veselá, občas nervózní a paličatá, nápaditá a lehkomyslná. Hlavně jsem Beran, a to myslím mluví za vše.
* Co je pro tebe v životě důležité?
Taková lehká otázka na začátek. Samozřejmě je pro mě důležitá moje dcera. Nikdy už nebudu žít sama za sebe, ale především za ni a pro ni. Nejde najednou si říci, že mě to nebaví, a zkusit něco jiného. Vše je najednou úplně jinak a na prvním místě ve vašem životě je dítě. Pak je pro mě důležité prostředí, které mě obklopuje, přátelé a rodina. Nechce se mi říkat klišé, že je pro mě důležité zdraví a láska, já vždy tvrdím, že to hlavní, co je v životě potřeba, je štěstí. To je nezbytné proto, aby bylo i vše ostatní. Ve své bublině štěstí mám zdraví, lásku, finanční nezávislost. Pokud je vše v rovnováze, tak je to v pohodě, pokud se něčeho nedostává, tak je to špatné. A já se snažím jít tomu štěstí naproti, nechci spadnout do stereotypu… Teď je pro mě hodně důležitá i škola, kterou studuju…
* Co studuješ?
Začala jsem studovat diplomem zakončené vzdělání architektura a interiérový design. Strašně mě to baví.
* Máš dvouletou dceru, Adrianku, co ta pro tebe znamená?
Radost, trable, starost. Každá máma ví, že těch okamžiků absolutního štěstí je mnohem míň než těch, kdy se o své dítě bojíš, prožíváš s ním nemoc, děsíš se, když se bouchne, kam zase spadne, jestli se neodře… Těch starostí je asi víc, ale jedna miniaturní radost, kdy k tobě tvoje dítě přijde a vyzná ti lásku, smaže všechny ty starosti a najednou se cítíš skvěle. A tak to asi má být. A už budu brečet asi. Mám pocit, že jsem si Adriankou splnila takovou tu ženskou povinnost, někomu předala pokračování svého života (jen doufám, že můj život nebude kopírovat do detailů), ale mám pocit, že jsem předala štafetový kolík mé rodiny. Legrační je, že když s Adriankou debatuju, mluvím a diskutuju vlastně sama se sebou. Má ze mě tolik, že se tomu občas musím až smát. Je tvrdohlavá, chytrá, umí argumentovat, mám to s ní těžké, protože co se jí nechce, tak neudělá. Má dar ovlivňovat lidi a vést je, takže občas už vím, co mi na mou žádost odpoví, a moc bych chtěla, aby to pro budoucnost třeba neudělala, ale tím si musí projit každé dítko. A já jako máma budu stát za ní a bebíčka jí budu foukat…
* Kolik dětí bys v životě chtěla?
Já myslím, že Adrianka naplňuje můj život dokonale a nemám potřebu teď myslet na nové početí. Takže jedno.
* Chodíš s Leošem Marešem (moderátor), který má dva syny. Jak s nimi vycházíš?
Tak dneska ráno jsem vypravovala tři děti, když byl Leoš v rádiu. Je to legrace a kluci jsou perfektní. Děti na sebe žalují, hádají se, ale snažíme se s Leošem být spravedliví a měřit všem stejně. Žádné moje děti vs. tvoje děti. Bereme je jako smečku, která se musí vychovávat, stejně jako jiné rozvětvené rodiny sice hudrujeme na nadmíru hluku, ale to se poddá. Jen chci říci, že ta situace, kterou jsem zažila dnes ráno, byla výjimečná, ale jedno je jasné, nikdy bych nechtěla být náhradní maminkou kluků. Kluci mámu mají a Monika je skvělá. Takže já s nimi můžu být kamarádka, občas je pohlídat, chovat se k nim stejně jako ke své dceři.
* Jak sis představovala svůj život, když ti bylo dvacet? Jak se lišil od toho, co prožíváš dnes?
Ve dvaceti jsem si hlavně říkala, že budu jiná máma. Když jsem viděla dítě, jak se třeba na ulici vzteká, měla jsem pocit, že to ta jeho matka nezvládá, a že až jednou budu mít své potomky, budou vychovaní a tak dále. A realita? Podívej se na Adrianku dneska. Jsem přesvědčená, že když mě dnes vidí s dcerou jiná dvacítka, myslí si přesně to samé jako já před lety. A upřímně přiznávám, že je občas moje dcera ještě horší. Nikdy jsem si život nijak nemalovala. Jediná věc, která se mi změnila, je asi to, že v zahraničí jsem se vždycky hrozně těšila na to, až se sbalím a s kufrem přijedu domů, hrozně jsem se domů do Česka těšila, a dneska? Nemůžu se dočkat, až sbalím kufry a pojedu pryč. Těšila jsem se na to, až se usadím, to byl ve dvaceti můj sen. Někdy je těžké se sem vracet, nechci všechny lidi házet do jednoho pytle, ale mám pocit, že Češi jsou dost negativní a smutní, venku se lidé smějí a sklenici vody vidí z poloviny plnou i tam, kde Čech už by plakal, že za chvíli nebude mít co pít.
* Jak moc je pro tebe důležitá práce?
Hrozně moc. Nedokážu si představit, že bych byla první tři roky života dítěte jen zavřená s miminkem doma a nedělala kromě přebalování a dalších věcí nic. Vždycky jsem byla ráda, když jsem si mohla popovídat s někým mimo rámec mateřství. Práci jsem opustila jen na krátkou dobu, vlastně ještě v pátém měsíci těhotenství jsem byla pracovně v Cape Town na týdenní práci (nikdo nic nepoznal, bříško bylo malé), no a po porodu jsem jen několikrát odletěla za prací. Pro mě tehdy ale bylo daleko horší odloučení než samotná práce, takže jsem se především soustředila na to, vydělat peníze a letět domů k bejbátku. Ale to není asi odpověď, kterou jsi chtěla slyšet, viď?
* Myslím si, že dnes už to hodně maminek dělá stejně jako ty a ze stejných důvodů. Kariéra nečeká a je potřeba vždy skloubit to, co je nezbytně nutné.
Ale tak to má být. Nemůžeš přece rezignovat na svůj život. Navíc si myslím, že šťastné mámy mají šťastné děti. A když jsem spokojená já, je spokojená i Áďa. A tak to má být. Proč bych měla být ve stresu, že mi něco utíká, a přenášet to na dceru? Navíc my modelky jsme limitované tím, že na ženy od určitého věku se nikdo koukat nechce, tak musím pracovat v době, kdy je o mě zájem. Jenže až nebude, zase bych třeba nemohla mít děti… Je sice náročné zkombinovat všechno, ale nejsem jediná, kdo má určité období života hektické. Navíc spousta žen i vydělávat MUSÍ, protože peníze, kterými stát odměňuje jejich práci, nestačí ani na pleny. Fakt smekám před každým, kdo vyjde s tím, co dostane od státu. Taky mi připadá ponižující, že matka samoživitelka, která má třeba dítě s nějakým handicapem, musí na úřadech žebrat, aby jí pomohly. To je hrůza.
* Jak se ti změnil život po narození Adrianky?
Úplně. První půlrok jsem strávila nad postýlkou a sledovala, jestli dýchá. Už nespím vůbec klidně, jeden můj známý mi, když jsem byla těhotná, řekl, abych spala do zásoby, protože už se nikdy klidně nevyspím, a měl pravdu. Chyběl mi spánek a chybí mi doteď. Dneska chodím spát ve dvě, protože Aďa usíná v osm, do devíti uklízím, pak uvařím, vyřídím e-maily a odpadnu. Do toho občas nějaká práce anebo přehlídka a už je fofr. A malá vstává kolem sedmé. Tak asi nejvíc se mi změnil život, co se týká spánkového deficitu, ale zase, v tom nejsem nijak výjimečná, to ti potvrdí a řekne každá maminka. Občas mám pocit, že z únavy jedu na nějakého autopilota, ale to se zase srovná. Dny jsou lepší a horší, ale kamarádky, které mají děti starší, mě ujistily, že lepší už to nebude. Taky zmizela ta bezstarostnost a péče jen o sebe sama, teď mám neustálou starost o rodinu.
* Až bude tvoje dcera velká, co bys chtěla, aby dělala?
Modelka nebude, je na to moc chytrá. I když má k tomu docela nakročeno, protože doma chce, abych jí ukazovala, jak fotím, tančí do rytmu hudby a sama mi pózy i přehlídky předvádí. Je to taková malá šoumenka. Tak jí asi bránit nebudu, doufám jen, že bude dostatečně chytrá, aby věděla, co je pro ni dobré a co ne. Občas mi dokonce i zavelí, že dnes nechce do školky, že si budeme hrát na módní přehlídku. Na jednu stranu mě to těší, na druhou děsí. Taky má ráda miminka, jakmile se k nějakému dostane, opečovává ho. Mluví výborně česky a anglicky, snažíme se, aby byla bilingvní. Taky ráda cestuje, takže to je pro mě výhra. Letadlo ji baví.
* Jsi zastáncem jakého typu výchovy? Laskavého, nebo přísného?
Já jsem přísná a důsledná. Když vydám nějaký příkaz, tak chci, aby došlo k jeho splnění. Nestavím se do totální nadvlády matky, ale když malá začne křičet, že něco chce, tak to jenom tak nedostane, protože tak to v životě přece není. Někdy mám ale pocit, že jsem na to sama, protože Áďa je Simonova holčička, takže tam si prosadí skoro všechno a je to pochopitelné. Já bych možná takhle rozmazlovala syna, což ale dneska nemůžu potvrdit s ohledem na to, že mám jen dceru. Snažím se dceři hodně věcí vysvětlovat, občas je to zbytečné, můžu ale říci, že u mě moje dcera nemá nic zadarmo jen kvůli tomu, že se vzteká.
* Co bys jí jednou vůbec neodpustila, pokud něco takového je?
Netuším, myslím si, že jí projde všechno. Jsem přece máma.
* Jak se dělíte o výchovu s manželem, pokud vůbec?
Simon je prostě táta s velkým T. Áďa ho miluje, je to její dedýsek. On jí chystá super program. Jdou spolu na hokej, do zoologické zahrady, ona o tom mluví vždy dlouho, takže to dělá dobře. Simon je dobrý táta a dál bych to nerozebírala, myslím, že to stačí, slova jsou stejně zbytečná.
* Jsi hodně vytížená, kdo ti s Adriankou pomáhá, máte chůvu, nebo spolehlivé babičky?
Od půlroku jsme měli Filipínku, teď už malá chodí do školky, takže je to zbytečné.
* Kojila jsi a jak dlouho?
Tři měsíce. Pak mi došlo mléko. Stejně jako před lety mojí mamince.
- Jíte s dcerou zdravě, nebo občas také zajdete do fastfoodu?
Fastfood ne. Netvrdím, že jíme jen bio, ale třeba v životě jsem neměla hamburger, tak nevím, proč bych ho měla servírovat své dceři. Možná že kdybych ho připravila sama doma, nabídla bych jí, takhle ale ne. Nekupuju vše jen bio, ale myslím si, že rovnováha je důležitá. Vyšilovat z toho, že neseženu biokuře rozhodně nebudu. Nedávám jí také sladkosti a úplně nenávidím lízátka. Jak to děti mají v zubech a pořád jim to ničí zubní sklovinu… To radši čokoládu, kterou sní a je klid. Lízátko fakt nikdy.
* Myslíš si, že žena s dítětem už nemá nárok na lásku?
Stejně jako děti, tak i maminy, ženy a vlastně živí tvorové potřebují lásku. Já bych bez lásky umřela.