Plastické operace: Cesta ke štěstí? | Zdroj: Shutterstock

Zdroj: Shutterstock

Plastické operace: Cesta ke štěstí?

Už dávno neplatí, že je podstupují jen celebrity a ti velmi bohatí. Plastické operace prostě patří do života 21. století a lákají mimo jiné na vějičku vyššího sebevědomí a štěstí, které přichází ruku v ruce s dosaženou krásou nebo napravenou vadou. Vážně mají takovou moc?

Až do nějakých 80. let 20. století bylo běžné, že plastická chirurgie především zachraňovala ty, které potkala nějaká nehoda, vrozená vada, bolestivá operace, po níž zůstaly třeba jizvy a podobně. Byla to zkrátka taková součást chirurgie, která pomáhala fyzicky i psychicky uzdravit lidi, kteří se potýkali s nějakou, řekněme, nevzhledností.

Jenomže pak se ukázalo, že má moc dělat mnohem více. Měnit vzhled obličeje, odstraňovat vrásky, zbavovat tukových zásob, vracet prsům tvar, rozjasňovat pohled, rýsovat kontury obličeje… A co zpočátku dělávaly jen celebrity, si brzy přáli podstupovat také „obyčejní smrtelníci“.

A dnes? Když se i vy rozhlédnete po svém okolí, jistě narazíte alespoň na jednoho člověka, který o plastické operaci minimálně přemýšlí, nebo ji dokonce už absolvoval. Ceny už nejsou tak závratné, zákroky jsou stále méně bolestivé, stále rychlejší, úspěšnější a spolu s tím, jak se rozšiřují, se šíří také všeobecné přesvědčení, že takové operace mohou zvednout sebevědomí, dopřát pacientovi pocit spokojenosti sama se sebou a štěstí z toho, že vypadá konečně tak, jak si vždycky přál.

Základní motivy

Takové předpoklady se zdají být opodstatněné. Protože když opomineme úrazy, zranění, nehody, vedou pacienty do ordinací plastických chirurgů především následující důvody: snaha přiblížit se obecnému ideálu krásy, snaha najít cestu, jak si zvednout sebevědomí, chuť zastavit čas a pak také nutkání se někomu zalíbit.

„Touha vyhovět partnerovi bývá častou motivací k plastickým operacím, ale je to impulz velice zrádný. Nikdy nevíte, zda vztah s partnerem, který změnu vašeho vzhledu vyžaduje, bude trvalý, a po rozchodu můžete změny na svém těle až nenávidět,“ podotýká MUDr. Ivo Menšík, Ph. D., certifikovaný plastický chirurg z brněnské BODY kliniky plastické chirurgie s tím, že ožehavým motivem je také zmíněná touha „nezestárnout“.

„Je mnoho lidí, kteří z různých příčin, jako je životní styl, pracovní podmínky, různá onemocnění, kouření apod., vypadají podstatně starší, než skutečně biologicky jsou. A v těchto případech jsou tzv. rejuvenační, tedy omlazující, výkony na místě. Na druhou stranu, plastická chirurgie není lékem na stárnutí. Pomáháme pouze opticky zahladit stopy stárnutí. Vnitřní biologické hodiny zastavit neumíme.“

Univerzální člověk?

I přibližování se obecnému ideálu krásy je dvojsečné. „Jak neexistuje průměrný člověk, neexistuje obecný ideál krásy. Zeptejme se třiceti lidí, co za něj považují, a získáme třicet různých odpovědí. Je třeba se přitom také navíc zajímat o to, jak např. jejich odpovědi ovlivnila média. Jen málokdo bude tvrdit, že ideál neexistuje a že mediální představy jsou mu ukradené. Že každý jsme jiný a máme nárok na své vlastní definice, vizáž i spokojenost…“ vypočítává psycholožka Mgr. Katarína Bradáčová.

Nemluvě o tom, že „ideály“ se mění. A co pak udělá člověk podstupující plastické operace jen kvůli nim? Bude se neustále přizpůsobovat a podstupovat stále nové? „Vnitřní štěstí a harmonie jsou především stavy duše, patří k nim i laskavý vztah k sobě a přijetí sebe s tím, co k nám náleží. Nesrovnávání se s druhými. Tudíž se nedomnívám, že po sérii plastických operací bude člověk šťastnější. I když chápu, že se může žena cítit krásnější například s většími prsy. Ale co ji vede k tomu, že nechá chirurga zasáhnout do svého těla? Cítit se krásnější není totéž jako cítit se šťastný,“ upozorňuje psycholožka. A k těmto stavům duše plastická operace nevede u každého.

Příprava nadevše

I proto, aby se potenciálnímu pacientovi vyhnulo zklamání, je nutná určitá příprava. Nejenže by každý, kdo se chystá na chirurgický zákrok, měl vzít v potaz, že se vlastně zbytečně chystá zasáhnout do zdravého těla, podrobit ho anestezii, pooperačním bolestem, otokům, hojení, nedej bože komplikacím.

Důležité také je, aby mluvil právě o svých motivech, jež ho k operaci vedou, a měl před zákrokem naprosto jasno o tom, že to, co se chystá udělat, není zbytečnost. „Každý z nás, kdo se věnuje estetické chirurgii, se potýká s touto otázkou prakticky denně.

Když bych to dotáhl až ad absurdum, žádný estetický výkon není nezbytný. Dá se žít s povislými prsy, tukovými polštáři nebo pytlíky pod očima? Dá. Ani vrásky nejsou životu nebezpečné. Na druhé straně proč to nezlepšit, když to jde? Takže z chirurga se v této chvíli stává psycholog a někdy zaskakuje i za psychiatra,“ potvrzuje MUDr. Ivo Menšík, Ph. D., a dodává, že někdy je i přesto obtížné najít limity mezi tím, co je přijatelné pro operatéra a požadované od pacienta.

Klepněte pro větší obrázek

Když koláče jsou bez práce

Otázkou je i to, jestli je možné zažít pocity štěstí a vyššího sebevědomí díky něčemu, o co jsem se nezasloužila sama. Nezhubla jsem, ale šla na liposukci. Nestarala jsem se o svůj životní styl, ale rozhodla se jeho následky vyřešit faceliftingem. „Zvláště když si uvědomíme, že šťastní nejsou mnohdy ani ti, kteří se o sebe starají, dělají maximum pro svůj životní styl, pro své sebepřijetí, ale nedaří se jim například v jiných oblastech života,“ poukazuje Mgr. Katarína Bradáčová na další důležité detaily, které je třeba brát v potaz.

Přesto se obecně vzato zdá, že při práci na sobě má člověk větší šanci dojít k pocitům spokojenosti a štěstí. Už jen proto, že poznává sám sebe a důvody své nespokojenosti. A že se přesto i takoví lidé obracejí na chirurgy? Vlastně jen využívají jednu z dalších možností, které mají na výběr po dietách, kosmetických ošetřeních a jiných pomocných zázracích, které také nejsou vždycky účinné.

Plastická chirurgie k životu 21. století patří a stejně jako ji bez rozmyslu využívat by bylo krátkozraké ji přehlížet, zcela zamítat nebo jen tak hanět! Jako u všeho je jenom nutné přemýšlet a nic nepřehánět. Protože i to se u estetické medicíny bohužel děje.

„Mezi klienty plastické chirurgie existují tzv. profesionální pacienti, jejichž život je naplněný jen plánováním operací, zákroky, rekonvalescencemi a novým plánováním. A jen pro zajímavost - když si zadáte do vyhledávače v angličtině slovní spojení,závislost na plastické chirurgii‘, nabídne se vám ne-uvěřitelných 318 tisíc odkazů!“ poukazuje MUDr. Ivo Menšík.

Zaručený happy end?

„Přemýšlela jsem o tom dobrých deset let, než jsem to skutečně udělala. Až když jsem viděla svá prsa v těhotenství - velká, nalitá, úžasná - ujasnila jsem si definitivně, že to podstoupit chci. To, jak jsem se cítila, jak mě vnímalo okolí, když jsem hrdě nosila plný dekolt, který jsem si se svým obvyklými ,jedničkami‘ dovolit nemohla…

To byl pocit k nezaplacení. Vím, že jsem spolu s mateřstvím dostala šanci si vyzkoušet,prsa nanečisto‘, že jsem měla výhodu, kterou třeba člověk uvažující o operaci nosu nedostane. A jsem za to vděčná. Přesto bych si netroufla nikomu jeho rozhodnutí něco na sobě změnit jakkoli rozmlouvat. Takoví lidé o tom přemýšlejí takřka denně, vědí, že mají na dosah řešení něčeho, co je trápí třeba celý život, a vlastně není důvod to nevyužít,“ mluví za všechny ty, jimž plastická operace skutečně pomohla k většímu pocitu sebevědomí a radosti ze života, dvaatřicetiletá Kristýna, maminka dvouleté holčičky, která je jedním z mnoha spokojených pacientů, jak se můžete přesvědčit také v nekonečných internetových diskusích.

Výjimky existují

Jistě, existují i nespokojené výjimky. Lidé, kteří si stěžují na přístup chirurga, příliš „umělý“ výsledek nebo kteří s hrůzou (a s pocitem ukřivdění) zjišťují, že jednou vnější změnou se jim celý život nepřeskládal podle jejich představ. „Skutečná změna je, myslím, možná pouze zevnitř,“ znovu zdůrazňuje psycholožka Mgr. Katarína Bradáčová.

A kdyby existoval ideální svět, asi by taková psychická změna měla předcházet samotnému estetickému zákroku jako již zmíněné poslední tečce. Protože pokud sami sebe vidíme den za dnem s hezčím tvarem nosu, menším zadečkem, menšími váčky pod očima a zbývá jen ta realizace, asi není nad čím váhat. U koho je naopak „zdržování“ na místě, jsou lidé potýkající se nejen s pocitem, že něco na těle není v pořádku, ale řešící celoživotní pocit nespokojenosti, náladovosti, lidé vrtkaví, kteří jednou zkoušejí to a potom zase ono, aniž by to vedlo k nějakému kýženému výsledku.

Lidé, kteří se řídí názory druhých, upozaďují své pocity, ti, kteří doufají, že jim zásah estetické medicíny vylepší vztah, přinese sám o sobě výnosnější práci nebo zařídí jinou zásadní změnu v životě. „A v neposlední řadě také lidé, kteří u počátečního pohovoru evidentně váhají. Zřejmá nerozhodnost je důvodem přinejmenším výkon odložit nebo raději neoperovat,“ dodává ještě certifikovaný plastický chirurg z brněnské BODY kliniky plastické chirurgie, MUDr. Ivo Menšík, Ph. D.


Historie plastické chirurgie

Starověk: Už v 8. století př. n. l. se staroindičtí lékaři pokoušeli o primitivní plastické operace, většinou se jednalo o operace kůže nebo předchůdce dnešní rinoplastiky (operace nosu) a otoplastiky (u uší). Neméně šikovní byli také staří Římané. Nutno ovšem podotknout, že o sterilitě zákroků a také anestezii si tehdy mohli nechat jen zdát…

Středověk: Stále bez anestezie, ale přesto v 15. století popsal Němec Heinrich von Pfolspeundt proces vytvoření nosu u pacienta po útoku psa.

Novověk: V roce 1827 operoval americký lékař John Peter Mettauer rozštěp patra. Nejvýraznější podíl na velkém startu rozvoje tohoto odvětví má ale Novozélanďan Harold Gillies, který se za první světové války staral o vojáky, kteří utrpěli poškození obličeje. V téže době náš František Burian založil v Temešváru stanici plastické chirurgie, která po válce spadala pod nemocnici Na Hradčanech, aby nakonec zakotvila na Královských Vinohradech.

Jak rychle lze přijmout své nově vypadající „já“?

Než je výsledek plastické operace konečný, chvíli to trvá, a přesto pak pacienta čeká ještě fáze, v níž musí přijmout změny na svém těle a vzít ho za své. Tato fáze estetických úprav se počítá v řádu týdnů (u pacientů, kteří podstupují jednodušší omlazení obličeje) až po několik měsíců (u náročnějších operací, které ovlivní vzhled opravdu výrazně).

O plastických operacích se nedávno zmínila také nejstarší modelka světa, Angličanka Daphne Selfeová (83). Ta do světa vyslala celkem jednoznačnou zprávu, když prohlásila: „Nikdy jsem se o své vrásky nestarala. Vždycky jsem věřila, že můj obličej bude vyprávět příběh mého života, tak proč bych ho měla přepisovat?“

Doporučujeme

Články odjinud