Na naše první děťátko jsme se s partnerem oba moc těšili. Už během těhotenství jsem ale tušila, že v něčem to nebude úplně snadné. Naprosto platí, že každý má pohled na výchovu ovlivněný tím, jakou sám prošel, ať už v pozitivním, nebo negativním směru, a celkově svým okolím. Ale dokud šlo jen o teoretické debaty, nebylo to tak znát. Až poté, co se dcera narodila, se naplno ukázalo, jak se já a přítel v přístupu k dítěti lišíme. A vlastně se teď jen hádáme, místo abychom se z našeho prcka radovali.
Asi to vyzní hloupě, ale občas si říkám, jestli lidem nebylo líp, když nebyl internet a s ním miliardy více či méně pravdivých informací dostupných kdykoli a kdekoli. Kdo se o něco zajímal, půjčil si knihy v knihovně nebo hledal odpověď u skutečných odborníků. A dnes? Jakmile chceme znát odpověď na nějakou otázku, stačí zadat do googlu, a i když to byla sebevětší pitomost nebo bizarnost, odpověď se najde – a z mnoha zdrojů.
Proč to říkám? Protože dřív by asi žádného chlapa nenapadlo řešit, jestli jeho žena v těhotenství správně jí, správně se obléká, dostatečně se hýbe, co kupuje do výbavy. Což o to, samozřejmě je super, když to vašeho partnera zajímá a přeje si pro vás co nejlepší – co by za to předchozí generace žen daly. Problém nastane, jako ostatně ve všem, když se to začne přehánět.
U nás mělo manželovo nadšení z prvního očekávaného potomka podobu stohů papírů s vytištěnými články z internetu, kde mi ještě fosforkami podtrhával to nejdůležitější. Pomalu už jsem se bála před ním najíst, aby mi neudělal přednášku. Na dotazy o týdenním váhovém přírůstku jsem si zvykla, stejně jako na mnoho dalších otázek, po kterých jsem si občas připadala jako nesvéprávná.
U porodu lékařům radil, jak na to
Ale vlastně to pořád bylo fajn, protože hormony evidentně cvičily nejen se mnou, ale i s mým mužem. Občas to trošku bouchlo, pak byl chvíli klid a pak se zas našla jiná věc, nad kterou mohl bádat. Celkově ale těhotenství uběhlo v klidu a oba jsme se na naši holčičku moc těšili. Naštěstí i porod proběhl dobře, ačkoli manželova přítomnost mi tam nakonec spíš vadila, než pomáhala. Měl totiž všechno „nastudováno“ a jeho potřeba mluvit doktorům do jejich práce všechno poněkud komplikovala. Nakonec jsem ho musela sama okřikovat, když chtěl rozhodovat za ně, jestli mi dají epidurál.
Po čtyřech dnech jsme si Natálku přinesli domů – a začalo to pravé rodičovství. A my jsme velmi rychle zjistili, že k němu máme každý o dost jiný přístup. Kupodivu spíš opačný, než by se čekalo. Zatímco Zdeněk je ten bezvýhradně rozmazlující, kdo miminku nedopřeje ani vteřinu soukromí, já se snažím od začátku nastavit nějaký řád a pravidla, aby domácnost mohla nějak v poklidu fungovat. Bohužel se v tohle moc neshodneme.
Zdeněk má v práci poměrně volný režim, často může pracovat z domova a na šestinedělí si vzal homeoffice na několik týdnů, takže jsme byli doma oba. A do toho se u nás střídaly obě babičky – rodiče nás obou bydlí ve stejném městě jako my. Já jsem si původně myslela, že mi bude pomáhat hlavně moje máma, ale Zdeněk chtěl být od začátku u všeho taky. Od kojení přes přebalování, koupání po uspávání.
Za normální situace bych samozřejmě takovou aktivitu uvítala, ale jeho přítomnost mě bohužel víc stresuje, než aby mi pomáhala. Jestli v těhotenství radil, tak teď už chce přímo rozkazovat. Kdy a jak dlouho kojit, kdy malou nechat spát a kdy ji na kojení budit, jak koupat, jak přebalovat, do čeho ji obléct, kdy s ní jít ven, na jak dlouho, kam, prostě se vším.
Podle něj dělám všechno špatně
Já netvrdím, že jako máma vím automaticky všechno líp a všechno záleží jen na mně, ale přesto si myslím, že zkrátka intuice mateřský pud jsou snad dostačující a rozhodně se o naše miminko umím postarat. Ale Zdeněk na mě chrlí moudra vyčtená bůhvíkde, k tomu rady od „zkušených“ kolegů z práce. Jenže v šestinedělí jsem nějak neměla sílu to s ním řešit, byla jsem ráda, že jsem ráda, všechno jsem nechávala být a on si zvykl, že to tak je. Takže když jsem se pak trochu vzpamatovala a začala s ním o mnoha věcech diskutovat, pochopitelně se mu to nelíbilo.
A začali jsme se hádat. To samozřejmě atmosféře v bytě nepřidá a miminko to pozná, takže zatímco v prvních týdnech byla Natálka zlaté dítě, najednou nám začala hodně plakat a nastalo to pravé peklo. Podle Zdeňka za to samozřejmě můžu já, protože se jí málo věnuji a nedávám jí najevo dostatek lásky (rozuměj – nemám ji 24 hodin denně v šátku na těle nebo ji nechovám v náručí a dávám ji také do postýlky nebo do kočárku). Že nepřestane křičet, ani když ji chová on, na tom nic nemění, zkrátka já jsem to zavinila.
Na rozdíl od něj myslím, že dokážu už celkem rozlišit jednotlivé druhy pláče – z hladu, z mokrých plenek, z únavy i jen z nudy, kdy si nás malá „přivolává“, a podle toho se snažím reagovat. Jenže zkuste být klidní, když jdete přebalit dítě a v tu ránu máte za zády někoho, kdo vám přes rameno říká, jak máte natírat prdelku a že už byste konečně měla používat ty látkové pleny, protože papírové jsou zlo.
Několikrát jsem už bohužel nevydržela a vybuchla s tím, ať si je tedy s malou doma sám, že já ráda budu chodit do práce. Samozřejmě to nemyslím vážně, jen jsem si potřebovala ulevit, ale pro manžela to hned byla voda na jeho mlýn, že jsem nervózní a hysterická a že tím dítěti ještě víc škodím, protože navíc nebudu mít dobré mléko… A tak je to pořád dokola.
Teď jsou malé čtyři měsíce a u nás se nic nezlepšilo, naopak. Začala pást koníčky a hned máme další téma k debatám, jestli to dělá tak dokonale, jak si to manžel vysnil. Přemýšlím, že snad zajdu k psychologovi, aby mi poradil, jak tohle zvládat a chovat se. Vím, že on to všechno ze svého pohledu myslí dobře, jako každý rodič, jenže ve snaze být skvělým tátou se stává mizerným manželem. O nějaké podpoře z jeho strany nemůže být řeč! Jeden druhému se tak vzdalujeme, místo abychom si tohle krásné období užívali.
Petra, 27 let