Jana (56): Považuje mě za starou a nemoderní bábu, která ničemu nerozumí
Manželku svého syna znám tři roky, mou snachou je rok. Je to typická Pražačka, čímž se nechci nikoho dotknout, nicméně podle mě je to prostě diagnóza. Bydlíme s manželem v malém městečku v západočeském pohraničí. Když nás syn odešel do Prahy na studia, bylo nám jasné, že tam asi zůstane a najde si i ženu. Klára je jeho spolužačka z vysoké, v Praze se narodila a žila celý život, kromě roku, kdy studovala v Británii.
A zatímco můj syn se k nám domů pořád velmi těší, Praha mu k srdci tolik nepřirostla, Klára k nám jezdí vyloženě s odporem. Pro ni je to zapadákov, pomalu se tu bojí o život – ačkoli je tu milionkrát bezpečněji než ve velkoměstě. Stejně tak pohrdá vším dalším, co tady je. Malé obchody a jediný supermarket, butiky s módou žádné. Opravené domky místo moderních bytových komplexů. Stará auta. Žádné divadlo ani wellness centrum.
Snaží se chovat slušně, to jí nemohu upřít, ale jakési pohrdání čiší z každé její poznámky, kterou pronese. Nemá cenu jí vysvětlovat, že co potřebujeme, seženeme. A že čerstvý vzduch má cenu nade vše.
Horší je, že se podobně dívá i na mě a manžela. Pro ni jsme staří, nemoderní, divní lidé. Její rodiče chodí v Praze do divadel, na výstavy, její máma s ní chodí po nákupech do dražších obchodů. My máme s manželem jiné aktivity – sportujeme, staráme se o zahradu, ale to je něco podřadného.
Zařekla jsem se, že synovi do ničeho mluvit nebudu, ale občas řeknu svůj názor. Při jedné z návštěv mi Klára řekla, že tomu já nemůžu rozumět, protože dneska už je všechno jiné. Jako bych snad poslední 30 let byla mrtvá! Od té doby jsou naše vztahy dost špatné, ale pořád doufám, že třeba s vnoučaty se to změní.
Alena (60): Jsem pro ni jen levná pracovní síla
Když se syn konečně oženil, byla jsem opravdu šťastná. Rozhoupával se až do svých 35 let. Vím, dneska to u mužů není zas tak neobvyklé, ale Michal se pořád jen „rozkoukával“, až jsem se bála, jestli si vůbec někoho najde. A také už jsem se těšila na nějaká vnoučata.
Anna, jeho manželka, mi byla zpočátku opravdu sympatická. Chytrá, hezká, milá, pořád mluvila o tom, jak se nemůže dočkat, až budou mít děti. Podařilo se jim to rychle a já se nabídla, že jim ráda budu pomáhat. Anna už rodiče nemá, a tak mou pomoc uvítala. Druhé dítě se jim narodilo jen rok a půl po prvním a moje pomoc se ještě znásobila.
Jenže poslední dobou si čím dál víc uvědomuji, že víc než tchýně a babička jsem spíš bezplatná pracovní síla. Před rokem jsem odešla do důchodu a Anna si zvykla, že jí pomáhám úplně se vším – vlastně v její domácnosti pracuji, dalo by se říct.
Nejen že hlídám vnoučata, kdykoli mě požádají, aby si mohli někam vyrazit, ale často je mám na starost i během dne. Syn chodí do práce a Anna tvrdí, že pracuje z domu – píše pro nějaký časopis o zdraví. A tak za ni i uklízím, vařím, chodím na nákupy. Sice mi za všechno slušně poděkuje, ale mě už to začíná štvát.
Pokud oba pracují, mohli by si snad někoho najmout, kdo to základní udělá – pokud to Anna sama nestihne, jak tvrdí. Podle mě by mohla, jen si zkrátka odvykla práci, když to já udělám, že. V žádném případě od nich nechci peníze, nic takového, ale ráda bych si víc odpočinula anebo aspoň viděla trochu vděku. A také se bojím, že Anna už doma na nic nesáhne. Zpohodlněla a zlenivěla. Jak chce potom pečovat o rodinu?
Pavla (56): Poštvává mého syna proti mně
Moje snacha ve mně zřejmě vidí hrozbu pro své manželství. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Přitom jsem se tak těšila, že budu právě hodná tchýně, která bude s radostí sledovat, jak se mají mladí rádi. Nevím, jestli jsem to sledovala moc zblízka, nedokážu posoudit. Bydlím nedaleko, jsem sama, a tak jsem možná chodila na návštěvy častěji, než bylo vhodné. Ale proč mi tedy něco neřekli? Mohli jasně říct, že chtějí víc soukromí. Možná bych se urazila, možná bych to přijala hned, sama nevím. Ale bylo by jasno.
Místo toho mám pocit, že snacha syna za mými zády poštvává proti mně. Najednou mu vadí věci, které mu nikdy nevadily. Pořád se se mnou kvůli něčemu dohaduje, kdykoli něco řešíme, neobejde se to bez uštěpačných poznámek a komentářů. Směje se mi, když si mu postěžuju, že se mi něco nepovedlo, místo dobré rady mi řekne, ať už se radši do ničeho nepouštím.
Dřív takový nebyl. Navíc začal omezovat i naše kontakty. Dřív jsme se viděli každý týden, někdy i víckrát. Nepřišlo mi to divné. Teď jsem ráda, když ho vidím jednou za dva měsíce. Mrzí mě to. Myslím si, že snacha nechce, aby se se mnou viděl, a říká mu o mě leccos. Býval takový hodný, a najednou se ke mně chová skoro jako k cizí.
Poslední dobou syn navíc pořád navazuje hovory o mém domě. Prý jestli pro mě není moc velký, jestli zvládám tu starost o zahradu… Nedokážu se ho na rovinu zeptat, o co mu jde. Ale připadá mi, že by ho nejradši se snachou chtěli sami. Ale já jsem tady žila celý život a oni mají velký byt, navíc zatím bez dětí. Proč bych se kvůli nim měla vzdávat místa, které mám ráda? To tedy ne.
Olga (62): Když vidím její „výchovu“, nejradši bych ji propleskla
Veronika je jako snacha vlastně skvělá. Je moc hodná, milá, nikdy jsme spolu neměly žádný výraznější konflikt, docela jsme si rozuměly. Je to ten typ člověka, který dovede vyjít s každým a málokdy ho vidíte ve špatné náladě. Ale co se jí a mému synovi narodily děti, je to jinak.
Veronika – a Mirek se už chtě nechtě veze s ní – je totiž typický rodičem dnešní doby, který se vzhlédl v té takzvané volné výchově. Vím, že to oba myslí dobře, chtějí pro malou Verunku jen to nejlepší, ale podle mě si do budoucna zadělávají na obrovské potíže.
Holčičce budou tři roky a roste z ní s prominutím fracek, který své rodiče začíná tak nějak terorizovat. Jenže u nich doma neexistuje slovo NE. To je zkrátka zakázané, protože zákazem se podle snachy brzdí rozvoj dítěte, které pak bude bez sebevědomí. Když jsem se jí jednou udiveně ptala, jak tedy Verunce řekne, aby třeba nelezla na žebřík nebo se neválela v louži, řekla: „Prostě jí domluvím a ukážu jí něco jiného, co odvede její pozornost.“
Jak to vypadá v praxi, vidím při každé návštěvě. Rozmazlené dítě, které neudrží pozornost k jedné věci snad ani pět minut, uštvaní rodiče, kteří už nevědí, čím by ho zabavili. Třeba jídlo je záležitost snad na dvě hodiny, protože Verunce nic nechutná a rodiče jí nedokážou říct, že to prostě sní.
Stejné tabu je i zvýšení hlasu, natož plácnutí přes zadek. Neumím si představit, co dělají, když jdou s malou nakupovat a ona jim pak v obchodě předvádí scénu, když požaduje hračku. Radši se už ani neptám.
Ráda bych si vnučku někdy vzala a hlídala ji, ale zároveň se toho děsím. Zatím mě o to mladí nepoprosili, jenže až to jednou přijde – pokud to přijde – bude to provázeno tisíci radami a poučkami, které já prostě neskousnu. Mí rodiče žádnou volnou výchovu neznali a taky žiju, stejně tak jsem přistupovala ke svým dětem. Ale vysvětlujte to někomu, kdo ji prosazuje…
