Že moje chování není asi úplně v pořádku, jsem si začala uvědomovat poměrně brzy, tak ve třinácti čtrnácti letech. Jenže tenkrát ještě nešlo o tak závažné prohřešky, které by mě mohly uvést do opravdových potíží. Spíš jsem se jako puberťačka dobře bavila – a asi chtěl být i zajímavá.
Kradla jsem v podstatě jen drobnosti, ale s notnou dávkou adrenalinu. Zatímco spolužáci se chlubili, že si z hospody, kde jim ani nenalili alkohol, odnesli půllitr, já trumfovala úlovky přímo z obchodů. Ať šlo o rtěnku z drogerie, čokoládu v supermarketu nebo propisku v papírnictví, budila jsem obdiv a to mi dělalo dobře.
Časem už to ale samozřejmě nikoho nezajímalo, a dokonce se začaly ozývat poznámky „uvědomělejších“ vrstevníků, že krást se nemá a že na to dojedu. Tak jsem trochu změnila repertoár a začala se specializovat přímo na jednotlivé lidi ve svém okolí. Svými kousky jsem je dokázala bavit – ať si dávali sebevětší pozor, stejně jsem jim dřív či později dokázala něco nepozorovaně sebrat a oni nechápali, jak se mi to povedlo.
Trofeje jsem si odnášela i ze sboroven učitelů nebo ordinací lékaře. Doma jsem měla (a dodnes mám) krabici od bot, do které jsem všechny uloupené předměty dávala. Čas od času jsem krabici otevřela a probírala se svými úlovky. U každého jsem přesně věděla, odkud pochází a jak jsem k němu přišla.
Už nejde o legraci
Všechno by se asi dařilo držet v těchto přijatelných a pořád ještě spíš úsměvných mezích, jenže jednoho dne prostě skončila škola a nastal „dospělý“ život a první práce. Odstěhovala jsem se do většího města, práci sice našla poměrně rychle, ale špatně placenou. Jenže jsem si chtěla dokázat, že se o sebe umím sama postarat a nepotřebuju ničí pomoc.
Peníze mi ale zoufale chyběly. Vyšla jsem jen tak tak, abych zaplatila nájem a všechny další nutné výdaje, ale na nějakou zábavu nebo třeba nové oblečení mi peníze nezbývaly. Jednoho dne jsem tak překročila onu pomyslnou hranici, kdy se z nevinné zábavy stala opravdová krádež. Tedy ano, uvědomuju si, že o krádeže se jednalo i předtím, ale tenkrát poprvé jsem vzala v obchodě věc, která měla nějakou vyšší hodnotu než pár korun.
V obchodě s oblečením se mi opravdu líbilo jedno tričko, ale stálo sedm set korun a věděla jsem, že si ho prostě ve svém situaci nejspíš nebudu moct dovolit ještě několik let. A tak jsem ho odnesla do kabinky, odmontovala elektronickou etiketu a tričko si na sebe oblékla a přes něj pak zpátky své oblečení. Když jsem procházela rámy u východu, byla jsem přesvědčená, že mě prostě musí někdo zastavit, snad jsem si to i podvědomě přála, protože jsem věděla, že jestli tohle projde, bude zle.
A ono to prošlo. Jako kdyby se najednou otevřela stavidla. Objevila jsem relativně snadný způsob, jak vyřešit své finanční potíže. Ne že bych začala krást ve velkém, ale čas od času jsem si takto vylepšila své živobytí. Oblečení moc často na řadu nepřišlo, to je poměrně těžké z obchodu odnést. Ale zvykla jsem si takto ušetřit za jídlo, protože to se v obchodech vezme snáz, než byste čekali.
Kradu jako profesionál
Za ty roky mé kleptomanie jsem se navíc vypracovala téměř k dokonalosti. Nedělám si iluze, že kdybych začala brát věci obchodech jen tak zničehonic, že by mi to prošlo. Ale já už zkrátka vím, co a jak. Několikrát jsem se zařekla, že už to dělat nebudu, že to přece nepotřebuju, ale to puzení je silnější než racionální uvažování. Když vejdu do obchodu, jako by se moje do té doby celkem rozumné já přepnulo na úplně jinou bytost, která mi našeptává, ať jdu a něco ukradnu. Nevím, co je horší, jestli krást proto, aby člověk neutrácel vlastní peníze, nebo čistě pro radost a adrenalin, který to nabízí.
Zároveň mě nikdy nepřešla ani ta potřeba testovat si své chmatářské schopnosti jiným způsobem. Z práce jsem si už odnesla nespočet věcí, stejně jako z jiných míst, na kterých se pohybuji. A co je nejhorší, nikdy mě nikdo nepřistihl, nechybil, až jsem to sama nemohla pochopit. Jako by se to jedna moje část snad i přála, že bych se snad konečně vzpamatovala.
Nevyléčila mě ani láska
Když to nakonec přišlo, bylo to bohužel zrovna s člověkem, kde jsem si to opravdu nepřála. Seznámila jsem se se skvělým klukem. Několikrát jsme zašli na rande a já se do něj zamilovala. Po několika týdnech mě poprvé pozval k sobě domů. Milovali jsme se, přespala jsem u něj a druhý den, když jsem šla do práce, jsem si jako suvenýr odnesla malinkou porcelánovou figurku slona, kterou měl na poličce s knihami. Myslela jsem si, že to je věc, o které už ani neví, že ji má, nějaká bezvýznamnost.
Jenže to bylo přesně naopak. Za dvě hodiny mi v práci zvonil telefon a na druhé straně rozezlený Michal, jestli nevím něco o figurce slona. Byla jsem tak zaskočená, že jsem jen přistiženě blekotala něco v tom smyslu, že se mi líbila a myslela jsem, že se nic nestane, když si ji vezmu.
„No to se tedy stane, ty zlodějko!“ křičel na mě. Záhy se ukázalo proč – figurka byl talisman pro štěstí, který kdysi dostal od tatínka, který mu zemřel. Styděla jsem se jako nikdy, omlouvala se, ale bylo jasné, že tady už nic zachránit nejde. Michala mé vysvětlení nezajímalo, ostatně co bych mu mohla říct? Rovnou mi oznámil, že je konec, a bylo to.
Kdybyste čekali, že mě to probralo, vyléčilo, a od té doby sekám latinu, tak byste se bohužel spletli. Jsem špatná z toho, co dělám, bolí mě rozchod, nesnáším se za to, ale na mém chování se nic nezměnilo. Nevím, co by se muselo stát, abych s krádežemi přestala…
Monika, 20 let