Ještě před několika měsíci jsem se nemohla dočkat svého velkého dne. Jenže pak přišlo osudové setkání a najednou je všechno jinak…
Byla to scéna jak vystřižená z nejsladšího filmu. Na romantickém víkendu v Paříži přede mnou Petr poklekl a na Eiffelově věži, před zraky stovek turistů se mě hlasitě zeptal: "Vezmeš si mě ?" Byla jsem v šoku. Jasně, chodili jsme spolu už čtyři roky. O svatbě jsme se párkrát bavili, ale tohle jsem prostě nečekala. Nevěděla jsem, co dělat a jak odpovědět. Samozřejmě jsem řekla ANO a přiznám se, že mě to dojalo.
Dokonalé přípravy na dokonalou svatbu
Naše pohádka pokračovala. Vlastně už od října, co jsme se z Paříže vrátili, jsem začala plánovat vše potřebné na náš velký den. Všechno jsem zařídila: obřad v zámeckém parku, hostinu pro 80 hostů, kočár, luxusní apartmá, třípatrový dort, 10 kilo koláčků, spoustu květin i vysněnou svatební cestu - zkrátka dokonalou svatbu. Jenže má to jeden velký zádrhel. Jsem totiž šíleně zamilovaná! Bohužel ne do mého nastávajícího muže!
Osudové setkání po letech
Za vše může školní sraz. Vidět spolužáky ze střední po deseti letech mě nejdřív moc nelákalo. Neměli jsme dobrý kolektiv. Ale zas jsem byla docela zvědavá, co tolik roků se všemi udělalo. Hlavně jeden mě zajímal: Ondra, kluk, který se mi už tehdy líbil. Jenže chodil se spolužačkou, a tak jsem o něm jen tajně snila. Ale to už je let. Bůhví, jak dnes vypadá a co dělá.
Jenže pak jsem ho zahlédla a málem se mi podlomila kolena. Byl mnohem hezčí než tenkrát. Zkrásněl a zmužněl. Najednou už to nebyl ten bezstarostný studentík, co pořádně neví, co chce, ale pořádný chlap s titulem MUDr. - navíc. Dali jsme se spolu do řeči a já se do něj během chvilky napodruhé zamilovala - bez ohledu na to, že bych měla být za pár měsíců vdanou paní. Tohle jsem zkrátka nečekala a neplánovala. Přišlo to jak blesk z čistého nebe.
Úplně mimo
Když se mě na konci večera Ondra zeptal, zda bychom se mohli ještě vidět, bez váhání jsem souhlasila. O mých svatebních plánech jsem mu samozřejmě neřekla ani slovo. Vyměnili jsme si telefony a on slíbil, že mi brzy zavolá. Další dny jsem byla jak praštěná puberťačka, co čeká na telefon svého idola. Mé nervozity a jiného chování si bohužel všiml Petr. Když se mnou chtěl doladit už podvacáté podrobný svatební program, jen jsem mu odsekla, že na tyhle kraviny je ještě dost času. Vím, že si to nezasloužil, ale já si prostě nemohla pomoci. Najednou se mi můj snoubenec začal hrozně protivit. Vším, co dělal a říkal. Kvůli nějakému Ondrovi, který se najednou zjevil v mém životě a totálně mi zblbnul hlavu...
Krásný večer
Nakonec Ondra opravdu zavolal. Ve chvíli, kdy už jsem to ani nečekala. Pozvání na skleničku jsem ale neodmítla. Protože Petr odjel zrovna na víkend na rozlučkovou pánskou jízdu, nemusela jsem ani lhát, že jdu ven s kamarádkou.
Byl to krásný večer, opravdu skvěle jsme se bavila. Tedy až do té doby, než se mě Ondra zeptal, jestli by mě mohl doprovodit domů. Možná doufal, že by se z toho mohla vyklubat známá a nevinná pozvánka na soukromé kafe. Věděla jsem, že tak daleko to nemůžu nechat dojít. Už jsem měla na jazyku celou pravdu o mně, Petrovi a svatbě, ale nestihla jsem to. Najednou mě nečekaně a sladce políbil a pak řekl: "Promiň, nechci na tebe tak tlačit. Bylo mi s tebou krásně a doufám, že se zas brzy uvidíme."
Jsem zoufalá a nevím, jak dál
Jen jsem tupě zírala a nedokázala jsem říct nic. S Ondrou se stále tajně stýkám a jsme v tom až po uši. Má pocit, že my dva jsme si prostě souzeni.
A doma? Snažím se, aby Petr nic nepoznal. Zatímco ladíme společně poslední svatební detaily, já jsem myšlenkami úplně někde jinde. V noci nemůžu spát. Ležím vedle muže, o kterém jsem si ještě nedávno myslela, že je to ten pravý a chci s ním strávit zbytek svého života.
Najednou si nejsem jistá. Petra mám samozřejmě pořád moc ráda! Vždyť on za nic nemůže - nic mi neprovedl. Jenže prostě cítím, že mi je souzen Ondra. V hlavě i v srdci mám hrozný zmatek. Naše červencová svatba se nezadržitelně blíží a já stále nevím: Mám se vdát, nebo vše zrušit kvůli nové lásce? Není to šílený risk?