Aneb život v konstelaci „3 + 1“. 1 fajn ženská, 2 prima děti a 1 neuvěřitelně nepoužitelná osoba sedící dny a noci u PC… I takové může být rodinné uspořádání. „3 + 1“ pak není byt, ale ti, co v něm žijí.
Neodmlouvá, nedohaduje se, na povel spolupracuje a na povel spolupráci ukončuje, je kdykoliv k dispozici a navíc poskytuje výhradně příjemné podněty a zážitky. Dokonce nemá žádné nároky na jeho chování, vzhled i čas (přestože většinu jeho volného času nakonec „schramstne“) – zkrátka ideální partnerka! V některých domácnostech bohužel již tato „ideální partnerka“ nahradila ve vztahu tu stávající. Nenechte se mýlit, řeč není o jakési superženě, ale o počítači!
3 ženy, 3 příběhy a 1 dosud
Jája (39): „Je pravda, že manžel vydělává skoro dvakrát tolik, co já, a tak chápu, že u počítače, u své práce stráví hodně času. Z počátku jsem byla velmi vstřícná, tolerantní a chápavá; jeho pracovní den má 10 – 12 hodin, můj 8 hodin, a tak jsem to já, kdo se mnohem víc věnuje domácnosti a dětem. Jenže vše časem zašlo tak daleko, že s námi manžel ani nejí, naprosto nikam s námi nechodí. I o víkendech je doma u počítače. A na dovolené s námi nejezdí!
Ráno vstává, až když děti odejdou do školy a já do práce, spát chodí dlouho po půlnoci. Nevím, kdy pracuje – programuje, kdy hraje hry, kdy chatuje apod. Jeho život se scvrkl do plastové bedýnky, zkoušela jsem leccos, ale nic nepomohlo, nezabralo, nic se nezměnilo. Jsem nespokojená a z donucení smířená. Žiju jak rozvedená matka s dětmi, doma máme zkrátka nájemníka, který přispívá na domácnost.“
Denisa (46): „Dvojčata odjela hned po maturitě na studijní pobyt do zahraničí a já zůstala ve velkém domě na hypotéku sama s manželem. Je paradoxní, že jsem se na to, až budeme mít zase život jen a jen pro sebe, kdysi těšila. Plánovala jsem, jak budeme každý víkend někde na kolech, že budeme s partou starých kamarádů opět vyrážet na skály, na vodu, což naše holky bohužel moc nechytlo. Jenže všechno je jinak; já žiji v přízemí domu – v kuchyni, obýváku a hlavně na zahradě, manžel žije v podkroví, ve své pracovně u počítače. Jsem aktivní, jak jsem si plánovala, ale všude jezdím sama a je mi moc smutno.“
Radka (27): „S přítelem žiji 2 roky ve společné domácnosti. První rok byl fajn, teď je všechno takové zvláštní. Přítel mě má rád a já jeho, uvažujeme dokonce o dítěti, možná svatbě, jenže já začínám pochybovat. Proč? Problém je v přítelově vztahu k počítači, hlavně v množství času, který u něj stráví. Dokonce jsem si všimla, že mě velmi podporuje v aktivitách, kdy jsem mimo domov – v cvičení, v angličtině, když jedu za bratrem nebo rodiči na víkend a on pak může v naprostém klidu hrát hry – pařit, jak říká. V té době klidně 3 dny nevyjde z domu (poznám to)! Samozřejmě je rád, že se vrátím, ale co až přijdou děti?
Tenká hranice mezi závislostí nebo jen „zvýšené užívání“?
„…je jasné, že se o závislost v pravém slova smyslu jednat nemůže, protože počítače nelze považovat za látku ve smyslu Mezinárodní klasifikace nemocí. Výzkumy ukazují, že ve sledovaných skupinách závislých osob byl zjištěn vysoký výskyt jiných duševních problémů. Jednalo se například o úzkostnou poruchu, bulimii nebo jinou poruchu příjmu stravy, patologické nakupování, sklon k nezvládanému hněvu a zneužívání alkoholu nebo jiných návykových látek. Nadměrné zneužívání internetu může rovněž souviset s nezvladatelným manželským konfliktem nebo syndromem vyhoření (popřípadě s chronickým pracovním stresem),“ uvedla v ČT v pořadu Závislosti psycholožka a terapeutka PhDr. Magdalena Frouzová.
Z komentáře psycholožky je patrné, že nejde pouze o jednostranný problém, kdy partner „sedí a hledí“, ale časem i o další problémy, které ze závislosti nebo „jen“ nadužívání plynou. Nejde samozřejmě pouze o problémy vyplývající z množství času, který u počítače partner stráví a nemůže jej tak věnovat rodině, ale jedná se i o problémy související s osobností „závislého“ jedince. Je naprosto logické, že člověk dlouhodobě sedící dny a noci u interaktivní bedýnky, bez sociálních kontaktů, nemůže být po letech takového životního stylu psychicky a fyzicky úplně v pořádku. Jenže co s tím, když ho máte stále ráda, nebo se z jakýchkoliv důvodů nechcete rozházet?
Jaké je řešení, pomoc či rada?
Asi jediným možným řešením, přesněji snad startovací čárou pro řešení, je věcný dialog bez emocí. Pokud je běžný dialog těžký, lze zpočátku použít i jeho komunikační kanály, a své pocity a obavy mu napsat a přeposlat. Je-li však partner opravdu závislý, pravděpodobně bude potřebovat pomoc zvenčí, odbornou pomoc psychologa či psychoterapeuta. Terapie však logicky „zabere“ pouze v případě, že se pro ni rozhodne on sám, protože opravdu chce a protože byl schopen rozpoznat svůj problém.
