Nikdy bych si neuměla představit, že návrat po mateřské do práce bude tak těžký – v podstatně nemožný. Děti jsou naše největší radost, ale teď si to s manželem ani neuvědomujeme. Už měsíce žijeme ve stresu, protože žijeme jen z manželových příjmů a já marně hledám zaměstnání.
Vystudovala jsem střední ekonomickou školu, pak jsem dva roky chodila na jazykovku a další dva strávila nejprve v Německu a potom Anglii jako au-pair. Se získáním práce jsem předtím nikdy neměla problémy – pracovala jsem ve třech firmách na pozici asistentky vedení a všude se mnou byli spokojení. Práce jsem se nebála, dovedla jsem vyjít vstříc, když bylo třeba.
Když jsem v posledním zaměstnání oznámila, že jsem těhotná, šéf se usmíval, gratuloval mi a slíbil, že mi místo samozřejmě podrží. Měla jsem tam smlouvu na dobu určitou na tři roky, když jsem odcházela na mateřskou, zbýval mi ještě necelý rok. Šéf ale tvrdil, že mi smlouvu automaticky prodlouží.
Jak jsem jinak snad celkem rozumná, v tomhle jsem byla hodně naivní – samozřejmě se nic takového nestalo. Když jsem asi měsíc předtím, než měla smlouva skončit, do firmy zavolala, kdy si mám přijít podepsat další, bez okolků mi sdělili, že vzhledem k současné situaci se mnou poměr ukončí.
Dost mě to zaskočilo a naštvalo, především proto, že mi bylo jasné, že tohle šéf věděl už předem, jen mi to nechtěl říct. Nemohla jsem se ale odvolávat na nic, byli v právu. A ani jsem nechtěla vyvolávat rozbroje pro případ, že bych v budoucnu potřebovala od nich doporučení a reference.
Doma jsem na práci nemyslela
Manžel mě navíc uklidňoval – teď to neřeš, stejně budeš ještě dlouho doma, když chceme druhého prcka. A to se stalo velmi rychle, takže nebyl ani čas nad tím příliš přemýšlet. Nakonec jsem byla doma skoro pět let, než bylo reálné vrátit se opět do práce. Během té doby jsem se sice snažila neztratit kontakt s pracovním světem úplně, mozek jsem trénovala na cizojazyčných knížkách a o ekonomii se pořád zajímala. Ale co si budeme povídat, děti mě zaměstnávaly téměř na sto procent.
Jenže rostoucí děti znamenají i větší náklady, do toho nám jako naschvál dosloužilo auto. Začala jsem tedy hledat. Nejdříve jsem zkusila zavolat poslednímu zaměstnavateli, jestli by se pro mě nenašlo místo. Prý ne. Vyžádala jsem si tedy aspoň reference a pak s elánem zasedla k počítači a projížděla inzeráty.
Což o to, pracovních pozic, které bych mohla dělat co do vzdělání a zkušeností, bylo hodně. Ale u mnoha z nich jsem narážela na nesplnitelné požadavky ohledně časové flexibility nebo lokality. Můj muž pracuje na směny, a tak jsem já potřebovala práci se stálou pracovní dobou, abych se mohla postarat o děti.
K prvnímu pohovoru mě pozvali za týden, a tak jsem byla optimistická. Probíhal docela příjemně a poklidně, než se mě personalistka zeptala: „Máte děti?“ Usmála jsem se a odpověděla: „Na to se mě, pokud vím, nemůžete ptát.“ „Takže máte,“ konstatovala ona a její chování se rázem změnilo. „Co to má znamenat?“ nevydržela jsem. „To přece neznamená, že tuhle pozici nemůžu dělat.“
Ale už jsem viděla, že jsem bez šance. Pohovor jsme nějakým způsobem dokončily, nicméně za pár dnů mi přišel mail, že bohužel vybrali jiného uchazeče. Zanadávala jsem si a zkoušela to znovu. Jenže – situace se opakuje. Někde je to více očividné, někde méně, ale existenci dětí považuje většina zaměstnavatelů za handicap.
Firmy mají předsudky
Nasadila jsem cestu upřímnosti a o dětech informuji u pohovoru sama od sebe. S tím, že to ale nevidím jako problém. „Hlídání mám přes den zajištěné, potřebuji pouze pravidelnou pracovní dobu, nic víc,“ říkám. I to je dnes zřejmě nesplnitelné přání.
„Víte, já vám to řeknu na rovinu,“ prozradil mi jeden personalista v záchvatu upřímnosti. „Samotné děti by samozřejmě nevadily. Ale my máme zkušenost, že na jejich matky nebývá spoleh. Myslí jsou víc doma než v práci, jakmile dítě onemocní, týden dva je nevidíme. Pak to chytne druhé a najednou nejsou v práci měsíc. Nemůžeme tohle riskovat,“ vykládal.
Začínám být zoufalá. Zpočátku jsem hledala práci odpovídající své kvalifikaci, teď už odpovídám víceméně na každou jen trochu slušnou nabídku. Jenže tady je další problém – nechtějí mě ani na „blbou“ prodavačku. Pro ně jsem „příliš vzdělaná“, takže by mi museli dát vyšší plat a navíc bych jim prý určitě brzy odešla za lepším, takže se nevyplatí mě zaučovat.
Co má dělat matka v tomhle státě, aby našla práci? Jsem ve věku, kdy by mi měl mozek fungovat nejlépe, ale nikdo o něj nestojí. Raději zaměstnají bezdětného chlapa, který si práce vážit nebude a podle toho k ní bude přistupovat. Začínám být ve stresu, protože potřebujeme dva platy. Manžel si ke své práci přibral ještě přivýdělky, vidím, jak je unavený. Začínáme se hádat kvůli hloupostem. Chybí nám i auto, které by řadu věcí usnadnilo, ale nemůžeme si ho dovolit.
Ráda bych se bránila, ale jak mám dokázat, že mě někde nechtějí kvůli dětem, když to firmy vždy svedou na jiný důvod?
Markéta, 32 let
