Tak a je to tu zase. Rok se s rokem sešel a já s hrůzou očekávám nejneoblíbenější den v roce – 31. prosinec. Nesnáším silvestra, ale bohužel jsem v širokém okolí jediná, takže mi nezbývá než se každoročně přemoct a „slavit“.
Na rozdíl od oslav konce roku miluju Vánoce. Na tyhle svátky se opravdu těším, užívám si celý advent včetně nákupu dárků, sváteční atmosféru (obzvlášť, když je pořádná zima a sníh), setkání s rodinou. Naše příbuzenstvo je docela početné a Vánoce jsou vlastně jediná část roku, kdy se sejdeme najednou ve větším počtu, protože jsme „rozestěhování“ po všech koutech republiky. Zatímco Štědrý den tráví každý jen s úzkou rodinou, na Boží hod všichni zamíří na chalupu za Prahou, kde bydlí mí prarodiče. Každoročně se nás tam během tří dnů postupně vystřídá kolem třiceti, je to už taková letitá tradice.
Není proto divu, že po takovém náporu společného veselení se člověk potřebuje docela vzpamatovat a odpočinout si. Místo toho ale přichází silvestr! Nevím přesně, kdy moje nechuť juchat na povel přerostla v otevřený odpor, ale trvá to již od puberty. Jako dítěti se mi samozřejmě líbila možnost jednou za rok opravdu „ponocovat“, ale s postupem let se mi smysl takového počínání nějak vytratil.
Jednoduše mi vadí ta „organizovaná“ zábava, které by se měli jaksi povinně zúčastnit všichni. Něco jiného jsou rodinné události i zmiňované Vánoce, které jsou pro mě symbolem setkávání s blízkými. Ale silvestr, jak obvykle vypadá – to je nutnost jít do hospody, co nejvíc se opít, dělat něco „cool“ a skončit nejdříve v pět ráno. Proč, proboha? Bohužel s tímhle svým názorem jsem ve svých jednadvaceti letech v okolí úplně osamocená.
Že slaví silvestra bujarým veselím moji vrstevníci, to chápu, ale proč mají podobné nutkání i mí rodiče? Také oni, ačkoli jinak zas nijak extra společenští nejsou, vyrážejí 31. do jedné z luxusních restaurací, kde si za šílené peníze pronajmou se svými známými stůl obložený konfetami a balonky a o půlnoci vřeští a připíjejí si s úplně neznámými lidmi. Dvakrát jsem s nimi tuhle akci absolvovala, protože mi bylo přece jen hloupé zůstat samotná doma, ale potřetí už mě nenalákali.
Letos bych měla silvestra trávit se svým přítelem. Jsme spolu tři čtvrtě roku a na toto téma zavedl řeč poprvé asi před měsícem. Úplně jsem se vyděsila – naplánoval nám velkou oslavu s jeho kamarády, samozřejmě opět v hospodě. Má se sejít snad čtyřicet lidí, já jich znám asi pět. Už předem vím, že to bude katastrofa, a vůbec se mi tam nechce. Jenže Michal vůbec nepřipustil, že by snad mohla být jiná varianta. Když jsem nesměle naznačila, že silvestra nemám ráda a nejradši bych ho trávila jako kterýkoli jiný den, byl z toho úplně vedle.
„Neblázni, to jsi jenom nezažila pořádnou oslavu, která by se ti líbila. Tohle bude super!“ Ano, pro něj možná, pokud ho to baví, navíc tam bude mít svoje známé. Já bych si ale poslední den v roce představovala úplně jinak. Pokud už musím silvestra akceptovat, chtěla bych si to udělat nějak po svém. Třeba se jít jen tak projít po městě, vylézt na Petřín… ale jen spolu dva, žádnou veselici v davu. Jenže pro to můj přítel pochopení prostě neměl. Samozřejmě se mu přizpůsobím, protože se nedokážu vzepřít a hlavně by bylo opravdu divné, aby on slavil s přáteli a já seděla sama doma (i když by mi to snad ani nevadilo). Jen se bojím, jak tohle vydržím každoročně. Sice by se dalo říct, že jeden den v roce se dá vydržet, ale stejně…
Šárka, 21 let, Praha
ČTĚTE TAKÉ:
Jak to vidí astrolog: Rok 2012
ČTĚTE TAKÉ:
Proč nemůže kvalitní podprsenka stát 149 Kč?