Představte si, že pracujete ve firmě, kde vás práce sama o sobě velmi baví, ale váš šéf se permanentě stará o to, aby vám ji znechutil. A co víc, nejste v tom sami. Řídí vás člověk, který zřejmě nenávidí celý svět a žáhu si chladí na všech podřízených bez výjimky.
Dvaatřicetiletá Karolína nastoupila před několika měsíci do malé PR agentury. Na tuhle práci se těšila, navíc na sebe byla pyšná, protože vyhrála poměrně složité několikakolové výběrové řízení. Budoucí šéfová na ni při pohovorech působila příjemně, a tak měla od nového místa velká očekávání.
Ta jí ale vydržela jen několik týdnů, během kterých postupně zjišťovala, že nic není tak zářivé, jak to zpočátku vypadalo, naopak. Ostatní kolegové – v jejich oddělení jich je asi patnáct – si zpočátku zachovávali odstup a příliš se s ní nebavili. Až později se jí svěřili, že ji považovali za další „štěnici“ své šéfové.
Ono je to totiž tak: Ředitelka své oddělení absolutně nezvládá, a tak se snaží svou autoritu prosazovat prostřednictvím atmosféry strachu, donášení, příkazů a zákazů.
„Přicházela jsem na to po krůčkách. Nejdřív jsou to drobnosti, které vás zas tak moc nezarazí, ale když si to pak přehrajete jako celek, zjistíte, jak se věci mají. Nejhorší je, že lidé jsou z ní tak vynervovaní, že si navzájem nevěří. Práce nás netěší, protože ať ji odvedete sebelíp, ona ji shodí nebo ještě hůř, vydává za vlastní. A naopak, když někdo udělá chybu, je za ni trestán ještě týdny,“ popisuje Karolína.
Ústrky dnes a denně
Rušení dovolených na poslední chvíli, kontrola docházky pomalu na vteřiny, dlouhé porady v pátek v podvečer, arogantní chování, někdy i výsměch – to všechno je na denním pořádku.
„Strašný je ten všeobecný chaos, který pod jejím rádoby vedením panuje. Vydává naprosto protichůdné pokyny, což ovšem popírá. Ať uděláte cokoli, pokaždé si najde důvod, proč to mělo být přesně naopak. Do toho se neumí ovládat, takže na nás klidně ječí, jako bychom byli malé děti – a ne lidé, kteří jsou často o deset dvacet let starší než ona,“ vypráví Karolína.
Kolektiv, mimochodem samí příjemní lidé, se snaží situaci brát s nadhledem a humorem, pravdou ale je, že v oddělení je velmi vysoká fluktuace – na každý má na takové zacházení nervy. „Za těch půl roku, co tu jsem, odešli čtyři lidé a tři včetně mě přišli. A vedení firmy není divné, že se tady prostřídá tolik lidí, co jinde za deset let. Ona je totiž mazaná. Navenek za naše oddělení kope, při poradách s těmi nad ní by se mohla rozplynout. A pak se vozí po nás,“ říká Karolína.
Když několik pracovníků zkusilo hledat oporu u vedení, dopadlo to špatně. „Ti nahoře drží spolu, samozřejmě. Obvykle to dopadlo tak, že si k rozhovoru přivolali i ředitelku, ta všechny stížnosti popřela a pak tady těm chudákům udělala ze života peklo. Dávala jim třeba pokuty za sebemenší překlep v tiskových zprávách, přestože na tohle tu máme korektora,“ dává příklad Karolína.
Osobní život se odráží v pracovním
Ona i její kolegové se shodují, že jejich nadřízená je zkrátka nešťastná osoba. „Je to takový typický příklad dnešní doby. Ženská kolem pětatřiceti, moc toho neumí, na místo ji dostal známý, je sama, nemá partnera ani rodinu.
Práce je to jediné, čím žije, ale přitom na takové místo evidentně nemá, a tak dělá všechno pro to, aby na to nikdo nepřišel,“ tvrdí Karolína a dodává:
„Ze všeho nejvíc nesnáší ženy v podobné věku, které navíc mají šťastnou rodinu. Což jsem třeba já. Naštěstí můj manžel má firmu, která dobře vydělává, vím, že kdyby to tady bylo extrémně k nevydržení, můžu to zabalit a jít a naši rodinu to nezruinuje. Podle toho se k ní chovám a nenechám se otrávit ani zlomit, což ji strašně štve. Ale někteří jsou tady na tom fakt hrozně.“
Karolínu nejvíc trápí, když se dívá na ponižování svých kolegů a nemá, jak jim pomoci. „Je to boj každého z nich. Lidé se k vám chovají jen tak, jak jim dovolíte, a oni si nechají všechno líbit, i to, co si ona ze své pozice opravdu dovolit nesmí. Jenže znáte to. Dneska se každý bojí ozvat, práce je málo, navíc té slušně placené… a tak mlčí.“
Několikrát už je napadlo, že jedinou možností by bylo si projevy šéfové nahrávat na telefon. „Jenže pokaždé si řekneme, že by nás to snížilo na její úroveň, takovéhle metody. Nehledě na to, že by nám to určitě k ničemu nebylo – vedení by řeklo, že je něco takového nepřípustné, a smázli by všechno ze stolu,“ krčí rameny Karolína.
A tak prý jen všichni doufají, že se snad brzy najde někdo, kdo šéfovou učiní šťastnou v osobním životě. A pak se to snad projeví i v tom pracovním.
