Tenkrát poprvé
Všechno je jednou poprvé. Čím je člověk starší, těch „poprvé“ stále ubývá a přicházejí čím dál víc zřídka. Moje letošní velká premiéra byla účast na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary (dále KVIFF). V minulosti mi tato akce neustále nějak proklouzávala mezi prsty: ať už to bylo termínem kolidujícím s hudebním festivalem Rock for People, nebo se světovým pohárem ve skateboardingu Mystic Skate Cup, či mým rozhodnutím žít dvě léta v zahraničí, případně nedostatkem vhodného doprovodu, zkrátka nějak se nedařilo. Až letos. Konečně!
Velkou motivací mi byly kolegyně ze spřáteleného webu Ženy.cz, které mě přibraly do party, a tak bylo hned od začátku jasno, že tahle výprava bude stát za to. Výživné bylo už samotné plánování. Nejdřív jsme totiž měly ubytování, ale nebyly akreditace, pak zase přišlo potvrzení akreditací, ale nebylo kde bydlet, chvilkovým zkratem bylo i to, že nám bylo zakázáno jet v plném počtu. Když se vše ustálilo, nastala panika největší: Nemáme co na sebe! V tomto ohledu se o nás naštěstí postaral obchod Malé černé, a tak jsme mohly na první festivalový víkend nakonec vyrazit. Splnil festival očekávání?
Jak to vypadalo na zahájení 56. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary? Podívejte se na video:
Pokračování 2 / 5
Božský Bowie
Protože KVIFF je především záležitost filmů, bylo naším cílem dostat se mezi prací alespoň na nějaké projekce, což se ukázalo být jako oříšek. Jelikož jsem na festivalu trávila jen první víkend, byly šance omezené a na opakování projekcí jsem mohla zapomenout. Probojovat se však na filmy, které jsem chtěla vidět, se ukázalo jako nesplnitelný úkol. Proto jsem zajásala, když organizátoři na poslední chvíli na sobotu ohlásili projekci dokumentu Moonage Daydream o zpěvákovi Davidu Bowiem. I když má film dlouhých 140 minut, slupla jsem ho jako malinu. Není v něm prostor pro nudu a šeď a dokonale vás vtáhne do barvitého světa geniálního umělce Davida Bowieho, který v něm odkrývá své nitro, svůj všestranný talent i svůj smysl pro humor, jímž okouzluje v sestřizích z řady rozhovorů. A k tomu pořádná porce skvělé Bowieho muziky!
Marta Pušová
4. července 2022
Pokračování 3 / 5
Doprovodný program
KVIFF samozřejmě není jen a pouze otázka filmů, ale i jiné zábavy. Doprovodný program nabízí festival celkem pestrý, a tak je možné navštívit řadu koncertů, divadelní představení i módní přehlídky. V rámci umocnění celkového zážitku jsem se proto zúčastnila přehlídky návrhářky Beaty Rajské, odkud jsem zamířila přímo do VIP Lounge na stagi Mattoni Life. Tam vystoupili rappeři PSH, kteří do Varů zároveň přijeli představit svůj nový dokument PSH: Nekonečný příběh, jehož premiéra proběhla v sobotu. Zpovzdálí jsem pozorovala i páteční uvítací koncert Mig 21 spojený se slavnostním ohňostrojem, bohužel na sobotní koncert Lucie, který by mě zajímal mnohem víc, nebylo možné se dostat.
Pokračování 4 / 5
Na filmy s plným žaludkem
Zvládnout festivalový zápřah dá docela zabrat, proto je důležitým bodem v programu i dobré jídlo. Ve Varech samozřejmě najdete velké množství stálých restaurací, o kterých se rozepsaly kolegyně na Ženy.cz, v rámci KVIFF ale bylo na výběr i z řady stánků. Za rozumnou cenu se dalo skutečně dobře najíst například v udržitelném bistru pod záštitou velkoobchodu Makro. Vyzkoušela jsem také zapečený kváskový chléb ve Vodafone zóně, pán chystající občerstvení však byl tak nepříjemný, že mi vzal veškerou chuť k jídlu. Velkým zklamáním pak pro mě byla vyhlášená kavárna v Grandhotelu Pupp, kde načančané pozlátko překrásného interiéru ostře kontrastovalo s neschopností a neochotou nepříjemného personálu, který ani na třetí pokus nedokázal zvládnout tak jednoduchou objednávku, jako je obyčejná perlivá voda. Pravým opakem byli sympatičtí kluci v kavárně Lékárna by City Roasters, kde krom super milé obsluhy a insta-friendly interiéru nabízejí velký výběr kávy i lákavě vypadajících pochoutek.
Pokračování 5 / 5
Organizační zklamání
I když jsem se ze zážitků na festivalu snažila vytřískat to nejlepší, chvílemi jsem měla pocit, jako kdyby mi pořadatelé a zaměstnanci občas házeli klacky pod nohy. Jakýkoliv dotaz na informacích se zdál být neřešitelným problémem, stejně jako zajištění vstupů na projekce, kdy téměř pokaždé nebyly brigádnice schopné vyhledat v systému požadovaný film.
Se zlou jsem se potázala i ve chvíli, kdy jsem se personálu ptala na cestu na konkrétní místo, případně když jsem potřebovala vědět, zda mám jakožto novinář přístup na nějakou konkrétní akci. Zatímco u jednoho vstupu mi tvrdili, že v žádném případě, u druhého vstupu na tutéž událost mě ochotně pustili.
Užitečná příliš nebyla ani mobilní aplikace KVIFF, kde některé filmy ani nebyly dohledatelné, jako například již zmíněný dokument PSH: Nekonečný příběh, na který se mi jako novinářce nepodařilo dostat, když jsem však slyšela, že se tam na poslední chvíli probojovali lidé i pomocí lístků na jiné projekce, bylo mi z toho poněkud smutno.
Ačkoliv se Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary snaží vyrovnat zahraničním akcím stejného ražení, v některých ohledech má stále ještě co dohánět. Pro mě z nablýskaného pozlátka červených koberců, filmových premiér i festivalových večírků zůstal hořkosladký pocit, v němž se mísilo nadšení z možnosti akci navštívit se zklamáním z očekávaného. Jak se ale říká, co je poprvé a naposled, nebývá nikdy perfektní, možná proto stojí za zamyšlení nápad dát festivalu někdy v budoucnu šanci na reparát.
Marta Pušová
4. června 2022