Obezita je narůstající problém, který se stále častěji rozvíjí již v dětském věku. Obézní dítě je odrazem životního stylu rodiny, který vede k nerovnováze mezi energetickým příjmem a výdejem. Proto pokud má být léčba obezity v dětském věku úspěšná, je třeba ovlivnit celou rodinu (včetně prarodičů).
Z psychologického hlediska je příčinou obezity jednak nevhodné chování (chybné stravování a nedostatek pohybu), jednak myšlení, které je naučené a udržované vnějšími i vnitřními faktory. Proto při léčbě obezity pomáhá tzv. kognitivně behaviorální terapie, která dětem pomůže změnit jejich chování, myšlení i emoce žádoucím směrem. Během terapie dochází k odstranění nevhodných návyků a k ovlivnění osobnosti – především s cílem zvýšit sebevědomí dítěte. Proto, má-li být efekt trvalý, nestačí zaměřit se pouze na změnu jídelníčku - je nutné ovlivnit i myšlení a emoce. Příkladem z terapie může být vztah ke sladkostem. Obézní dítě ví, že nemá jíst sladké, ale při nějaké příležitosti sní 2 čtverečky čokolády. Následuje pocit viny („zase jsem selhala, nesvedu to“), který může způsobit úzkostný stav a následné impulsivní chování („teď sním celou čokoládu“). Během terapie se pacient učí nahradit negativní myšlenku reálnou: „Kvůli malému kousku čokolády neztloustnu, nikdo není dokonalý. Vykompenzuji to pohybem a vrátím se zpět ke správným návykům.“
Cílem psychoterapie je osvobodit se od nežádoucích řešení problémových situací ze života, například nereagovat na neúspěch ve škole nadměrnou konzumací pochutin. Obézní dítě bývá vystaveno posmívání ze strany vrstevníků, nebývá zdatné ve sportu, a proto často stojí stranou dětského kolektivu. Kvůli ústrkům se mnohdy začne ostatních dětí stranit, uzavírá se do sebe, více se zdržuje doma. V domácím prostředí ale většinu času tráví sedavými činnostmi (sledování televize, počítačové hry) a také má snadný přístup k jídlu. Pokud je navíc alespoň jeden z rodičů obézní, často se dítě utvrzuje v tom, že jeho tělesná hmotnost vlastně není ničím nenormálním. Situace se ještě komplikuje, pokud je rodinné prostředí narušeno (například probíhajícím rozvodem rodičů)
a neposkytuje dítěti dostatečné zázemí. Obézní dítě se tedy může dostat do začarovaného kruhu.
Při práci s obézním dítětem využívá psycholog pozorování, rozhovor, anamnézu, dotazníky a různé testovací metody. Dotazy se týkají například rozložení jídla během dne, způsobu konzumace, předchozích diet (jo-jo efekt) atd. Psycholog ve spolupráci s obezitologem rodině doporučuje způsoby chování, které pomáhají odstraňovat nevhodné návyky - například jak správně nakupovat (na nákup jít najezený, nakupovat podle seznamu, nekupovat zlevněná jídla ve velkém balení), čemu je třeba věnovat pozornost při jídle (pravidelnost, nejíst velké porce, vyhýbat se jídlům s vysokou kalorickou hodnotou, pečlivě jídlo kousat, pít dostatek neslazených tekutin) nebo jak stolovat (jíst u stolu, ne ve stoje, nejíst rychle, vnímat chuť i vůni jídla – potěšení z jídla, při jídle nevykonávat jinou činnost, odnést talíř hned po jídle, nedojídat zbytky, naučit se odmítnout jídlo). Dalším vhodným návykem je nemít doma větší zásoby potravin. Důležité je také odstranit černobílé vidění - můžu jíst všechno nebo nic.
Pacient a jeho rodina musí k léčbě zaujmout aktivní přístup. Při zahájení změny si pacienti občas stěžují
na podrážděnost či úzkostnost. Tyto pocity ale obvykle mizí, jakmile se dostaví první pozitivní výsledky léčby.
Na opačném konci problematického chování ve vztahu k příjmu potravy stojí poruchy provázené podvýživou. Vyskytují se ve dvou formách: a) restriktivní - mentální anorexie (odmítání příjmu potravy), b) bulimické - mentální bulimie (záchvatovité přejídání a následné zvracení). Při mentální anorexii pacienti (spíše pacientky) netrpí ztrátou chuti, ale bojují s chutí a hladem. Nachází potěšení ve schopnosti kontrolovat se, zhubnout. Zatímco většina lidí se dokáže z dobrého jídla těšit, anorektičky prožívají ohrožení, úzkost a těmto pocitům
se brání tím, že zesilují své kontrolující a silně omezující chování. Porušení sebekontroly jim přináší pocity viny, selhání, nenávisti k sobě. Oproti tomu pacientky s mentální bulimií se neustálé zabývají jídlem – prožívají silnou touhu po jídle a přejídají se (výjimkou nejsou velké dávky během krátké doby, např. 20 minut). Vzápětí je však zachvátí silná obava „z výkrmného“ účinku jídla a vyprovokují si zvracení, případně užívají léky na průjem. Období hladovění se střídá s přejídáním a pacientky se dostávají do bludného kruhu. 30 – 50 % dívek s mentální bulimií dříve trpělo mentální anorexií.
Výskyt anorexie se zvýšil v posledních desetiletích 20. století, zejména v prepubertálním, pubertálním
a adolescentním věku dívek a též chlapců. U dívek a žen dosahuje asi 1 % v celé populaci. Bulimie
má prevalenci 1 – 3 % a vyskytuje se spíše u pozdně adolescentních dívek a mladých žen. Prognóza onemocnění není jednoznačná – u 30 až 40 % pacientů potíže přetrvávají i po absolvování léčby, asi 1 % případů skončí sebevraždou, asi 6 % pacientů na následky onemocnění umírá.
Pro oba syndromy je typický strach z tloušťky a extrémní zaujetí vlastním tělem a jeho vzhledem. Patologické jídelní návyky se začínají projevovat v rodinném kontextu v období dospívání dítěte. Osamostatňování od rodičů probíhá obtížněji u dětí, které byly v předchozím vývojovém období hodně přizpůsobivé. Dívky, u kterých
se může rozvinout mentální anorexie, bývají poslušné, úspěšné v oblasti školní i zájmové, často usilují
o dokonalost a jsou velmi zodpovědné. S rozvojem nemoci se dostávají se svými rodiči do konfliktů, často podvádí, ve spojitosti s jídlem lžou. Snahu druhých osob změnit jejich chování vnímají velmi špatně, reagují vzteky, lítostí a pocity viny. Rodiče tuto situaci často nedokážou pochopit. Dostávají se navzájem mezi sebou
do konfliktů. Dívka je častěji vázaná na matku, otce spíše kritizuje. Oproti tomu dívky s mentální bulimií nebývají před onemocněním tak přizpůsobivé, ale mají též perfekcionistické rysy a jsou hodně závislé
na hodnocení druhých – sledují, jak je ostatní vidí. Cení si svého sebeovládání, sebekontroly a když je poruší, trpí pocity viny.
Jaké vnější faktory mají vliv na vznik onemocnění? Život dospívajících dívek je často provázen strachem z nadváhy a z nadměrného energetického příjmu. Spouštěcí mechanismy mohou přitom být docela nevinné: Například matka se před dcerou zmíní, že musí „zhubnout do plavek“. Dívka se přidá, matka nevydrží, ale dcera pokračuje. Jindy je dívka ve třídě nejvyspělejší, zatímco ostatní ještě vypadají dětsky. Spolužáci se dívce začnou posmívat a problém může začít. Někdy stačí jen poznámka trenéra či učitele tělocviku „o tlustém pozadí“,
se kterým dívka nedokáže vyšplhat po tyči atd. Častým podnětem bývá srovnávání mezi sourozenci – např. pokud je v rodině „úspěšnější“, lépe se prosazující sestra. Stačí, když se otec před dívkami zmíní: „Podívej se
na Janu, jak je šikovná, ty jsi pomalá, celá máma, jen něco ujídat. Jsi už jako buřt!“ Může se také stát, že dívka zhubne po nějaké delší chorobě (stačí i výrazná chřipka), ale tento stav se jí zalíbí natolik, že pokračuje v omezování jídla. Spouštěcí mechanismy bychom tedy mohli shrnout takto: vývojové požadavky, osamostatňování se, hledání vlastní identity, přijmutí ženské role (včetně akceptace sexuality), narušené rodinné prostředí, ohrožení sebehodnocení, somatické onemocnění.
Nespokojenost se sebou, zaměření na vlastní tělo, sebeomezování, a s tím související dietní styl, vede v rovině somatické k vyhublosti, v rovině psychické k úzkostnému až depresivnímu chování, k patologickému zabývání se váhou, jídlem a svým tělem. V rovině vztahů se pacientky vzdalují od svých vrstevníků a připoutají se více k rodině, kde ale vznikají v souvislosti s jídlem konflikty. Je to začarovaný kruh, který potřebuje péči odborníků. Čím delší je prodleva mezi začátkem onemocnění a psychoterapií, tím závažnější je prognóza průběhu onemocnění. Základem úspěchu léčby je intenzivní psychoterapie. Psycholog či psychiatr musí s pacientem navázat dobrý kontakt a postupně jej vést ke změně náhledu na sebe a své okolí. Pacientky jsou většinou hospitalizovány na dětských psychiatrických odděleních, ale v případě metabolického rozvratu vnitřního prostředí na pediatrických klinikách. Ošetřující personál musí být s touto problematikou seznámen a musí být důsledný v dohledu na pacientku. Internista vyloučí jinou příčinu onemocnění a zahájí program nutriční intervence. Závěrečné slovo v léčbě má opět psycholog či psychiatr, který nejen připraví pacienta k běžným životním podmínkám, ale vede k tomu i jeho rodinu. Rodina by měla být důsledná, měla by odstranit nesprávné návyky, které byly dosud zafixovány a podmínily rozvoj onemocnění.
PhDr. Marie Nesrstová
dětská psycholožka, Fakultní nemocnice v Motole