Povídka - Ano nebo ne

19. 9. 2001
Povídka - Ano nebo ne
Jenom se tak divně usmíval, ani nevím proč, ani jak. Připadá mi, že ho znám, ale nevím, kdo je, co tu chce. Ani nevím, kde se tu vzal. Nebojím se a jen se na něj dívám. Prostě ho znám - ze snů?

Ano nebo ne

Jenom se tak divně usmíval, ani nevím proč, ani jak. Připadá mi, že ho znám, ale nevím, kdo je, co tu chce. Ani nevím, kde se tu vzal. Nebojím se a jen se na něj dívám. Prostě ho znám - ze snů?
A jeho úsměv zářil jako perly, v nichž vidím moře, slunce, smích. Pohádkovou krásu a lásku - největší cit. A on se usmíval a já ho znala - ze snů?
V jeho očích byla hloubka, tajné záření. A kdo ho pochopil, uviděl světy, hory i zářivé mámení. Ne, někteří se smějí a myslí na zlo. NE, on ne. A díval se, já ho znala - ze snů?
Z celé jeho bytosti sálala síla, odhodlanost, věrnost a …. víra. Víra v Boha, v život, v lidi … v nás. A v lásku. A já ho viděla a znala - ze snů?
Nevím, kdo je, nevím, kde se tu vzal, odkud přišel, co nese jako poselství. Ale vím, odkud ho znám.
Ze snů!

Téma: Čínské přísloví:" I pochod na tisíc mil začíná prvním krokem"
KONEC

Konec dní. První krok byl učiněn. Ve chvíli, kdy Bůh řekl:"Budiž člověk". Někteří tomu nevěří. Jiní z toho viní evoluci. Každopádně

  1. stalo se. A už to nelze vzít zpět. Vznikl člověk. Vyvinul se. Zázrak. A

od těch dnů kráčí zvolna dějinami. Míli za mílí.
Mohlo to být i tak, že člověk stvořil Boha, svého Otce. Ve své mysli. A spolu s Bohem i děsivou vidinu - Apokalypsu. Ano, Apokalypsu, den, kdy nastane největší soud, spravedlivý a neúplatný. Den, kdy se smrt zviditelní a rozšíří se po celé Zemi z údolí zvaného Armagedon. Tak stojí v písmu.
A toho dne se bojíme. Alespoň v nejzazším koutku své mysli. I když se snažíme nebrat to na vědomí. Říkáme si, že je dost času, tisíce nebo miliony let. Vždyň Slunce bude hřát ještě pět miliard let. Máme spoustu času. Proč by se právě teď mělo něco měnit? Sami ale napomáháme změně. Svým chováním. Svou existencí.
Nezapomínejme, první krok byl učiněn dávno. A i když cesta je předlouhá, nevíme, kolik již máme za sebou. A kolik nám zbývá.

Téma: "Stalo se roku 1620"
DENÍK NALEZENÝ V BLÁTĚ

Je 7. listopad. Modlím se. Zbývá jedna noc, stejná jako každá jiná, plná hvězd, smutku a jisker z ohně. Už zítra. Zítra nastane bitva a jako vždy zase potoky krve, bolesti a slz. Jako vždy se bude zabíjet. My budeme zabíjet - s modlitbou na rtech. To už nejde, nejde vzít zpět!
Prosím Boha o pomoc. Aň vede můj meč proti kacířům. Katolíci. Je to jen banda nevěřících rouhačů. Jde jim asi o hodně. Ale nám jde o všechno. Bojím se, protože vím, co by znamenala prohra. Já nechci prohrát, nechci přijít o všechno, ne, to ne, prosím. Raději smrt. Ale dost! Takhle nesmím myslet. Vyhrajeme, Bůh povede svůj lid.
Noc je temná, oheň dohořívá a myšlenky letí do neznáma. Možná, že naposled. Krutá pravda se vtírá do mysli, ale jsem klidný. Vím, že svůj osud nezměním, ten má ve svých rukou Bůh. A jestli mám zítra odejít, pak půjdu. Jediné, čeho bych kdy litoval, je, že už bych nespatřil hvězdy nad hlavou. Mám je rád. Jsou stále stejné a nic, ani válka, je nezmění. Jsem si jistý, že bude válka a další pláč a další mrtvá těla. Nechci zažít válku, a proto, jestli nevyhrajeme, pak se s vámi navždy loučím, hvězdy.
Svítá. Začátek konce. Slunce stoupá nad obzor, červánky barví svět na krvavo. Musím jít.
Na shledanou …… sbohem …….

Autor: Alena

Témata článku:   

Přečtěte si také

Horoskopy

Esemeska vás dostane do stavu silné nervozity, se kterou byste sami velice těžko bojovali. Naštěstí se najde vstřícný člověk, který vám podá nezištně a dokonce rád pomocnou ruku. Bude-li…

Nejčtenější články