Povídka - Bílý pokoj

30. 11. 2000
Ty a já máme bílý pokoj. Dopadá do něj světlo, ostré a nelomené bílé denní světlo. V tom pokoji není vůbec nic. Jen obalené trubky a topení a okna a dveře. Na parketách jsou skvrny od bílé barvy, po malování.

Bílý pokoj

Ty a já máme bílý pokoj. Dopadá do něj světlo, ostré a nelomené bílé denní světlo. V tom pokoji není vůbec nic. Jen obalené trubky a topení a okna a dveře. Na parketách jsou skvrny od bílé barvy, po malování. Milujeme se na těch skvrnách a naše těla jsou nahá jako ten pokoj. Není v něm zima. Z oken vidíme, ty a já, na hřbitovní stromy, vystřihovánky hřbitovních stromů, vysokých, které mají ve větvích spletence hnízd ptáků. Taky že hnízdí.

 

Někdy máme přes sebe prostěradla, to jediné, co máme, ale většinou jsme úplně nazí. Zkuste postavit lidské maso, tělo v jeho měkkosti a nahosti do bílého pokoje s ostrým světlem. Zkuste neumírat v pokoji s výhledem na hřbitov.

 

Představ si, že jsem na tebe včera večer chtěla počkat. Město bude vypadat jako záplava světel a já budu vědět, že ty jsi jedním z nich, říkala jsem si. Šla jsem po schodech nahoru a když jsem chtěla odemknout, osvětlil mou ruku červený svit z klíčové dírky. Myslela jsem, že to jsi ty.

 

Už nikdy nevejdu do pokoje, který vyzařuje červené světlo, přísahám, myslela jsem, že na mě už čekáš.
Jenže, má lásko, mám takový strach ti o tom vyprávět, mám strach, že ti bude stejně úzko jako mně. V rohu pokoje seděla. Choulila se nejprve, ale asi když viděla můj vyděšený výraz, vycenila zuby a zaklonila trochu hlavu. Její drápy byly tak ostré, že kdyby jimi přejela po mém těle, kůže by se mi rozpadla na pásy. Její vlasy byly černé jako hrob a protkané stříbřitými nitkami. Připomínaly krepový papír. Na sobě měla rudé šaty s pošité mrtvými nalakovanými střevlíky a odlitky ploštic ruměnic ve smrtelných výkřicích. Ne, prosím ne, jen ty ne. Chci nejšpinavějšího bezdomovce ve městě, který má v kalhotách polštáře smrdutého vzduchu, chci narkomana s vypálenýma očima pod kapucí, který ztratil všechny sny, nevadí mi, když pohlédnu do tváře své vlastní smrti. Ráda se setkám s matkou, která nedonosí své dítě. Jen tebe prosím ne.

 

Nejhorší na ní byly oči, planoucí horečkou. Jestli o nich nechceš slyšet, tak mě zastav a já už přestanu mluvit. Nevím ani, jestli, když o tom mluvím, nedělám vše ještě mnohem horší.

Zavolám svému andělu strážnému a omluvím se mu, že jsem mu neodpověděla na e-mail, nebudu se bránit ani vzpouzet, když přijde kluk s dívčí tváří a platinovými vlasy pozdě v noci, přehodí si nohu přes nohu, zapálí si cigaretu a bude mluvit dlouze o tom, co bych mohla být, kdybych se tehdy rozmyslela. Cokoli jen se nesetkat s ní. Cokoli. Vymažu z paměti všechny vzpomínky na padající hvězdy, šumění větví ve větru i na tebe, má lásko. Bolest mi sedí na čele jako černý pták, ale vymažu i obraz tebe, jak spíš v měkkých poduškách. Vypadáš tak bezstarostně...Tvá kůže je hladká a horká a jako by ses koupal ve vaně plné mléka a kolébal v bílé bavlně snů. I té vzpomínky se vzdám, když už nebudu mít před očima její tvář.

 

"Myslím, že víš přesně, jak vypadám," řekla a využila tak okamžiku, kdy já jsem nebyla schopná hrůzou říci jediné slovo. "Tak se neboj, a pohlédni mi do tváře."
Ty a já. Máme bílý pokoj, bez nábytku a milujeme se v něm často. Zkoušíme se milovat a být si věrní jako černí ptáci. Připomíná celu. Je úplně prázdný.

 

Autor: Lida

Témata článku:   

Komentáře

Přečtěte si také

Horoskopy

V lásce je dnešní den vhodný pro seznamování a nezávaznou milostnou koketérii. Vztahy, které jsou už mírně omšelé, je možné bez problémů restartovat - mnohdy však za cenu chvilkové…

Nejčtenější články