Ty a já máme bílý pokoj. Dopadá do něj světlo, ostré a nelomené bílé denní světlo. V tom pokoji není vůbec nic. Jen obalené trubky a topení a okna a dveře. Na parketách jsou skvrny od bílé barvy, po malování.
Bílý pokoj
Ty a já máme bílý pokoj. Dopadá do něj světlo, ostré a nelomené bílé denní
světlo. V tom pokoji není vůbec nic. Jen obalené trubky a topení a okna a dveře. Na
parketách jsou skvrny od bílé barvy, po malování. Milujeme se na těch skvrnách a naše
těla jsou nahá jako ten pokoj. Není v něm zima. Z oken vidíme, ty a já, na hřbitovní
stromy, vystřihovánky hřbitovních stromů, vysokých, které mají ve větvích
spletence hnízd ptáků. Taky že hnízdí.
Někdy máme přes sebe prostěradla, to jediné, co máme, ale většinou jsme úplně
nazí. Zkuste postavit lidské maso, tělo v jeho měkkosti a nahosti do bílého pokoje s
ostrým světlem. Zkuste neumírat v pokoji s výhledem na hřbitov.
Představ si, že jsem na tebe včera večer chtěla počkat. Město bude vypadat jako
záplava světel a já budu vědět, že ty jsi jedním z nich, říkala jsem si. Šla
jsem po schodech nahoru a když jsem chtěla odemknout, osvětlil mou ruku červený svit
z klíčové dírky. Myslela jsem, že to jsi ty.
Už nikdy nevejdu do pokoje, který vyzařuje červené světlo, přísahám, myslela
jsem, že na mě už čekáš.
Jenže, má lásko, mám takový strach ti o tom vyprávět, mám strach, že ti bude
stejně úzko jako mně. V rohu pokoje seděla. Choulila se nejprve, ale asi když viděla
můj vyděšený výraz, vycenila zuby a zaklonila trochu hlavu. Její drápy byly tak
ostré, že kdyby jimi přejela po mém těle, kůže by se mi rozpadla na pásy. Její
vlasy byly černé jako hrob a protkané stříbřitými nitkami. Připomínaly krepový
papír. Na sobě měla rudé šaty s pošité mrtvými nalakovanými střevlíky a odlitky
ploštic ruměnic ve smrtelných výkřicích. Ne, prosím ne, jen ty ne. Chci nejšpinavějšího
bezdomovce ve městě, který má v kalhotách polštáře smrdutého vzduchu, chci
narkomana s vypálenýma očima pod kapucí, který ztratil všechny sny, nevadí mi, když
pohlédnu do tváře své vlastní smrti. Ráda se setkám s matkou, která nedonosí své
dítě. Jen tebe prosím ne.
Nejhorší na ní byly oči, planoucí horečkou. Jestli o nich nechceš slyšet, tak mě
zastav a já už přestanu mluvit. Nevím ani, jestli, když o tom mluvím, nedělám vše
ještě mnohem horší.
Zavolám svému andělu strážnému a omluvím se mu, že jsem mu neodpověděla na
e-mail, nebudu se bránit ani vzpouzet, když přijde kluk s dívčí tváří a platinovými
vlasy pozdě v noci, přehodí si nohu přes nohu, zapálí si cigaretu a bude mluvit
dlouze o tom, co bych mohla být, kdybych se tehdy rozmyslela. Cokoli jen se nesetkat s ní.
Cokoli. Vymažu z paměti všechny vzpomínky na padající hvězdy, šumění větví ve
větru i na tebe, má lásko. Bolest mi sedí na čele jako černý pták, ale vymažu i
obraz tebe, jak spíš v měkkých poduškách. Vypadáš tak bezstarostně...Tvá kůže
je hladká a horká a jako by ses koupal ve vaně plné mléka a kolébal v bílé bavlně
snů. I té vzpomínky se vzdám, když už nebudu mít před očima její tvář.
"Myslím, že víš přesně, jak vypadám," řekla a využila tak okamžiku,
kdy já jsem nebyla schopná hrůzou říci jediné slovo. "Tak se neboj, a pohlédni
mi do tváře."
Ty a já. Máme bílý pokoj, bez nábytku a milujeme se v něm často. Zkoušíme se
milovat a být si věrní jako černí ptáci. Připomíná celu. Je úplně prázdný.
Autor: Lida