Povídka - Dokud nás smrt nerozdělí

9. 5. 2001
Povídka - Dokud nás smrt nerozdělí
Často jsem nechápala lidi, kteří si jednoduše vzali sami od sebe život, ale co když je k tomu vedla nějaký vyšší síla? Co když raději uštědřili někomu blízkému tvrdou ránu osudu, než aby se na tomhle světě trápili oni?

Dokud nás smrt nerozdělí

Často jsem nechápala lidi, kteří si jednoduše vzali sami od sebe život, ale co když je k tomu vedla nějaký vyšší síla? Co když raději uštědřili někomu blízkému tvrdou ránu osudu, než aby se na tomhle světě trápili oni? Co když raději podstoupili tu bolest, kterou provází smrt, než aby byli uvězněni samotou a smutkem? Často jsem nad tím přemýšlela a opravdu je nechápala. Snad jsem je i odsoudila. Možná ne všechny, ale větší část ano. Jak si můžou vzít život, který jim vlastně nepatří? Oni jej vlastně nevlastní, ale přesto si ho vezmou�

Je jedno z jakého důvodu. Jeden si vezme život kvůli problémům ve škole, druhý kvůli problémům doma, další kvůli nešňastné lásce a mnoho dalších z toho, že je opustí navždy jejich láska. Už nikdy vás neobejme, už nikdy vám neřekne ty šeptavé slůvka lásky�nikdy už nepřijde a nepolíbí vás. Chápete? Musí to být hrozný, když ztratíte někoho, kdo je pro vás hrozně moc důležitý a vy po něm ještě chcete, aby se z toho života radoval, z toho života, který jim nyní vzal toho druhého. To prostě nemá váhu. Nikdo to po nich nemůže chtít, a přesto se najdou lidé, kteří chtějí, aby se stále smáli a žili, ale oni vlastně už nechtějí žít. Proč taky? Nechápou smysl života.....a tak se rozhodnou a nikdo je už nemůže ovlivnit. Své životy si vezmou a věří, že se možná ještě s tou svou druhou polovičkou setkají. Věřím, že když umírají, jsou na ten malý okamžik šňastní.

Neříkám, že jim rozumím, ale přesto, když jsem teď skoro ve stejné situaci, jako někteří z nich, docela je chápu. Proč žít dál, když nemám pro koho? Když jsem všechno ztratila? Proč se smát, když není na koho?
Já vlastně nyní taky patřím mezi ty sebevrahy, kteří si zanedlouho vezmou život. Když tak držím stříkačku plnou nahnědlého jedu, říkám si, že aspoň jednou poznám tu opojnou chuň a euforii, kterou provází každý další šlehnutí, který je pro feňáky hrozně moc důležitý.

Feňáky jsem taky nikdy nechápala, ale vždycky mne přitahovali. Nevím proč, vždycky pro naší rodinu znamenali něco zakázaného a já si je prostě nedovedla odpustit. Byly to vždycky kluci, kteří mě dovedli až na pokraj propasti, až tomuhle se to povedlo. Sedím tu tak s připravenou stříkačkou a myslím na něho. Vždycky moje myšlenky patřily jenom jemu. Tedy od tý doby, co jsem ho poznala. Nikdo se do mé hlavy už nevešel. Od té doby jsem byla na všechny kluky lhostejná, chtěla jsem jen jeho a věděla jsem, že ho jednou přece jenom dostanu. Moje naděje na společnou budoucnost, aspoň na kratičkou, stoupla, když chtěl sám od sebe můj telefon. Mohla jsem se zbláznit radostí, jenže moje radost brzo klesla, když telefon stále nezvonil a nezvonil. A vlastně on nikdy nezavolal. Na poslední diskotéce jsme se potkali. Jediný, na co jsem se zmohla, bylo vlézt s ním do postele. Nevím, jestli on se mnou spal, nebo se se mnou miloval, ale já jsem se s ním milovala. Nejen tělo, ale i moje srdce.

Vím, že chci umřít. Vím, že bez něj prostě nechci žít. Proč zrovna bez něho? Proč zrovna on, když znám spoustu kluků, kteří mi taky ublížili, ale kvůli nim jsem nechtěla přestat žít. Říkám si, že tohohle kluka vlastně vůbec neznám, ale pronikl ke mně tak hluboko, že do větší hloubky snad už nikdy nikdo nemůže. Možná proto ho tolik miluji, vždycky jsem cítila, že má o mě zájem. Tedy pokaždý, když jsme se viděli, pokaždý jsem na jeho žádoucích očích viděla, že mi rozumí a vždycky jsem věděla, že aspoň na chvilku, na malinkou chviličku bude jednou můj a věděla jsem, že pak můžu umřít. Nikdy jsem si nenamlouvala, že bych s ním trávila víc času než by bylo nutné, ale věděla jsem od našeho seznámení, že už nikdy nic nebude tak fádně monotónní, můj život už nebude tak v pořádku, jak byl. Vlastně nikdy nic už nebylo v pořádku.
Jiří Wolker jednou řekl: "Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého". A měl pravdu. Nepřipadá mi tak hrozná, a i když si všichni budou myslet, jak jsem musela být ubohá, je mi to jedno. Ani vlastně nevím, jestli chci, aby se to on dozvěděl. Asi ne, nechci, aby měl výčitky svědomí. Vždycky jsem chtěla, aby se do mě zamiloval, víc než do kohokoliv jiného. Jenže to se mi nepovedlo a asi nikdy nepovede. Možná jednou, snad, kdybych žila, ale co ty následující dny, které by nyní byly bez něj, né ty nechci zažít. Už jich stejně bylo dost.
On vnesl do mého života řád, pořádek, pokoj, klid, lásku, pocit, že někam taky jednou za život patřím. A hlavně mě naučil, jak být šňastná, jak se radovat z malých ukradnutých chvilek.
Nemůžu a nechci takhle žít. Je konec. Končím. Pomalu se zarývá jehla do mé tkáně. Mé lepší já křičí, aň to nedělám. Chvilku přemýšlím a nakonec si připomenu ty prázdné dny plné smutku a soustředím se znovu jen na zanořující se špičku jehly. Pomalinku jed se jménem pervitin vháním do žil a cítím tu známou euforii. Jen na chvilku, protože pak je mi vážně špatně a pak necítím vůbec nic.
Ale vím, že moje poslední myšlenka patřila právě Jemu.

Autor: Lenka Srpová

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Nadřízený přijde dnes do práce odpočatý a plný síly a zkontroluje dosti zevrubně práci svých podřízených. Máte štěstí, vaše výkony ocení. Uděláte dnes velice dobře, když nebudete zlehčovat…

Nejčtenější články