Povídka - Hrát si na schovku s delfínama

25. 9. 2000
Většina cest od moře netěší. Nejenom proto, že se moři vzdalujete, ale únava z dlouhé cesty vám vždy ukrade trochu tajemství z mořských obzorů. Když však jedete za někým, koho máte rádi, nemáte čas se netěšit.

Hrát si na schovku s delfínama
Mike Hackman Š 2000

Většina cest od moře netěší. Nejenom proto, že se moři vzdalujete, ale únava z dlouhé cesty vám vždy ukrade trochu tajemství z mořských obzorů. Když však jedete za někým, koho máte rádi, nemáte čas se netěšit.
"Vzdalování a návraty jsou relativní, řekla by jste to?" řekl jsem černovlasé celnici, když jsem ji podával pas.
Nakoukla zvědavě do auta, kde se povaloval kompas a nezabalená lodní plachta, povytáhla obočí a řekla: "To nevím, ale vy jedete na špatnou stranu, ne?"
"No vidíte, v tom je právě ta relativita. Nejedu," odpověděl jsem, " já totiž dneska vezu kousek moře sebou, pro jednoho malého námořníka" a ukazuji ji tu krásně modrou věc, která ležela vedle na sedadle.
"To je ještě hodně malej námořník, co?" usmála se celnice a podala mi pas. Pas jsem si vzal, ale úsměv jsem jí vrátil. Místo odpovědi a také proto, že byla moc milá a relativně hezká.

Míšu jsem překvapil. Dřív než se probral ze spánku, měl na hlavě modrou čepici s delfínem. Ještě voněla mořem. A to ho probudilo.
"Tý brďo, strejdo, kde si tak dlouho byl? řekl rozespale: "A co to jéé?" A podíval se na mě tím svým komediantským kukučem a pak se rozesmál.
"Já vím, já vím, to je ta pravá námořnická čepice, že jo?"
"Jo, pravá námořnická, pro malýho chlapa."
"Fakt strejdo, jo," a šňastně se rozesmál. "Ta je bezvadná, budu ji teď pořád nosit, i když jsem úplně zdravý a hovínka mám jak polínka. A to můžu říkat, že jo?" zamyslel se.
"To víš, že jo," řekl jsem a brnknul jsem mu do nosu.
"Tohle mi nedělej, víš že to nemám rád," podíval se na mě zamračeně, ale jenom na chvilku. "Ale strejdo, řekni mi o tom moři. Slíbil jsi mi to!
Sedl jsem si trochu blíž k němu na postel a začal jsem. "Moře je taková krajina, víš, kde nemusíš vůbec chodit, jenom plaveš a vznášíš se. Jako delfíni. A je ti tam dobře, protože všude je čistá voda, ve které kvete modrá barva..."
"Jako maminčiny oči, že?"
"A víš, že jo. Klidné moře to jsou maminčiny oči."
"A když není klidné?"
"No, to se moře rozzlobí a celé naježené stříká pěnu na všechny strany," povídám.
"Hmm, to je skoro jako ten pán s tou paní, co jsem u nich bydlel, než mě maminka konečně našla."
"Víš Míšo, moře není jen modravé, má spoustu barev, podle toho jakou má náladu, může být třeba zelené jako louka, na které se pase plno barevných ryb a všelijakých jiných zvířátek?"
"Ale krávy tam nejsou, že? Ty jsou jenom tady," a ukázal do okna. "To by musely mít ty velké hrnce ze vzduchem, že?"
"Takové krávy ne," říkám se smíchem, " ale žijí tam mořské krávy, jsou strašně tlusté, říká se jím ochechule."
"Jéje, to je jako ta paní učitelka." A pak na mě ukázal, že mi chce něco pošeptat. "Víš, říkala to Janička, ale nesmím to říkat, prý je to škaredé, tak pšt."
"Neboj, jen mezi náma," a stiskli jsme si ruce, tak jak to chlapi dělají.
"Víš, ty jsi můj nejlepší kamarád, a já tě mám strašně rád. A víš proč?"
"Protože mám vousy."
"Jú, strejdo a proč máš vousy?"
"Protože jsem líny si je holit."
"A próč" nahodil Míša udivenou grimasu.
"Proč, co já vím proč..protože jsem námořník, vybafnul jsem na něho"
"To jo, správňácký námořník má mít vousy," pokýval rozvážně hlavou.
"Hele strejdo a kdy mě vezmeš sebou?"
"Až budeš velký Míšo, to přece víš, ne?"
"Já vím, až budu chodit. Jééé strejdo, já jsem jojo, úplně jsem na to zapomněl. Dívej co jsem s maminkou už dokázali."
A obrátil se pomalu na bříško a pak pomalu a těžko, až se mu napínaly malé žilky na krku, se po kousíčkách a dlouho stavěl na všechny čtyři. Pak hrdě a vítězoslavně se na mě podíval a zakřičel na celý svět.
"Já už klečím strejdo, to koukáš, co?"
A já se na něho usmíval a hledal všechnu tu chlapskou sílu co mám, aby se mi neorosily oči. Tak hrdý jsem na něho byl. Tak strašně šňastný.
"Tak to vidíš strejdo, ještě chvilku a vezmeš mě sebou na moře, že jo?"
"Určitě Míšo, určitě spolu vyplujeme."
"No strejdo, já už mám šest let" a po očku se na mě podíval, "no, za pár dní."a šibalsky zvedl prstík. "Lhát se přece nemá, viď?"
"Já to vím, moc dobře to vím."
"Tak ještě párkrát přijedeš a pak už budeme spolu hladit malé chobotničky a hrát si na schovku s delfínama a budeme celí modří od moře, že jo? Víš, že maminka koupila knížku o delfínech, kteří se umějí smát? Janička mi o nich každý večer čte místo pohádky a já mám pak úplně námořnické sny. Vážně." Se spokojeným obličejem si přikyvoval a natahoval si na uši čepici.

Potom jsme si ještě dlouho povídali a já ho poslouchal, co všechno už ví a co všechno bude dělat a jak ví co je to karavela a mečouni a kde je Polárka a jak musí denně cvičit a že ho to moc a moc bolí, ale on je statečný, protože jsem přece říkal, že už je malý chlap.
Mluvil, mluvil a celý se smál. Možná, že jsem mu i trochu záviděl, tomu klukovi, který by dal na prdel většině dospělých. A to mu bylo šest let. Pardon. Za pár dní.

Autor: Mike Hackman 2000

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Bylo by dobré se podívat na jedince, kteří dosáhli v práci takové mety, k jaké i vy směřujete. Zamyslete se přitom nad tím, zda jsou tito lidé šťastní, vyrovnaní, naplnění, nebo jestli jim…

Nejčtenější články