Povídka - Kostelní věž

Kostelní věž

Daleko za rozlehlými pouštěmi, hustými pralesy a nekonečně velkými plochami vod, stálo malé město. Připomínalo loďku, uvízlou na korálech v nekonečném oceánu. Cesty se tomuto místu vyhýbaly, jakoby snad ani neexistovalo a nejspíš to bylo důvodem, proč nikdy nezkřížilo osud cizince. Krajina tu byla nemilosrdná a tvrdá.
Uprostřed města stál podivuhodný kostel. Ani ti nejstarší obyvatelé si nepamatovali, kdo jej postavil a kdy se tomu stalo. Dokonce ani v nejmoudřejších knihách, kde se mohl člověk dočíst o všech činech člověka, nebylo o kamenné stavbě zmínky třeba jen jedním slovem. Při prvním pohledu na podivné stavení se každého zmocnil pocit, jako by tu mělo stát navždy. Zdi kostela byly vysoké a děsivé, postavené z nejtvrdšího kamene z širého okolí. Jejich tvrdost přesvědčila mnoho lidí o původu z nebes. Neměly okna ani vchod, kterým by se dalo vejít do útrob svatého stánku. Jen kolem dokola kamenná, nikdy nekončící zeď. Na samém vrcholu stěn stála věž. Byla dostupná, jako celý kostel, pouhým pohledem. Skrývala v sobě nepříjemné tajemství. Majestátní věž střežila zvon, který děsil každého kolemjdoucího. Aniž by musel zafoukat vítr, aniž by se někdo dotkl lana, jednou za čas se zvon rozhoupal a zazvonil na celé město. Vždy to byla zvláštní chvíle. Do kostela nikdo vstoupit nemohl, aby rozkolíbal zvon, ani vítr nebyl nikdy natolik silný a přece čas od času zvon zazvonil. Ťdery kovu sebou přinášely zlé poselství. Pokaždé, kdy se zvon rozehrál, někdo s obyvatel města do rána druhého dne zemřel. Lidé mu proto začali říkat "posel smrti", a přijímali nutnost odchodu z tohoto světa.
Podzim se zatím nechával střídat zimou a lidé se začali připravovat na příchod mrazu. Nebylo to ale vše, co sebou zima přinesla. Jednoho rána, přišel do města cizinec. Udiveně se všichni cizince ptali odkud přichází, protože tušili strastiplnou cestu, kterou musel urazit. S úsměvem jim odpověděl "z pekla" a nechával je tápat v domněnkách.
Dlouho netrvalo a cizinec se začal ptát na podivný kostel, který každý den překryl svým stínem celé město. Lidé cizinci řekli o kamenné svatyni, o její pevnosti, věži a zvonu, který přináší smrt. Cizinec dlouho neváhal a začal se ptát, proč už dávno kameny do všech koutů nerozmetaly. Nebude-li kostela, nebude ani věže se zvonem a potom přece už nikdo z vás nebude moci umřít, stále říkal. Lidé přemýšleli o slovech cizince. A čím víc přemýšleli, tím je cizinec více popichoval. Nakonec se rozhodli druhého dne kostel zbourat a ti co byli proti, raději utekli.
Ráno druhého dne už cizince nikdo nepotkal. Jako by snad ani nepřišel. Nikdo si toho však nevšiml a už vůbec nikdo neustoupil z troufalého plánu kostel zbourat. Každý človíček si přinesl cokoli, co popadl cestou. Tloukli do stěn ze všech sil. Tloukli celý den, bez jediné chvilky odpočinku, s vidinou šňastnějšího života. Když však přišel večer, neměli zbouraný ani kousíček. Jen pár kamenů se povalovalo kolem kostelní stěny. Usmyslili si přijít i další den a dílo jaksepatří dokonat. Ani druhý den se jim však nedařilo. Jen několik kamenů chybělo v plášti tichounce stojící dámy. Dny utíkali a lidé se nevěnovali jiné práci než bourání kostela.
Jednoho odpoledne se však znovu rozezvonil zvon a všechny tím překvapil víc, než v časech dávno zapomenutých. Druhý den ráno bylo ve městě o jednoho živého člověka méně. Ale nebylo to vše, co sebou noc přinesla. Kostel byl bez jediného škrábnutí, jako by se ho v předešlých dnech nikdo nedotkl. To však nikoho neodradilo. Lidé začali brzo ráno vstávat a spěchali ke své práci. Dokud slunce nezapadlo, nepřestali pracovat. Po čase, jak kostel zvonil, otce vyměnili synové, starce mladí a silní muži. Při každém pohybu majestátu se také plášň stal znovu pevným a nedotčeným. Ve městě se přestalo žít, jako se žilo dříve, než přišel cizinec. Stále se mluvilo jen o tom, kdo a kde nejvíce zasáhl základ a kdo přinesl lepší nástroj na podlomení pevně stojící tvrze. Ti, co už pracovat nemohli, vymýšleli nové a lepší nástroje jak přemoci rovnováhu kostela. Ve městě byli vybráni lidé, kteří vyjížděli do neznáma, aby se v cizích zemích poradili a vrátili se s novými nápady a zkušenostmi. Vrátilo se jich však málo a ti s sebou radu nepřivezli. Po ostatních, jako by se slehla zem.
Černý závoj města, který sebou přinesl neznámý člověk, někteří lidé začali opouštět. Byli to ti, co nevěřili v úspěch tažení proti vůli nebes, nebo ti, kterým se od počátku zdálo bourání kostela příliš troufalé a vedoucí k rozhněvání osudu.
Ve městě s majestátem se však nic nezměnilo. Lidé se stále snažili svrhnout kostel za každou cenu. Každý den přicházeli s východem slunce a odcházeli dávno po jeho západu. Nikdy se jim však nepodařilo kostel, třeba jen rozviklat v základech dřív, než nechal rozezvonit svůj zvon a tím se znovu schovat pod nedotčený plášň. Lidé proto chodívali pracovat ještě před východem slunce a jen někteří se vraceli po západu domů. Ostatní pracovali přes celou noc až do úplného vyčerpání. Čím více pracovali, tím častěji kostel nechával zaznít kovy zvonu. Nově narozené děti už neznaly, jak žili jejich dědové, jediná jejich vidina byla ve zničení velkého nepřítele, posla smrti.
Mnoho času uplynulo od těchto dob a přece se lidé v dalekém městě stále snaží kostel zbourat. Každý den vstávají s vidinou stejného cíle a jestli dnes nezahrál zvon jejich píseň, vstanou i zítra.

Autor: "blonďák"