Povídka - Krasojízda

Krasojízda

Moje sestřenice ráda a často zpívá, i když, vzletně řečeno, neumí intonovat. My jí ale máme rádi a podporujeme ji, dokud nám dech stačí a dá se to vydržet. Nevidíme se koneckonců tak často…..
Můj šéf rád a často řídí. Nás i auto. I když, po pravdě řečeno, by se možná už mohl nechat vozit. Na rozdíl od zpěvu sestřenice se to totiž někdy vydržet nedá. Vidíme se poměrně často.
Představte si, prosím, zánovní sportovní obuv, společenský oblek, bříško milovníka zlatavého moku, kravatu občas přes rameno z ustavičného spěchu a na hlavě kovbojský tralalák. Hlava pod širákem není jen tak nějaká hlava. Ocitnete-li se poblíž, uslyšíte, jak to v ní rachotí, jak se to v ní mele. Jedna myšlenka stíhá druhou - pěkně rytmicky, ve vlnách. (Všechno v kosmu má svou rytmicitu, jen není zjevná na první pohled.) Když musí při řeči stát, tak ho rytmus dostane a pak se pěkně do taktu kývá. Myšlenky, které z něj vypadávají, jsou často překvapivě geniální. Někdy bohužel naopak. Většinu svých myšlenek však umí zhmotnit. Třeba i násilím, což neumí každý. Lepšího učitele jsem v životě nepotkala! Tak to je můj šéf.
Za volantem nicméně řídí jen půlkou člověka. Možná ani to ne. Myšlenky kolotají ve víru z jedné strany mozku na druhou a šéf systematicky a rytmicky lechtá pedál plynu. Zvlášň komické situace nastávají, "řítí-li" se tímto skákavým stylem služebním favoritem v nejlevějším jízdním pruhu dálnice. Řidiči za námi propadají běsům, ale to jej nevzrušuje. V hlavě se odvíjejí barvité děje budoucí a řízení je přece směšně jednoduchá věc. Tak jednoduchá, že někdy není třeba ani řadící páky. (Maně si vybavuji své řidičské začátky, kdy mi muž váhavě svěřoval volant svého miláčka, aby si pak tiše zoufal: "Ty ten motor neslyšíš?" "Jaký motor?…") Ano, můj šéf se i po letech praxe klidně řítí šedesátkou na dvojku. Pak aň mi někdo povídá o kvalitě škodovek. Vydrží všechno! Zlaté ručičky mladoboleslaváků! O díře na klasické české okresce, se zpravidla dozvíme všichni. Když do ní vletíme!
Je fakt, že díky šéfovi jsem se naučila obstojně řídit. Musím jezdit často, sama a dlouhé štreky. Ne, že by to byla velká sláva, ale dojedu, kam potřebuji. Umím natankovat, dohustit pneumatiky, zvládnu drobnou údržbu, už mne ani nevzrušují vysoké rychlosti a vůbec… Stal se ze mne stoik. Pečlivě se vyhýbám dálnici D1, která se mi vzhledem ke stáří vozu a hustotě provozu nezdá bezpečná. To rozfofrujete omšelého služebního favorita na stotřicet, abyste předjeli kamión, a v tu ránu máte za sebou neodbytně spěchajícího řidiče velmi silného vozu. (Ti nedočkavější se vám lepí na záď vozu a troubí a svítí. Obzvlášň když vidí, že není kam uhnout!) Pečlivě též udržuji uctivou vzdálenost od vozů, které pokojně řídí venkovští tatíci s pokrývkou hlavy. Tento signál mě na silnici spolehlivě zbaví pocitu jistoty. I na jižní Moravě jsem velmi obezřetná. Tam vám, více než v jiných regionech, ve vsi ze dvorku bez rozhlédnutí přímo pod kola vjíždí místní obyvatelstvo nejen auty a na kolech, ale i rozličnými vehikly uzpůsobenými k polním pracím. A navíc dopravní policie v oněch místech trpí podmíněným reflexem a při spatření pražské espézetky počíná vidět rudě. Prostě zkušenosti! Zejména Zlínu radím zdaleka se vyhnout. Mám-li možnost, svěřím volant kolegovi. Prostě vím, že umí a má mladší reflexy. Čistě technicky vzato však těžko mohu řídit hůř než můj šéf.
Ještě jednou, cestování znepříjemňující vlastností, oplývá můj nadřízený. Je přesvědčen o svém neomylném orientačním smyslu. Sama pro sebe považuji za rozumné, než se kamkoliv vydám do končin neprobádaných a neprojetých, vyhledat své osaměle zapadlé cíle na mapě a dle potřeby si pořídit i malý itinerář k nahlédnutí kde doprava či doleva. Naše okresky dosud zkrátka nejsou dostatečně značeny a já vím o svém šestém smyslu své!
Máme-li někam vyjet společně se šéfem, pak vzhledem k výše řečenému, spřádáme na pracovišti iniciativně dalekosáhlé sítě intrik. Naší prioritou je uchránit služební volant i naše nervy před působením tohoto fenomenálního jedince. Jede-li někam sám, nechň si bloudí jak chce a jakýmkoliv stylem, ale náš kolektiv nijak zvlášň nestojí o frustrující momentky na českých silnicích. Často nebezpečných i bez přispění našeho duchovního vůdce…
Už jsme zase v tom. První část plánu se zdařila, za volant usedá Zbyněk a autem se rozlévá blaho úlevy. Spor o cíl naší cesty. Byla jsem tam minule a dobře si pamatuji cestu. Můj projev se však setkává s nepochopením: "Nic nevíte! Jela jste úplně špatně! Najela jste navíc spoustu kilometrů a to není zadarmo!" vyčítá šéf. Ego se sbaluje do malého prostoru mozkového kmene. Nic neříkám. Šéf radí Zbyňkovi kudy dál. Směji se pod fousy. Jasně, spletl si sjezd z dálnice! Přijíždíme k místu, které mělo být inkriminované a vůdce začíná zmateně mžikat. Pak se nahlas jeví: "Tady to není. Kde to je?" Můj hlas se snaží skrýt zadostiučinění. Marně. "No, je to ten sjezd z dálnice, jak jsem říkala. Ale to nic," uklidňuji jej vzápětí podlézavě: "přijedeme tam prostě z druhé strany." S menším zádrhelem navštěvujeme další místo. Šéf opět vybírá nesprávnou cestu. Jest nám přáno neplánovaně se pokochat rozkošnými výhledy na střední Čechy. O něco déle, než bylo třeba. Vše jsme však vyřídili a vydáváme se na důvěrně známou stanici. Bohužel cestou potřebujeme doplnit energii. U nákupního střediska je rozhodnuto. Zbyněk se potřebuje najíst a ženská přece nebude řídit auto se dvěma kvalifikovanými řidiči. Prostě by to nebylo bezpečné. (Inu ano…To jsem jednou takhle za zimního ranního kuropění náledím a sněhem dosáňkovala z Prahy do městečka na vysočině, kde mne očekával, cestou míjejíce auta neomylně vnořená do závějí či zaklíněná do stromů, případně do sebe, abych se dozvěděla, že není bezpečné řídit dál. To, co následovalo, řekla bych, mi k pocitu bezpečí nikterak nepřispělo…) Za volant usedá zbrklý nadřízený. Na zadním sedadle hlodám rohlík se sýrem, zapíjím vodou a těším se na věci příští. Nezklamou mne. Vím to! Velký mág je rozhodnut projevit svůj talent a důvtip. Zkrátka, ohromí nás novou zkratkou, kterou byl nedávno vezen. Oznamuje předem, že si není zcela jist trasou. Raduji se. Na této cestě zažiji ještě mnohá vzrušení.
Vzpomínám na předchozí zážitky:…..Jak jsme projeli třikrát dokola nejmenovaným městem, než jsme trefili správnou odbočku, která byla mimochodem všude přehledně hlásána, věrni stylu: VĚŘÍM JEN SÁM SOBĚ! Jak jsme v Německu objeli celou rozlehlou americkou vojenskou základnu, než jsme se na dálnici vrátili tím samým místem, kterým jsme se předtím vytratili. Jak mne v Letňanech vyhodil z auta, protože oslyšel mou radu a neodbočil na Prosek. Jak se v Polsku podle JEHO zkratky na ušetření cca 30 km s kolegy vynořili na břehu hojně rozvodněné řeky u přívozu, který však bohužel nefungoval. Jak jsme v dalším nejmenovaném městě objížděli stále dokola benzínovou pumpu, protože zatvrzele odmítal odbočit jinde, než myslel ON, že se má odbočit. Jak díky své tvrdohlavosti a neomylnosti způsobující hluchotu k dobře míněným poznámkám zapíchl auto u lávky pro pěší, kde podle něj měl být most a mohla jsem za to já, protože neumím číst z mapy a vůbec, nemám orientační smysl! A jak studenti, které jednou svezl, volili pro cestu zpět raději stop…Podobných historek bych Vám mohla naservírovat přehršel….
Nemýlím se! V následující vsi náš řidič oznamuje, ze odtud se bude řídit jen SVÝM instinktem. Schovávám se za noviny, nemohu déle skrývat radostný úsměv. Na každé sebemenší křižovatce sděluje, kam ON chce jet a pojede… Musí přeci ukázat, že má situaci pevně v rukou a pod kontrolou. Co na tom, že jsme ten hrad na kopci objeli napřed z jedné a potom z druhé strany. Objevujeme se u zarostlé výsypky, vidím dálnici. Nesměle navrhuji vjet na ní: "Za chvíli bychom byli na sjezdu odkud je na stanici co by kamenem dohodil." "Ne, ne, ne!" horlí šofér: "Bylo by to moc daleko. Šetříme čas a kilometry!" Mlčky se chechtám do novin. Lituji Zbyňka. Sedí vepředu, nemůže se smát a obličej se mu stahuje v křeči. Již jsme přeskákali závratnou rychlostí spoustu přejezdů plných výmolů rozličných tvarů i hloubky, jak je v kraji zvykem. To auto vydrží neuvěřitelné věci! Objevuje se známá výsypka. Máme příležitost prohlédnout si ji z druhé strany. Tu zasahuje anděl strážný a řidič konečně volí správný směr.
Přijíždíme ke stanici. Komplikátor se cítí trapně, potřebuje setřást vnitřní napětí. Ach jak dobře znám ten styl. Jsem vhodná oběň. "Za to můžete Vy!" oznamuje mi nekompromisně. "Jak, prosím?" táži se nesměle. "No, za těch deset let jste nebyli schopni řádně označit silnice!" "Kdo my?" říkám, ale vím kam míří. "Já jsem jenom volila ODS." "No právě!"… Viník je nalezen, šéf se uklidnil. Hlavně, že si již nepřipadá trapně!
Na stanici mám za úkol volat do práce, nestihneme totiž důležitou schůzi. Škodolibě sděluji, že jsme mírně bloudili. Hlas na druhém konci drátu ujišňuje, že nemusíme spěchat. Začátek byl o hodinu posunut. Tedy nespěcháme, nicméně čas kvapí. Je třeba urychlit návrat, jinak to vážně nestihneme. Náš šofér však míní jinak. Musíme navštívit bývalou pracovnici a předat jí láhev likéru a bonbóny, aby věděla, že na ní myslíme. Že jí máme stále rádi! Je to životně nezbytné!
Parkujeme na malém náměstíčku pod kaštany. Vybíhá s igelitkou v ruce, napřed zvoní, posléze obíhá okna. Důchodkyně není doma. Vrátka mu sahají do půle prsou. Natahuje se přes ně. Vyšponovaný na špičkách, pupík nebezpečně napíná košili. Kolemjdoucí žena středního věku na něm může oči nechat. Zakopne, vybrala to, kráčí dál. Mág se rozbíhá do parčíku. Cloumá nejbližší větví. Zbyňďa nevydrží: "Co ten komik dělá?" S větví v ruce u vrátek, hlavou mu šlehne nápad: "Pojďte sem!" přikazuje mi. "Jaké máte přání?" "Ale…. Spadla mi taška na druhou stranu a chci ji pověsit zevnitř na kliku u vrátek." "Aha." Mé ruce, útlejší než tlapky představeného, se chápou úkolu. V mžiku je taška díky řídkým špruslím vrátek zavěšena. Je spokojen. Jeho génius opět nalezl uspokojivé řešení krize!
V očích děs a na tachometru devadesát, řítíme se na schůzi. Již je jasné, že tam včas nebudeme. Naštěstí netuším, co tropí majitel hlasu z druhého konce drátu. Omlouvá nás tři a sděluje, že velitel zabloudil cestou na notoricky známou stanici. Přicházím o pocit uspokojení, že jsme přispěli svým dílem k rozmaru pracovního kolektivu a zdařilému průběhu porady…. Prý již dlouho se tak nezasmáli.
A co následky mé indiskrece? Nenechaly na sebe čekat…. Vždyň vždy a všade se najde boží duše, která za tepla a radostně sdělí nepodstatné maličkosti osobám, kterých týkají…
Takový, jako jeho cesty, bloudění a návraty, je můj šéf. Přírodní fenomén! Hybatel! Tak mu říkám. Zahrnuje v sobě ty nejušlechtilejší i nejméně ušlechtilé lidské vlastnosti, ve škále nepřeberné. V překotném sledu se mění jak jarní počasí a při všem tom příšerném zmatku, který způsobuje, skrytě drží stálý směr. I na silnici. Pln zářivých i temných plošek, jako diamant prozařuje, mate i ničí naší všednodennost a musíme být stále ve střehu. Na nudu ve spojení s ním si nestěžujeme, neb jednou pečlivě vytypované jednotlivce rozžhaví svými připomínkami a úkony doběla, jindy dostane nesmyslným pronásledováním na okraj zoufalství, aby posléze ohromil naprosto nečekanou velkomyslnost텅.Nejkrkolomnější horská dráha převracející útroby naruby je proti jeho ďábelským jízdám selankou pro mateřinku…..A já vážně neznám nic, co by tu krasojízdu byň jen vzdáleně připomínalo.

Autor: Juta