povídka - Mikuláš

7. 12. 2000
Tak už je to tady. Zase. Znovu. Asi je to můj osud, neustále se kvůli někomu trápit. Možná je to mnou - kamarádi mi občas vyčítají, jaká prý jsem. Zlá, sobecká, nafoukaná�

Mikuláš

Tak už je to tady. Zase. Znovu. Asi je to můj osud, neustále se kvůli někomu trápit. Možná je to mnou - kamarádi mi občas vyčítají, jaká prý jsem. Zlá, sobecká, nafoukaná� Vždycky jsem si říkala: závidějí mi a proto mi podobné věci vyčítají a jsou na mně zlí. Nepřejí mi, že jsem hezká, mám dobrou práci a vlastní byt. Ale teď si říkám, že možná mají pravdu, že možná opravdu jsem špatná. Nebo si jenom vybírám chlapy, na které prostě nemám?


Včera byl Mikuláš. Když jsem byla malá, měla jsem z čertů panickou hrůzu. Dneska už se jich nebojím, ale zase se bojím samoty, prázdnoty, nejistoty. Kdybych byla opravdu špatná, čert by mě přece odnesl do pekla. Zatím jsem tady. Ale taky žádný anděl se u mně včera neukázal.
Namísto anděla zazvonil telefon. Měla jsem radost, že mi voláš. Začal jsi mi vysvětlovat, že náš vztah nemá cenu. Nemáš čas a vůbec se nevidíme. Chápu. Až na to, že vím, že když já s někým opravdu chci být, čas si udělám a vše ostatní jde stranou. Tedy, alespoň pokud je pro mě ten člověk nejdůležitější v mém životě. Asi jsem pro Tebe moc důležitá nebyla. Důležitější pro Tebe byla práce. A posilovna. Řekl jsi, že je lepší, když to skončíme teď - prý abys mi zbytečně neubližoval. To je od Tebe moc hezké - nechceš mi ubližovat - ale mohl jsi to říct o něco dřív. Dříve, než-li to celé začalo. Zvykla jsem si na Tebe. Na to, že někoho mám. Teď jsem zase sama a Ty mi chybíš.


Neumím být sama. Nikdo to netuší, jsem samostatná a sebevědomá. Možná to všechno jenom hraju, je to něco jako obranný krunýř. Mám hodně kamarádů a když chci jít do kina, vždycky si můžu vybrat s kým. Ale to mi ke štěstí nestačí. Potřebuji někoho, kdo mně má rád a komu na mně záleží. Kdo má o mně strach a komu se můžu svěřit s bolístkama. Někoho, komu můžu věřit a na koho se můžu vždycky spolehnout. Když jsem sama, cítím prázdnotu a tmu. Mám strach.


Ne, s Tebou to vlastně ani nebyla láska. Od samého začátku jsem věděla, že náš vztah nemá budoucnost. Vyhazovač z diskotéky, kterej sice má úžasný ramena, ale na úkor zničeného organismu (následek užívání anabolických steroidů). Možná právě Ty ramena mně tenkrát zaujaly, široký ramena u mně instinktivně vzbuzovaly pocit ochrany před zlým světem. Nicméně to byl můj pokus o normální vztah. Bylo mi řečeno, že pokud právě tomuhle vztahu říkám "normální", nejsem normální já. Možná fakt nejsem.


Po několika známostech, kdy byl můj protějšek nejméně o 10 let starší, asi o 5 let dospělejší a asi 100krát více finančně zabezpečený, jsem chtěla normálního, mladýho, bezstarostnýho, hezkýho kluka. Kluka, kterej nepodniká a nechová se ke mně (příležitostně) jako ke své dceři, v horším případě jako ke svému zaměstnanci. Chtěla jsem rovnocenný vztah. Nevyšlo to.
Opravdu nevím, jestli mně má mrzet, že jsi ukončil náš vztah bez perspektivy. Ale je to moje další prohra a zklamání. Opakuje se to podezřele často a já už o sobě začínám pochybovat. Je vážně chyba ve mně? Všichni se s někým seznámí, zamilují se, vezmou se, mají děti a kratší či delší dobu jim to vydrží. Já se seznamuji podstatně častěji a zamilovávám jenom občas. Asi jsem více náročná a méně tolerantní. Ale přece nebudu s někým žít a přitom vědět, že to není ten, na koho celý život čekám. S někým být a jiného přitom hledat? Tohle mi připadá pokrytecké a nefér. Na tohle prostě nemám. Povahu, nervy a už ani sílu.


Je také možné, že budu celý život sama. Budu do smrti někoho hledat. Na zklamání si zvyknu a už se nebudu trápit. City, co se ve mně skrývají, se skryjí ještě hlouběji. Budu mít plno známých a kamarádů, ale přesto budu sama. Tak dobře, souhlasím. Nic jiného mi vlastně nezbývá. Chtěla bych ale ještě jednou, jedinkrát zažít ten nádherný pocit, kdy na někoho myslím od rána do večera a strašně moc se těším, až ho zase uvidím. Kdy jsem pouhou přítomností druhého člověka absolutně šňastná. Kdy někoho miluji a vím, že on miluje mně. Přihodilo se mi to během 23 let života třikrát. Bohužel, nebo snad naštěstí? Vyjde mi to ještě? Nevyjde? Na tyhle otázky mi nikdo neodpoví.
Nezbývá mi, než-li hledat dál. A čekat. A také závidět. Závidět těm, kteří závidí mně. Oni mi závidí to, že mně vidí hezky oblečenou, s bohatým chlapem, v Mercedesu. Já jim závidím lásku.
Zatím budu doufat, že příští rok, 5. prosince, přijde Mikuláš s kouzelnou berlí a s nadílkou také za mnou. Svatý Mikuláš určitě dobře ví, co mi má nadělit. Pro jistotu ale budu celý rok hodná.

Témata článku:   

Komentáře

Přečtěte si také

Horoskopy

Dnes je úřední den, takže toho využijte, pokud máte nějaké resty. Z bankovního domu nebo z jakéhokoliv úřadu budete odcházet spokojeni, což není úplně běžné. Také nakupování bude bez…

Nejčtenější články