Povídka - My - (Mai). Americe

1. 10. 2001
Povídka - My - (Mai). Americe
Vrátila se tam po několika měsících. Byla hluboká noc.Vrátila se po dlouhé cestě, vyčerpaná. Přišla z léčení do domu, který s ní kdysi žil. Nevěděla kam jinam by měla jít, nevěděla kam půjde poté dál.

My - (Mai). Americe.

……………..následovalo dlouhé ticho.
Vrátila se tam po několika měsících. Byla hluboká noc.Vrátila se po dlouhé cestě, vyčerpaná. Přišla z léčení do domu, který s ní kdysi žil. Nevěděla kam jinam by měla jít, nevěděla kam půjde poté dál. Se slzami v očích a jistou dávkou nostalgie se pak mlčky dívala skrze špinavé rozbité okno na stékající kapky deště a šeď noci, která jí dnes byla tolik cizí a lhostejná. Pocítila tehdy neovladatelnou bezmoc a beznaděj, když překračovala zničené věci, které byly dřív její součástí. Vše kolem bylo zpřeházené, rozbité, ohořelé. Cítila se slabá, než aby tak jak dřív, s jí vrozenou neuvěřitelnou odhodlaností, dokázala rozžehnout jiskru naděje a rozeběhnout se zas dál. Nikdo jí dnes k tomu nepomůže, nikdo zde není. Kolikrát před tím to dokázala a učila i druhé. Měli ji rádi a dnes tu už nejsou. Dnes je kolem jen bolavé prázdno, temno, je ticho, co křičí do uší. Ztratila všechno a věděla dobře, že nic se zpět nevrátí. A tak se ještě chvíli potácela tou místností, ve které už zbyly jen zaprášené trosky vzpomínek. V jediném okamžiku přišla o rodinu, o přátele, o domov. Už nebyla tak krásná. Ztratila duši svého života, když ztratila ty, kteří ji potřebovali. Obešla ještě trosky domu, ve kterém tolikrát sedávala u ohně krbu, když hladila vlásky těch, které tolik milovala, a posbírala zbytky předmětů, které jim byly tolik blízké. Omývaly je jen její slzy. 

Shora podkroví bylo slyšet praskání pomalu se bortících trámů. Něco jistě skončilo. Byla si tolik jista.Tehdy se rozhodla odejít za nimi.Za těmi, kteří tu dříve žili s ní. Oni již nemohou za ní, myslela si, půjde tedy ona za nimi. Ještě nesvítalo, kolem bylo prázdno a ona věděla, že tady jí už nikdo hledat nebude. Sesunula se k podlaze do koutku, kde tehdy býval krb a začala polykat tablety, jednu po druhé. Měla jich ještě plnou dlaň, když zaslechla shora krom praskání trámů něco zvláštního. Něco, co zde kdysi slýchávala tolik často. Byl to dětský pláč. Kratičký. Napadlo jí, že je spojený s jejími vzpomínkami a možná snad hluboko ukrytý ve těchto zdech. Polykala další tablety.V tom zaslechla pláč ještě jednou a jasněji. Okamžik se nehýbala vyplašená a přitisknutá tělem na vlhké oprýskané zdi. Její dech se zrychloval. Zavřela pevně oči. Své dlaně tiskla k uším v domnění, že už je v nebi u svých blízkých, když jí přitom spadaly nevědomky tabletky k zemi kolem jejích nohou. Ten pláč byl slyšet dál. Ozýval se odtamtud, kde mívaly pokoje její děti. Její chlapeček a holčička.

Vzpomínky se rychle promítaly. Když se narodil, měl hluboké oči a ona zas jemné plné růžové rty. Objala strachem vlastními dlaněmi svá ramena, když nevěřila svým uším. Pomalu našlapovala mezi zbytky nábytku, když při tom rozšlapala spadané tablety. Déšň ustával a skrze šedé střepy oken pronikalo pomalu rodící se svítání. Krok po kroku opatrně našlapovala po zbytcích schodiště a dřevo se ještě více prolamovalo. Z kopců v okolí stoupala mlha, když na rozbitý dům padala rosa. Byla blíž a blíž. Byla výš a výš. Tvář se potila a oči byly čím dál více dokořán. Roztřesenými prsty si odkryla rozcuchaný pramen vlasů z vlhké tváře, když začala pomalu věřit tomu, že ten pláč není sen, ani se snad neozývá z jiných světů. Do rozbitého podkroví svítily už zcela paprsky slunce a v nich, tam na podlaze, spatřila maličké stvoření. Zabalené v dece plakalo a ona náhle jistě věděla, že pláče proto, aby přivolalo právě jí.

V okamžiku právě tak kratičkém, jako když všechno ztratila, nyní věděla jistě, proč tu má být. Chvíli se bez pohnutí dívala tomu zázraku do tvářičky, když jí v tom něco napovědělo, že spolykala tablety. Běžela k oknu a dala prst do krku. Teď bylo přece už všechno jinak. V jediném okamžiku. Až když byl žaludek prázdný v její tváři byl po dlouhých měsících k zahlédnutí jemný úsměv a naděje. Klekla na kolenou k podlaze a vzala ten nádherný křehký zázrak z nebes do svých dlaní. Už nebyly prázdné. Chvěly se jí, ale čím jej tiskla k srdci blíž, tím byly klidnější. Pláč ustal i bolavé ticho kolem snad, když s novým svítáním v jejím životě začalo opravdu zase pomalu svítat. Sešla s ním v náruči opatrně dolů a vyšla ven, když se v tom schodiště sesunulo k zemi. Slunce nad obzorem stoupalo výš, když po dlouhých měsících zaslechla zase zpěv, který sem pronikal. Dokázala zas vnímat slunce a oblohu i stromy a zem, a slyšela kolem plno přívětivých hlasů, které jsou s ní. Věděla zase, že všechno snad dá se jednou pochopit. Nevím, zda je správné slovo pochopit. A ona to ono právě drží v náruči a chová jej a hraje si s jeho ručičkami. Její krása se snad navrací, když ví, čím zde má být. Prochází se trávou, když se zastaví u stromu, který sázela se svými dětmi. Při pohledu do očí toho zázraku si uvědomí, jak jsou vlastně hluboké a napadne jí dát tam tomu maličkému jméno. "Dávám ti jméno My( Mai.) To proto, že jsi přeci, možná zase, můj a tento strom je tím, který tě vždy ochrání. Možná jsme ho s dětmi sázeli pro tebe, možná jsi to byl ty, kdo jej sázel tehdy s námi a dnes se vrátil zpět. Možná se ti jednoho dne narodí krásná dcera s plnými jemnými a růžovými rty. Kdo ví."

Autor: Monika Lázoková

Témata článku:   

Přečtěte si také

Horoskopy

Nabídka, kterou nyní obdržíte, nebude na první pohled nijak zajímavá, čímž byste se však neměli nechat odradit. Zvažte pečlivě své schopnosti, a pak se rozhodněte. Nezatahujte do…

Nejčtenější články