Povídka - Nic není nemožné

23. 12. 1999
Bylo krátce po poledni. Svěží vzduch, vanoucí od nedalekého mořského zálivu a přinášející s sebou vzrušující aroma dobrodružství, se pomalu mísil s výfukovými splodinami exotického automobilu zaparkovaného u prvotřídního pobřežního hotelu.

Nic není nemožné

     Bylo krátce po poledni. Svěží vzduch, vanoucí od nedalekého mořského zálivu a přinášející s sebou vzrušující aroma dobrodružství, se pomalu mísil s výfukovými splodinami exotického automobilu zaparkovaného u prvotřídního pobřežního hotelu. Vůz, skrývající pod svou naleštěnou karosérií mimořádně luxusní zakázkový interier, stál u chodníku a jeho běžící motor předl tak temně, jak to jen umí divoká šelma, která nikdy nepochybuje o svém loveckém úspěchu. U těch, kteří byli schopni si toto uvědomit, vyvolával onen dráždivý pocit svobody a bezstarostnosti, jenž bývá tak dovedně zobrazován na reklamních plakátech velkých automobilových společností.
     Z hotelu se náhle vynořila mladá dívka a její úžasné křivky upoutaly pozornost snědých dělníků do té doby se opírajících o lopaty a fascinovaně zírajících na sportovní automobil.
     Dívka nastoupila do vozu a řidič, skrývající svůj lhostejný pohled za tmavými skly slunečních brýlí, s tichým zabzučením zavřel anonymní, tmavě kouřové boční okno a lehce přišlápl plyn.
     Když vůz odjel, zeptal se jakýsi vrásčitý muž svého o několik let staršího společníka: �Taky by sis tak přál, aby nám bylo znovu dvacet?�
     �Znovu dvacet?� podivil se on. �Tehdy jsme tuším přijeli do týhle země hledat své štěstí a naději na lepší život, že jo? V přístavu tenkrát foukal tak ledový vítr a všichni se na nás dívali jak na odpad, že jsem se zoufalstvím skoro rozbrečel.�
     První muž lehce pokýval hlavou a soustředěně přimhouřil oči. �Bože, je to tak strašně dávno, ale vybavuje se mi to jako včera. Dva hubení, otrhaní kluci, dohromady s jedním malým kufrem, co si mysleli, že se z nich přes noc stanou boháči...�
     Jeho kolega se jen usmál a usrkl chladného nápoje. �V mizerný práci jsme za pár šupů dřeli od rána do večera. Od lopaty a krumpáče jsme měli tak opuchlé dlaně, že skoro nešly zavřít. Vzpomínáš?�
     Otázaný pohlédl na své opálené ruce a přikývl. �Vzpomínám, že jsme si je v tom špinavým tmavým bytě bez koupelny a záchodu chodívali chladit o ty studený vlhký zdi.�
     �Přesně tak! Nebejt těch orosenejch stěn, zapomněl bych, co je to voda. Každého večera jsem vyčerpaně uléhal na zatuchlou matraci, o kterou jsem se s tebou dělil, a modlil se, aby se na druhý den všechno změnilo,� zastřeně odpověděl první muž a odsedl si více do stínu, jenž nad nimi vytvářela mohutná palma.
     �Teď už aspoň víš, proč bych si nepřál, aby nám bylo znovu dvacet...� osušil si zpocené vrásčité čelo ten starší. �Víš, prožít to celé znovu... tak...�
     �...tak bychom dopadli stejně,� mrazivě procedil první muž a hrubou mozolnatou rukou uchopil svoji lopatu, povalující se poblíž rozdělaného výkopu, čímž svému příteli naznačil, že polední pětiminutová přestávka je u konce.

Autor: H. Q. DeLosanto

Témata článku:   

Komentáře

Přečtěte si také

Horoskopy

Udržujte si dobré vazby v rodinném kruhu. Jen tak budete pořád spokojení a dočkáte se podpory v krušných časech. Nevyhýbejte se lehkým sportovním činnostem, ale dávejte si pozor třeba na…

Nejčtenější články

Doporučujeme