Povídka - Opilý dům

Opilý dům

Jednoho dne se otec v zelených ponožkách postavil před okno, sluneční světlo zvenčí mu vytvořilo nad hlavou svatozář.
"Tak, děti, maminko, postavím vám nový dům", řekl s tváří utopenou ve stínu.
Bylo mi třináct a bylo mi to jedno. Nejsem doma ani tady, a nebudu doma ani nikde jinde. Jsem mimozemšňanka, co usíná v embryonální poloze a probouzí se s vybitou baterkou pod peřinou.
"Co se ti to stalo?" zeptala se mě matka ráno, než za sebou stačila prásknout dveřmi. Na tváři jsem měla vytlačený pravý úhel od spisu S. Freuda a byla jsem na něj patřičně pyšná.
"Kniha," hlesla jsem a matka nechápavě zavrtěla hlavou, "báchor čepec slez, nejedli jsme ještě dnes," dodala jsem, ale maminka mě nepochopila a raději rychle odešla do práce. Bylo mi smutno a tak jsem se šla nasnídat.

Když se tatínek druhý den vrátil v noci z hospody, dovrávoral k oknu a řekl: "děti, maminko, postavil jsem vám dům. Můžeme se stěhovat."
I stěhovali jsme se. Maminka si natáhla sváteční boty, o nichž byla přesvědčená, že jsou ze zlata. Když je měla na sobě, připadala si strašně bohatá. Moje mladší sestra si vzala na záda školní aktovku, ale lámala se pod ní, jako kdyby nesla uhlák plný briket a tatínek si převlékl ponožky. Když si je převlékal, matka se setrou se rituálně smály a držely se za nos. Já jsem tento rodinný rituál opustila před dvěma měsíci, protože jsem dozrála do fáze, kdy mi připadal naprosto pitomej, ponižující a sexistický. Do nového domu jsem si v podpaží nesla toho Freuda. Sice jsem mu ještě moc nerozuměla, zato jsem s ním ráda spávala. Všemožně skloňované černě vytištěné slovo sex odrážející se od bílých stránek ve mě probouzelo tvůrčí představivost, protože ve společnosti jiných, cizích, zvláštních slov, kterým jsem nerozuměla, měl „sex“ pokaždé jinou barvu. Slovo sex byl zkrátka můj první vědní obor.

Nový dům, jak jsem předpokládala byl strašný. Překvapilo mě, že ho otec postavil ve snobské čtvrti, kde bydlely samé mocné osobnosti. Zklamalo mě, že je mnohem menší, než původní sídlištní byt, ale zdůvodnila jsem si to tím, že na větší nezbyly peníze. Rozladilo mě, že nejprostornější je kuchyň s otcovou pracovnou, protože bylo nad slunce jasné, že otec pracovnu nepotřebuje. Jeho detašované pracoviště byl rohový stůl v putice.
U okna stál velký masivní naleštěný stůl, za jakým sedávají presidenti při novoročních projevech. Ale to otec nemohl vědět, protože na Nový rok nikdy žádný projev neviděl, ani neslyšel. Na Nový rok vždycky spal a matka ho budila se slovy, že se nechá rozvést. Rozváděli se vždycky několik hodin a že už je po všem, se poznalo podle toho, že se v kuchyni přestalo tříštit sklo a nastalo ticho. 
Otec se posadil za masivní presidentský stůl a pronesl do napjatého ticha:"Tak děti a maminko, tohle je obývák." Zaraženě jsme tam stáli, jen maminka se vzchopila a začala obdivně vzdychat. Oči jí lezly z důlků a přesvědčovaly mě, že bych měla také obdivně vzdychat.
"A kde budeme jíst?"
Tatínek začal nenápadně vysouvat z pod ohromného stolu židle a tvářil se, jako bych ho nachytala na švestkách.
"Tady, u jídelního stolu, přece, mrknul na mě."
"Mamince povylezly oči z důlků tak daleko, že jsem od nich chytla herdu do zad. "Tak co, líbí se ti to?"
"Mám z toho orgasmus", hlesla jsem otráveně a tatínek mě začal mlátit mou oblíbenou knihou po hlavě. Prý si před ním nemám hrát na inteligenta, protože ho to ponižuje. Když se uklidnil, zavedl nás do rodičovské ložnice. Visely tam reprodukce vystříhané z měsíčníku „Světové umění včera a dnes.“ Otec je zasadil do zlatých tepaných rámů. Na zemi ležely perské koberce a uprostřed stálo ohromné letiště, nad kterým se pohupoval křišňálový lustr. V rohu pak stála ještě jedna pohovka, ale zpola byla zakrytá stříškou od starožitného dětského kočárku.
Vlezla jsem si na kanape schoulila se pod stříšku do embryonální polohy a dumlala jsem si paleček.
Otec znejistěl a řekl: no radši půjdeme dál a loupnul po mě očima, jakože si to se mnou později vyřídí. To určitě.
Políbila jsem ho na tvář a vystřihla koketní úsměv, jaký jsem se naučila od Infantky z obrazu nějakého barokního umělce, jehož reprodukci jsem našla ve „Světovém umění včera a dnes.“ Byla to holčička, co vypadala jako dospělá. Nejdříve jsem si myslela, že sedí na velkém nafukovacím balóně, ale po podrobnějším průzkumu obrazu jsem došla k závěru, že je to sukně. Záviděla jsem jí tu sukni i způsob, jakým si ji přidržovala a fascinoval mě její koketní úsměv. Otec mi za něj dal symbolický pohlavek. Myslím, že mě chtěl nejdřív pohladit, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a vznikl z toho pohlavek. To abych věděla, že mě vychovává. 
Vedl nás k dětskému pokoji. Byla jsem strašně zvědavá, ale to, co jsem viděla, mě šokovalo.
S otevřenými pusami jsme se sestrou zůstaly visely na neomítnutých stěnách a starém otřískaném nábytku.
"Tatínečku, a kdy nám ten pokojík oddělíš?", sklapla jsem ústa, "víš dobře, že potřebuji soukromí na učení, odrecitovala jsem jako hodná holčička básničku na školní besídce a nevinně jsem se zazubila.
To na otce zapůsobilo. Pohladil mě chápavě po hlavičce, vzal motorovou pilu a rozříznul podlahu na dvě části. Zela tam hluboká, dlouhá díra. Zvědavě jsme se nad ni naklonili, sestře se z aktovky vysypalo pár briket a s rachotem zmizely v díře. Maminka ji napomínala, aby se nenakláněla moc, nebo tam spadne i ona a nikdy se nevdá.
"Nic tam není," usoudili jsme všichni po dlouhém zírání do tmy a rodiče se měli k odchodu. "Ne, abyste si hráli poblíž té díry, pohrozila maminka prstem."
"To je ale hnusná, černá díra, slepá jako víra, frustrující rýha, řekla jsem naschvál, abych ji ubezpečila, že o díru okem nezavadím, ale nemohla jsem se dočkat, až tam v noci s baterkou vlezu a budu ji zkoumat... když mi táta zabavil mou oblíbenou knihu. 
"Hele, neměli bysme s ní zajít k psychiatrovi?", zaslechla jsem maminku, když za mnou zavírala dveře, „mluví v rýmech, nevšiml sis?"
"Já jí dám rýmu, že se z toho nevzpamatuje," zahartusil tatínek, převlékl si ponožky, a pokud mě paměň neklame, odešel do hospody.
Sestra házela brikety do díry v pokoji a když byla hotová, řekla: „Myslím, že nám otec lhal, ve skutečnosti žádný nový dům neexistuje". Sestra měla někdy docela zajímavé myšlenky na svůj věk. Napadlo mě, že legitimnost její myšlenky ověříme.
Otevřely jsme okno, ale zavanul k nám takový smrad a hluk, že jsme ho s leknutím zase rychle zabouchly. Přilepily jsme nosy na sklo a dívaly se ven. Zjistily jsme, že náš dům se vznáší na cigaretovém oblaku, severozápadně od pánských toalet, asi tak tři palce nad umolousaným kostkovaným ubrusem s několika
půllitry piva.
"Ten táta je ale prase, podívej se, v jakým bordelu postavil náš dům," upozornila jsem sestru. Pak náš cigaretový oblak někdo rozehnal rukou a náš dům se divoce rozhoupal, div že nežbluňkl do piva. Bylo to otcovo pivo. Mohutně si krknul a pak dům zase zachytil ve svém ožraleckém žvanění. Vznášely jsme se na teplé vzdušné frontě u jeho ohromné pusy a jeho zapáchající dech pronikal skrz okna do našeho rozříznutého pokoje, ale všimla jsem si, že oči mu nedohlídnou ani na špičku nosu, na tož na náš nový dům. Sestra se bavila tím, že bouchala na okno a vyplazovala na něj jazyk, vzrušovalo ji, že ji nevidí. Snažila jsem se jí vysvětlit, že je to debil s vypitým mozkem. No, a potom do sebe zřejmě hodil panáka vodky, protože náš nový dům převrátil vzhůru nohama. Po stropě k nám přiběhla nebohá maminka s plynovými maskami a vlekla nás do úkrytu civilní obrany, protože si myslela, že USA již zaútočily na Sovětský Svaz. Všichni z hospody se totiž právě shodli na tom, že „ ruský rakety máme přímo za zadkem, když jsme tři kiláky od ruský základny, takže kdyby něco, tak to vodsereme první. Takže se na to napijem, hoďte sem panáky.“
A pak už nebylo nic. Náš dům, matka, sestra a já, jsme se tatínkovi vypařili z hlavy.