Povídka - Pocta Funakošimu

30. 8. 2000
Dnes nebyl dobrý den, pomyslela si Lucie balící si věci domů. Pracovala jako hlavní účetní v jedné z největších bank v Rakousku. Do včerejšího dne bez větších problémů. Ředitel banky přijal na místo správce počítačové sítě svého mladšího bratra, nadějného programátora, který pře rokem dostudoval. Byl opravdu mimořádně nadaný a inteligentní.

Pocta Funakošimu

Dnes nebyl dobrý den, pomyslela si Lucie balící si věci domů. Pracovala jako hlavní účetní v jedné z největších bank v Rakousku. Do včerejšího dne bez větších problémů. Ředitel banky přijal na místo správce počítačové sítě svého mladšího bratra, nadějného programátora, který pře rokem dostudoval. Byl opravdu mimořádně nadaný a inteligentní. Zakrátko pronikl do tajů finančních operací a vidina rychlého zisku ho přiměla k zásahů do programu zajišňujících převody mezi bankami tak, že se vždy část peněz uložila na jeho konto v další bance.
Při hloubkové kontrole však podvod vyšel najevo. Ředitel banky Frank dal okamžitě svému povedenému bratru Štěpánovi výpověď, ale nechtěl případ hlásit na policii. Frank Štěpánovi sebral klíče od kanceláře banky a disketu s přístupovými hesly do sítě bank. Slíbil Štěpánovi, že pokud peníze převede zpět, v bance sice skončí, ale nikdo jiný se nic nedoví. O podvodech totiž věděl pouze Frank, Lucie a povedený Štěpán.
Bylo již pozdě. Lucie zhasnula světla a zamkla dveře od kanceláře a kanceláře správce počítačové sítě, které dostala prozatím místo Štěpána. Se Štěpánem vycházela dobře a nikdy by od něj tuto špatnost nečekala. Dokonce vzala Štěpána několikrát s sebou na oběd. Povídal jí jak dříve boxoval, jak se mu líbilo na univerzitě a Lucie vzpomínala na svá studentská léta. Povzdechla si a vykročila do tmavé noci.
Bolela ji už od rána hlava. Tak moc křičet ještě Franka neslyšela. Rozhodla se jít přes park, tak jako každou středu, kdy byla v kanceláři až dlouho do noci. Bydlela na druhém konci parku, který byl velmi rozlehlý a připomínal místy hluboký les.


Manžel Lucii vytýkal tyto noční procházky, měl o ni strach. Vždy se mu smála a ukazovala mu medaile, které získala v univerzitních soutěžích karate. Karate se začala učit od svého otce, důstojníka policie, už v dětství. Kata cvičila třikrát týdně v malé tělocvičně u domku, kde bydlela. Manželovi se karate příliš nezamlouvalo, se synem chodily do fitnesscentra, ale při pohledu na dokonalou postavu Lucie vždy ustoupil. Na třicet rozhodně nevypadala. Na ulici se za ní kdekterý muž zálibně otočil.


Teprve nyní si všimla, že je už po jedenácté večer, pracovala dnes o tři hodiny déle. Opět ji zabolela hlava. Chtěla dnes jít nakupovat, ale už po obědě bylo jasné, že se pobyt v kanceláři protáhne. Vykročila rychleji. V parku v tuto hodinu již nebylo ani živáčka. Najednou se zachvěla. Nebylo to však zimou. Něco ucítila. Nebyl to žádný zápach, byla to přítomnost někoho, koho zatím neviděla, ale on ji chtěl ublížit. V to nepochybovala. Věděla, že to, co jí dalo vědět o přítomnosti zatím neviditelné osoby se nemýlí. Japonci tomu říkají Zanšin - bojový duch, duch bdělosti. Bolest hlavy byla varováním tohoto ducha, které však Lucie v přepracovanosti nevnímala. Teď už bylo pozdě. Lucie to moc dobře věděla.


Stočila si dlouhé vlasy do drdolu a u lavičky vyzula lodičky, aby mohla jít rychleji a dala je do kabelky. Uvažovala, co po ní kdo může chtít. Cítila, že nepřítel (teď už jí Zanšin ubezpečil, že "to" má nepřátelské úmysly) ji ještě nevidí a z kabelky vyndala a vsunula do kapsy kalhotové sukně klíče od kanceláře a kartu k dekodéru alarmu. Nic víc jí nepřidalo významné. Že by jí chtěl někdo ublížit jí vůbec nenapadlo. Vstala a vyšla směrem k domovu, který však ležel ještě bezmála dva kilometry před ní. Byla zhruba uprostřed parku, ozářeného měsícem, který byl právě v úplňku. Světlo z něj se vyrovnalo téměř světlu dennímu. Šla tiše a měkce jako kočka. Už jej uviděla. Asi stopadesát metrů před sebou v stínu lampy stála vyšší postava. Cítila však, že tu není sám. Šla blíž k stojícímu a periferně pozorovala okolí cestičky. Postava se pohnula a vyrazila proti ní. Lucie uslyšela praskání v křovinách zleva i zprava vedle ní. Ťstup vzad tedy není možný, pomyslela si a rozběhla se vpřed proti prvnímu útočníkovi. V běhu mrštila kabelku proti obličeji muže, který se zastavil proti ní a běžela dál. Muž srazil kabelku paží a její obsah vysypal na zem. Zlostně kopl do lodiček a zařval směrem k dalším útočníkům: "Chyňte ji!". Lucie neviděla, kolik má za sebou pronásledovatelů, ale hlas, který slyšela za zády patřil Štěpánovi. Znovu ji zamrazilo. Štěpán sliboval bance pomstu a Lucie má klíče� Všechno do sebe zapadá a já nemám telefon a nikdo mne neuslyší, pomyslela si Lucie. Štěpán nic nenechal náhodě a má s sebou nejméně další dva až tři komplice, uvažovala Lucie. Odbočila z cesty a běžela co nejrychleji parkem pryč od pronásledovatelů. Věděla, že ji dostihnou. Neměla boty a ve volné sukni se jí běželo špatně. Skočila pod můstek přes umělý kanál v pravý čas. Další muž doběhl ze směru, kam Lucie chodívala a k mostu doběhl už i Štěpán s dvěma komplici. Byli tedy čtyři.


Vědí, že tu někde jsem, uvažovala Lucie. Dřív nebo později mne najdou, ale zatím se rozhodla čekat. Muži něco domlouvali mezi sebou. Štěpán odešel pryč a tři zbývající začali prohledávat místo, kde viděli Lucii naposled. Zdálo se, že je všude klid. Cítila sice útočníky, ale vidět nebyli. Jako kočka se vyšvihla na lávku a přikrčila se k zábradlí.
Nyní jej uviděla. Jeden z útočníků stál zády k ní, ostatní neviděla. Postřehl asi tichý dopad Lucie a prudce se otočil. Byl vyšší než Lucie. Chtěl něco zakřičet a zároveň se napřáhnout k Lucii. Lucii se jevil jeho pohyb šíleně dlouhý a těžkopádný. Z podřepu se vymrštila proti muži a udeřila jej pěstí zespodu do čelisti gyaku cuki. Tento, snad nejsilnější přímý úder v karate, vedený ze zadní ruky, muže, zaskočeného bleskovým úderem, odhodil na zábradlí mostu. Lucie přiskočila blíž a kopla muže do prsou. Uslyšela prasknutí žeber prolomených jako geri kekami a mlčky sledovala jak se trup zaklání vzad a tělo padá do klidné vodní hladiny. Uvědomila si, že stále stojí v bojovém postoji s nohou zpevněnou v koncové fázi kopu a pažemi kryjícími obličej. Položila nohu na zem a zaposlouchala se do tich noci. Uslyšela z ohbí pěšiny dupot nohou. Chtěla se skrýt v houští, ale bylo pozdě. Obrovský černoch běžel přímo proti ní.


Nevypadal přívětivě. Vrhl se na Lucii. Ta ukročila do strany a podsekla mu nohy. Obrovské tělo spadlo s žuchnutím na zem. Ten člověk se nepere poprvé pomyslela si Lucie, ale vzápětí jí něco podrazilo nohy. Černoch stihl během pádu strhnout k zemi i Lucii. To byl přece chvat z juda uvažovala Lucie a selka obra přes zápěstí. Sykl bolestí a mrštil Lucii pod sebe.
Lucie vyprostila levou ruku a dřív, než na ni muž dosedl, provedla mukite - úder "kopím" ruky na genitálie černocha. Málem si zlomila prsty o neprůstřelnou vestu. Sykla bolestí. "Ukážu Ti ho za chvilku! Kotě" zašeptal obr a roztáhl kolenem Lucii stehna. Moc dobře věděla co kromě klíčů chce. Měl obrovské, dlouhé ruce. Jednou držel zkřižmo obě paže Lucie a druhou ji škrtil. Lucie věděla, že se v této pozici neubrání. Předstírala, že upadá do bezvědomí a povolila paže i celé tělo. Ve cvičení Kata se často cvičí až na kyslíkový dluh a Lucie byla schopna vydržet bez problémů více jak tři minuty bez nadechnutí. Lucie se nehýbala, černoch stisk povolil a dlouze se na ni podíval. Lucie jej sledovala, ale ještě vyčkávala. Obr ji pustil ruce i hrdlo a roztrhl lehkou košili. Nahnul se nad ni a oběma rukama stiskl ňadra uvězněná v krajkové podprsence. Lucie švihla volnou rukou, zatnutou jako dráp šelmy proti očím černocha. Cítila, jak se prsty zaryly do oka a jak jí vytrysklá krev a oční tekutina stříkla na obličej a ňadra. Obr zařval bolestí, zakryl si dlaněmi nevidoucí oči a naklonil se do boku. Lucie jej kolenem udeřila do zad a nohy vysunula zpod jeho těla. Obr ji chtěl znovu chytit ale Lucie se překulila na bok, vymrštila nohu obloukem vzhůru a patou kopla černocha do krční páteře. Obloukovité uramawašigeri je kop, který v koncové fázi generuje sílu umožňující přelomit menší strom. Lucie to dokázala už mnohokrát. Po zásahu se hlava černocha bezmocně vychýlila dozadu. Naposledy se vzepjal na rukou a potom bezmocně dopadl na zem vedle Lucie, která se konečně zhluboka nadechla. Tohle bylo o kousek, pomyslela si, když si svazovala košili na uzel.


Bylo jí jasné, že hluk zápasu musel slyšet i další útočník. Musí být na blízku, nebo ji už vidí. Rychle se vymrštila ze země a rozhlédla se kolem sebe. Viděl ji a také viděl, co se stalo s černým obrem, zřejmě však byl moc daleko na to, aby mu přišel pomoci. Utíkat nemělo smysl. Lucie si muže prohlížela a zkoumalo terén kolem. Nechtěla první útočit, muž byl vysoký a štíhlý. Mohl mít i neprůstřelnou vestu. Ó, jak se mě, ženy, musí Frank bát, když svým žoldákům sehnal i neprůstřelné vesty!, uvažovala Lucie a nespouštěla z očí třetího útočníka. Muž si již nebyl tak jistý. Najednou Lucie viděla v pravačce útočníka nůž. Sebeobranu proti noži nikdy necvičila, ale i teď spoléhala na své rychlé reakce. Vzpomněla si na Mucašiho "Gorinnóšó", kde stojí: " � a můžeš míti holé ruce a přeci přemůžeš nepřítele s dlouhým mečem!". Usmála se a dala ruce podél těla, jako by se vzdávala. To nepřítele zaskočilo. Přiblížil se asi metr od Lucie s pravačkou s nožem nataženou a chtěl něco říci.


Lucie prudce kopla bosou nohou do písku u cesty, kde se zastavila. Tisíce drobných kamínků a prach vylétly proti obličeji útočníka, který jen přivřel oči. Lucie levou rukou chytla útočníkovo pravé zápěstí ruky s nožem a pravou rukou vyrazila prudkým kizomi proti nosu muže. Cítila, jak klouby její ruky deformují měkkou chrupavku nosu. Ukročila mírně dozadu, zvedla vysoko koleno a kopla nízké jakogeri kekami na koleno vrávorajícího útočníka. Kop vedený s vytočením boků spolehlivě prokopl koleno. Lucie necítila a nevnímala nic. Její oči se dívaly na útočníka, který se snažil vstát a dojít pro nůž, který ležel v písku před Lucií. Dívala se na něj, ale její mozek byl vypnutý. Nemyslela na nic a vlastně ani nevěděla, co dělá. Všechno, od okamžiku, kdy za sebou zamkla dveře kanceláře, netrvalo víc, než třičtvrtě hodiny. Mohlo být něco před nebo po půlnoci a nikdo ze známých ještě nic podezřelého netušil. Když měla mnoho práce, přicházela domů i po jedné ráno. Podívala se na muže před sebou. Ťtočník se přibližoval k ní, pomalu, trhaně a jednou rukou si držel prolomené koleno. V očích měl divný výraz, řekla by poraženého ega, které se bránilo představě, že křehká žena porazila muže v neprůstřelné vestě ozbrojeného nožem a zvyklého se prát každý den na ulici s kýmkoli.


Lucie nechápala, proč chce ještě útočit. Z nosu rozdrceného pěstí tekla krev, téměř se nemohl pohnout a přeci šel k Lucii. Lucie stoupla před nůž. Muž se napřáhl pěstí dozadu. Nic víc již nestačil. Z hrdla Lucie se vydralo zavrčení, jako když vrčí poraněná šelma. V ten stejný okamžik se odrazila ze zadní nohy, do vzduchu a součastně vymrštila přímo přední nohu proti bradě útočníka. Mae tobi geri z přední nohy ovládala perfektně. Ťtočník byl většinou zasažen dřív, než stihl provést jakýkoliv kryt. Muž byl zasažen kopem přímo do brady. Kopy ve výskoku mají obrovskou hybnost, sčítá se rychlost a síla kopu a hybnost těla. Malá plocha zásahu

  1. koši - bříško prstů nohou tak způsobuje, že v místě zásahu může při

plném zásahu působit síla až 0,5 tuny. Ťtočníka kop srazil k zemi. Lucii jej bylo až líto. Nechtěla nikdy nikomu ublížit. Umění mistra Funakošiho pro ni již dávno nepředstavovalo sport ani vyžití a vyventilování agresivity, našla v něm něco mnohem hlubšího a tajně doufala, že jej nikdy nepoužije jako zbraň. Ještě jednou se na muže podívala. Pramínek krve mu stékal z úst a barvil šedou blůzu do fialova. Nehýbal se. Lucie hodila nůž do křoví, vrátila se zpět pro kabelku a rozběhla se k domovu.


Děsila ji myšlenka, že jí může potkat ještě Štěpán. Nevěděla, jaký má plán. Zajímal ho pouze klíč od kanceláře, asi ano, ale nevěděla to přesně. Nechápala, proč měli útočníci na sobě neprůstřelné vesty. Věděl, že Lucie střelnou zbraň nemá, věděl, že nic netuší, ale netušil, že dokáže přemoci tři útočníky.
Doběhla až ke konci parku. Chtěla si nasadit boty, když tu uslyšela z parku za sebou ječivý zvuk motorky. Ve stejném okamžiku jí kužel ostrého světla z reflektoru bodl do očí. Štěpán!, napadlo jí okamžitě. Musel vidět i útočníky v parku a teď ji viděl před sebou. Nechala kabelku na lavičce a přikrčila se vedle ní. Lavička však byla na holém prostranství, na samém konci parku, kde bylo již mnoho světla a staré stromy s holými kmeny, kde se nemohla ukrýt. Viděl ji! Lucie se podívala směrem ven z parku, dvěstě metrů dál park obtáčela silnice, po které však v tuto dobu projelo auto jen vyjímečně a za silnicí tušila siluetu domu, kde bydlela. Vzdychla. Nechtělo se jí ještě umřít. Milovala svého muže, svého syna, dýchala ráda svěží vzduch hor, dívala se ráda na západ slunce a � �.vzpomněla si na poslední větu Dokukódó Gorinnóšó: "Dokud praktikuješ budó, neboj se smrti!". To bylo krédo samurajů, ale ona je úřednice, rychlá, mrštná a silná, ale žena. Vzpomněla si na oblíbenou větu svého otce: "Víš děvče, na těžké věci budeš většinou v životě sama". měl pravdu. Znovu si povzdechla: "Tati". Podívala se jedním okem na přibližující se terénní motorku. Druhé oko měla přivřené, aby nebyla oslněna úplně. Levačkou vytáhla z drdolu jehlici a sevřela jí v pravačce. Soustředila se na dech. Znovu se uklidnila, hlavou se jí mihlo vzpomínkou na učitele kata, který ji vždy za rychlé dýchání během cvičení dlouhých sestav huboval. To vše nemohlo trvat déle, než tři až čtyři vteřiny. Motorka letěla přímo k ní. Štěpán v kožené bundě kopl těžkou botou proti ramenu Lucie. Lucie se odrazila a skočila přes lavičku. Tvrdá bota jí přeci jen částečně zasáhla, Lucie to cítila. Také jí došlo, že proti motorce moc šance nemá. Po dlouhém dnu bylo již unavená a noční přepad a dlouhý běh ji sebral zbytky sil. Vstala a přeběhla ke kmenu velkého dubu. Štěpán se otočil za lavičkou, přidal plyn, až přední kolo motocyklu vylétlo do vzduchu. Vyrazil k dubu. Lucie stála vyzývavě před kmenem. Jakmile se motorka přiblížila ke stromu, skočila na druhou stranu kmene. Slyšela, jak kmen zaduněl, když do něj Štěpán kopl. Lucie skočila znovu k lavičce. Štěpán vztekle přidal plyn a vyrazil za ní. Lucie lavičku přeskočila. Štěpán ji chtěl objet, lehce přibrzdil u kratší strany lavičky. Lucie se zprudka otočila, skočila k motorce a bronzovou jehlicí vrazila Štěpánovi do ramene. Štěpán se zkroutil bolestí a cukl rukou, kterou svíral řídítka motocyklu. Spadl dozadu na zem a motocykl prudce vyrazil dopředu, ale pád Štěpána jej strhl do strany. Lucie uskočila dozadu, ale bosé chodidlo jí podklouzlo v písku a ona cítila, jak padá a na ni se hroutí těžká motorka.
Pád tlumila rukou, druhou brzdila motorku, která ji uvěznila nohu. Měla štěstí, motocykl se opřel o pedály a noha nesla váhu těžkého stroje jen minimálně. Lucie se snažila nohu vyprostit dřív, než se Štěpán vzpamatuje. Prudce nohou trhla, jde to! Štěpán Lucii chytl za rameno. Lucie škubla zaklíněnou nohou, podařilo se jí nohu vytáhnout, pokračovala nohou ve švihu a kopla Štěpána do hlavy. Kop nebyl tak silný, jak by měl být, ale i tak Štěpán po zásahu mowašigeri odlétl dva metry od Lucie.


Lucie vstala a podívala se na Štěpána. Také se postavil a vrhl se k ní. Lucie ustoupila a Štěpán upadl o motocykl. To jej rozzuřilo. Lucii vždy kladli na srdce, aby se nenechala strhnout emocemi, člověk pak ztrácí kontrolu sám nad sebou a je více zranitelný. Do tohoto stavu se nyní, zdálo se, dostal i Štěpán. Vrhl se proti Lucii s rozhozenýma rukama. Lucie se prudce otočila o 360 a švihla nohou nahoru - milovala uširo ura mowašigeri. Záplava dlouhých vlasů, rozhozených švihnutím těla i hlavy, sekla Štěpána do očí a vzápětí ucítil prudký náraz do spánku. Ztratil na okamžik vědomí a spadl na zem. Lucie položila nohu na zem a odhodila vlasy z očí. Otočila se a odcházela, píchlo jí v hlavě.
Trhla sebou. Co to bylo. Znovu se otočila. Štěpán ležel naboku, podepřen loktem, krev stékající z ucha, nosu a úst kapala na lesknoucí se hlaveň pistole mířící na její prsa. Polkla. "Co po mně chceš?" zeptala se. "Klíče" odvětil a dodal "hoď je na zem před sebe". Udělala to. "Mohu odejít?", zašeptala.
"Ne", zavrtěl hlavou, "půjdeš se mnou, kdyby něco �". Došlo jí, že ví příliš moc. Sebere jí kartu od alarmu, převede peníze na další konto, zastřelí ji a zmizí. Vlastně ji může zastřelit kdykoliv. Nemá pro něj žádnou cenu. "Dej mi kartu od alarmu!", poručil jí. Pomalu vstal. Chtěla sáhnout do kapsy a dát mu ji. Nic jí nenapadalo. "Stůj!", zařval, "vezmu si jí sám �.!"


Asi se mě bojí, pomyslela si Lucie a zůstala bez hnutí stát s lehce rozkročenýma nohama a pažemi od těla.
Štěpán se přiblížil k Lucii. Pistolí mířil na břicho a podíval se jí do očí. Byla klidná. Dlouhé vlasy jí padaly na rameno a záda, plazily se jako hadi po lehké, rozervané košile svázané na uzel. Oči sklouzly na pevná ňadra a břicho. Lucie se rozhodla. Pravou rukou bleskově uchopila zespodu hlaveň pistole, kterou Štěpán svíral pravačkou, oslabenou bodnutím jehly do ramene. Součastně sekla malíkovou hranou levačky do paže s pistolí, ukročila mírně do leva a hranou pravé nohy udeřila Štěpána do holeně.
Pohyb byl velmi rychlý a Štěpán ztratil rovnováhu. Lucie trhla oběma rukama, kterými svírala pistoli proti obličeji Štěpána, padajícího na Lucii. Štěpán stále svíral pistoli. Prsty rukou zmáčkly spoušň. Vyšla rána. Lucie cítila, jak pistole divoce škubla a jak nábojnice odskočila odražená od kamene do písku. Povolila sevření a Štěpánovo tělo padalo dál na zem. Pistole mu vypadla z rukou. V čele měl drobnou dírku, z které vytékala tmavá krev. Díval se na ni skelným pohledem. Už oči nikdy sám nezavře, napadlo ji.
Sebrala klíče, nazula si lodičky hozené u lavičky, přehodila si kabelku a vykročila domů. Vyšla z parku na chodník, vedoucí k ulici, kde bydlela. Za sebou slyšela řev policejního auta a houkání sirény. Náhodný chodec zřejmě postřehl její boj se Štěpánem a zavolal policejní hlídku. "V pravý čas" vzdychla nad vlastní cinickou myšlenkou. Pospíchala dál. Neměla chuň se ještě dnes s někým bavit. Počká to snad do zítřka, i když to asi moc správné není. Kdyby to byl jen sen, teď je stejně po všem. Zazvonila u domu, ještě se svítilo. Manžel na ni čekal. Otevřel jí a málem spadl při pohledu na rozcuchanou Lucii, s rozmazanými očními stíny a rozervanou košilí. Nemohl vůbec mluvit, a jen stál a bez hnutí. "Měla jsem dnes náročný den, �. �. a večer, �. večer mne zkoušel sám Funakoši �", zašeptala a vrhla se manželovi kolem krku.

Autor: Simona

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Neděle je zasvěcena přípravě na zítřejší pracovní den, ale ne zcela. Blíženci by mohli uvařit skvělý oběd a vykonat poslední práce na zahradě a kolem domu, než se paní zima ohlásí v plné…

Nejčtenější články

Doporučujeme