Povídka - Rodina

22. 5. 2000
Jako malá jsem si moc přála sourozence. Sestřičku. Nevím proč zrovna holku, pořád jsem byla s klukama, první panenku jsem si zamilovala v pěti letech, když už jsem měla velkou sbírku autíček od Matchbox.

Rodina

Jako malá jsem si moc přála sourozence. Sestřičku. Nevím proč zrovna holku, pořád jsem byla s klukama, první panenku jsem si zamilovala v pěti letech, když už jsem měla velkou sbírku autíček od Matchbox. Když mi rodiče řekli, že nás bude doma víc, moc jsem se těšila. Dokonce jsem se nesobecky rozhodla nenarozené sestřičce darovat svou panenku.
Jaké bylo mé zklamání, když maminka přijela z porodnice s klukama. No jo, byli dva. Nenáviděla jsem je. Bylo mi šest. Večer jsem jim schválně brala dudlíky a měla radost, když začali řvát na celé kolo. Nemohla bych jim ublížit, ale škodila jsem, jak se dalo. Schválně namáčela vodou suché plíny, brala milované hračky a chrastítka. Když to rodiče zjistili, poslali mě na měsíc k babičce. Myslím, že se mi v bytě se dvěma starými lidmi prostě jen začalo stýskat, nicméně po návratu jsem jim už nic neprováděla. Ale také jsem si jich moc nevšímala. Každé odpoledne maminka připravila obrovský a těžký kočárek, vypravila mrňata a poslala mě na procházku před dům. Máloco mě bavilo méně než tato odpoledne.
Jednou, když si vedle na hřišti hrály všechny děti z naší ulice, jsem se rozhodla, že už mě to opravdu nebaví, nechala kočárek kočárkem a šla si hrát. Po několika hodinách jsem si vzpomněla, že bratříčci mají asi hlad a honem se vracela ke kočárku. Nebyl tam. Takový strach jsem za celý svůj život nepoznala. Velice se mi ulevilo, když jsem viděla sousedku, které bylo 18 let a občas mamince s miminy pomáhala, jak tlačí kočárek ke hřišti. Doběhla jsem ji a vysvětlila jí situaci. Neřekla to na mě a od té doby se něco změnilo. Ten strach, když jsem si myslela, že mé bratříčky (do té doby nudná a uřvaná mimina) někdo odvezl, změnil můj vztah k nim. Celé roky jsem se pak vzorně starala jako starší sestra o blaho těch mrňousů. Dneska už se mi na to dobře vzpomíná, klukům bude letos 16 a jsou skvělí. Oba hrají fotbal za jeden pražský klub, jsou často v zahraničí nebo na tréninku, škola jim jde sama od sebe. Jen na mě už nemají tolik času. Snažím se to nedávat moc najevo, ale vždycky jsem moc pyšná na to, co z nich vyrostlo. Když se vidíme po delší době, jsem šňastná, když se nechovají jako kluci v jejich věku a stydí se mi dát třeba jen pusu na tvář. Naopak, oni se tím ještě před kamarády chlubí. Naposled se to stalo minulý měsíc, když se vrátili z turnaje v zahraničí. Měla jsem je místo tatínka vyzvednout u autobusu. Když vystoupili a všimli si mě, tašky nechali ležet na zemi a přišli mi dát pusu. Zaslechla jsem, jak se jim pár kluků směje. Brácha se otočil a před celým týmem povídá: "Co bych jí nemohl dát pusu, je to přece moje ségra." Jsem moc pyšná, že zrovna já mám to štěstí a mám takové bráchy. Mami a tati, díky.

Autor: Martina R. 

Témata článku:   

Přečtěte si také

Horoskopy

Měli byste se zamyslet nad tím, zda to, po čem toužíte, je smysluplné. Jestliže ano, tak vás váš vnitřní motor rychle zavede, kam potřebujete. Berani patří mezi znamení, jež k jakémukoliv…

Nejčtenější články