Povídka - Sousedé

6. 12. 2000
Simon otevřel oči uprostřed noci a hned věděl, co ho probudilo. Samozřejmě ty zvuky z pokoje o patro výš. Posadil se a zamžoural rozespalýma očima, aby viděl na budík na skříni. I bez rozsvícení viděl, že je čtvrt na tři.

Sousedé

Simon otevřel oči uprostřed noci a hned věděl, co ho probudilo. Samozřejmě ty zvuky z pokoje o patro výš.
Posadil se a zamžoural rozespalýma očima, aby viděl na budík na skříni. I bez rozsvícení viděl, že je čtvrt na tři.
Ty zvuky neustávaly, naopak, byly čím dál hlasitější. Snažil se naslouchat, aby z rozplizlé kakofonie rozpoznal něco konkrétního, slyšel ale jen nesmírně intenzivní ženský ječák, a jako kontrast dunění mužského basu, které div nezpůsobilo chvění okenních tabulek v Simonově bytě. Nerozuměl jedinému slovu, ale bylo úplně jasné, že se ti dva o patro výš zase hádají.
Bůhvíproč si ke svým manželským výstupům vybírali právě hlubokou noc - a to každou noc, od té doby, co se Simon nastěhoval do bytu svého bratra v omšelém činžovním domě. Před čtrnácti dny přišel o práci a také o útulek na podnikové ubytovně. Ne, že by to tam stálo za něco, kolikrát si Simon říkal, že by spal radši pod mostem než tam, ale jen do té doby, kdy byl nucen tuhle možnost považovat za přinejmenším dost dobře možnou. Tenkrát mu jeho bratříček velkoryse nabídl přežívat v jeho bytě - samozřejmě do té doby, než si něco najde - a sám se odstěhoval ke své přítelkyni. Jenže mu jeho povedený bratříček neřekl, že bude každou noc nedobrovolným účastníkem velkolepé show, při které dokonce, a teď to jasně slyšel, létají i talíře. Bydlel tu už týden, a každá noc měla ten samý scénář.
Chvíli zvažoval, jestli by neměl vyběhnout tam nahoru a říct oběma, aň drží laskavě hubu, protože slušní lidé, mezi něž se počítal, chtějí spát. Ale od potyčky se svým bývalým šéfem, nejarogantnějším idiotem, jakého kdy Simon a celý svět viděl, nechtěl vyhledávat konflikty. Měl navíc dojem, že ti dva nahoře jsou v ráži, a kdo ví, nebyl-li by Simon v takovém případě nejvhodnějším ventilem k plnému vypuštění jejich vášní. Měl dojem, že hádající se pár vlastně ještě neviděl, ale soudě podle mužského hlasu nebude ten chlap žádná vyžle, a Simon nestál zrovna o to, aby mu někdo jednu ubalil před třetí ráno.
Navíc se měl Simon druhý den ráno (skoro za pět hodin, uvědomil si v tu chvíli) jít ucházet o místo, a při takové příležitosti je nejlepší nemít tržnou ránu na tváři nebo monokl. Ale jestli se kvůli těm dvěma bláznům nahoře nevyspí, bude zítra ráno vypadat, jako kdyby celou noc proflámoval, což není zrovna výborná vizitka.
Aň jdou k čertu, pomyslel si, a zkusil znovu usnout.
Jekot, dunění a řinčení předmětů, zřejmě nádobí, neustávalo.
Aň se jdou všichni vycpat - včetně jeho bratříčka a té jeho pitomé krávy. Ti mu tedy prokázali službičku, jen co je pravda.
Navíc mu neseděl ani jeden z jeho sousedů. Nikdy nebyl nijak zvlášň společenský, obešel by se ve svém životě klidně bez lidí, ale to, jak se na něj po jeho nastěhování všichni dívali, bylo přinejmenším podivné.
Jako na� cizince, to je to správné slovo. Jenže jaký pak cizinec v tomhle špinavém činžáku. Měl dojem, že tady jeden nezná druhého. Co je mu vlastně do každého z nich, aň táhnou, ale hlavně, aň ho pro boha živého nechají v klidu spát.
To ale dvojice rozhodně neměla v úmyslu.
Simon se ještě chvíli převaloval na posteli a v duchu cedil mezi zuby ty nejhorší výrazy, jaký jeho mateřský jazyk znal, potom ho ale spánek naštěstí přemohl a za chvíli už vnímal zvuk z hořejšího pokoje jako kulisu, při které se nakonec dalo i usnout.

Druhý den ráno byl celý dům tichý. Simon si oblékl košili a sako, uvázal si kravatu a vyrazil na cestě do možná budoucího zaměstnání. Když vycházel z bytu, všiml si děvčete, jak právě schází ze schodů z hořejšího patra. Pokud Simon věděl, bylo nad ním už jen jedno patro a tam jen jeden byt.
Ano, správně. Partaj jeho oblíbených nočních komiků.
Dívka byla asi patnáctiletá, měla dlouhé černé vlasy, a pokud to Simon mohl posoudit, byla akorát ve stádiu rozkvétání.
"Hej, prosím tě," oslovil Simon dívku, a ta se na něj podívala pohledem bez výrazu.
"Ty� ty jsi z toho hořejšího bytu, že jo?" Dívka mlčky přikývla.
"Prosím tě, jak můžeš vydržet, když se tví rodiče každou noc tak strašně hádají? Já jsem dneska nemohl spát."
Děvče se mlčky otočilo a utíkalo po schodech dolů. Simon na něj ještě volal, ale marně.

Když se potom vracel z pohovoru ( mimochodem s idiotem ne nepodobným jeho bývalému šéfovi), dívka seděla na schodech v mezipatře a brečela. Simona někde uvnitř škrábl drápek lítosti, který byl celá léta sakra dobře schovaný, poklekl vedle dívky a zeptal se, proč pláče.
Dívka k němu zvedla uslzenou tvář, ale mlčela.
"Je to kvůli rodičům, viď?" Dívka přikývla, ale nic neříkala. Není snad němá, pomyslel si Simon.
"Jak se jmenuješ?" "Klára." Němá tedy nebyla.
"Nechceš jít ke mně na chvilku na čaj a něco mi povědět? Neboj, nic ti neudělám."
Klára neřekla nic, ale v očích měla něco jako prosbu. Vzal ji jemně za ruku. "No tak, pojď."

Klára mlčky pila čaj a už nebrečela, Simon začínal být ale zvědavý a naštvaný. Co chudinka tahle holka komu udělala, že musí mít rodiče, kteří po sobě v noci házejí čajové konvice jako při vybíjené. Nicméně na jeho otázky odpovídala jednoslabičně, pokud vůbec. Simon si pomyslel, že tahle holka musí mít vážný problém, čemuž se ale vůbec nedivil. Takové parchanty zavřít. Vsadil by se, že jí párkrát během hádky ještě zmlátí. Viditelné známky neměla, ale kdo ví, co by viděl, kdyby třeba jen povytáhla svetřík. Kdo ví, třeba jí ten hajzl její fotr i znásilňuje. Takových případů máme nakonec spousty. Simon nikdy nebyl nijak přehnaně útlocitný, ale při představě, že někdo ubližuje tomuhle půvabnému děvčeti, se mu svíralo srdce a otevíral nůž v kapse. Nicméně nabídl Kláře, že jestli chce, hned teď si to s jejími rodiči půjde vyřídit.
"Ne!" Klára tohle slovo skoro vykřikla a překotně zavrtěla hlavou. Simon slyšel v jejím hlase lehkou hysterii. A sakra, pomyslel si. Tahle holka je ze svých rodičů zřejmě zralá na blázinec.
"Tak jo, ale jestli se zase v noci budou hádat a půjde do tuhého, víš, kde bydlím. Klidně za mnou přiběhni a vzbuď mě." S těmi slovy Kláru propustil.

Odpoledne zatelefonoval, poprvé od Simonova nastěhování, jeho bratr.
"Tak co bejvák, spokojenej?" halasil žoviálně. No jistě. Jeho nikdo nebudí rozbíjením hrnců o stěnu.
"Tos mi nemoh něco říct o tý partaji nahoře?" vyjel po něm do telefonu Simon.
"Vo jaký partaji nahoře?" chtěl vědět bratr.
"Vo tý, co mě každou noc budí svým řevem. Maj asi patnáctiletou žábu. Je z nich pěkně na prášky."
"Jo tyhle. No sou asi trochu divný. Já je moc neznám, ale pokud vím, nikdy se nijak nahlas nehádali."
"To je paráda, že s tím začli zrovna teď. Hele já spěchám. Měj se," zavěsil příkře Simon. Nikam zrovna nespěchal, ale vůbec neměl náladu bavit se se svým bratříčkem.
Večer šel poměrně brzo spát. Když usínal, bylo ticho.

Probudil ho jekot, křik a řev z hořejšího pokoje. Simon nevěřil svým uším. Slyšel rozbíjení předmětů a skoro nelidský dialog dvou hlasů, které se překřikovaly ve vražedné nenávisti.
A v tom uslyšel jiný zvuk. Ty rány� nepocházely z vyššího patra.
Někdo mlátil na jeho dveře.
Když je otevřel, stála tam Klára. Brečela a měla vlasy slzami přilepené k obličeji. V očích měla zoufalství a hrůzu. "Oni se tam zabijou!" křičela. "Zabijou!"
Simon vyběhl v pyžamu ze svého bytu a utíkal po schodech. Těsně přede dveřmi, ze kterých vycházely tak příšerné zvuky, se zarazil. Napadlo ho, že přece jen měl někoho zavolat - třeba policii. Uvědomil si, že má holé ruce - ale potom v něm cosi hrdinského, po celá léta tak dobře ukryté, zvítězilo a Simon rozrazil dveře bytu. Za ním stála Klára a hlasitě vzlykala. Simon vběhl do místnosti, která vypadala jako kuchyně.Uviděl vysokého muže s černým plnovousem a drobnou ženu, která měla stejné vlasy jako Klára. Ta žena držela v ruce kuchyňský nůž.
Simon se rozhodl zasáhnout. Překročil větší hromadu střepů, přiskočil k ženě a zkroutil jí ruku. Nůž z ní vypadl a Simon ho odkopl� směrem ke dveřím, kde mlčky stála Klára.
Chlap s plnovousem taky stál a mlčel. Simon pustil ženu. Oba dva se na něj teď dívali.
"Co proboha blázníte, lidi?" zeptal se Simon. Těžce dýchal, bylo vidět, že to na něj byl přece jen výkon.
Za ním stojící Klára se mlčky shýbla. Manželský pár se na něj díval a neříkal nic.
Uslyšel kroky za svými zády. Nestačil se ani otočit, když ho ochromila příšerná bolest v lopatkách. Zhroutil se na zem.
Klára vytáhla zakrvavený nůž z jeho zad. Simon nevěřícně viděl, jak ho manželský pár náhle popadnul, chlap za nohy, žena za ruce, a odnášeli ho do vedlejší místnosti. Klára šla pomalu za nimi.
Uviděl velký, temný pokoj, lemovaný svíčkami. Stále přesvědčoval v duchu sám sebe, že se mu všechno zdá, ale bolest v zádech byla příliš reálná na to, aby to byl sen.
Smysly už Simona pomalu opouštěly, ale zahlédl pod oknem, zastřeným nějakou černou plachtou, na které byla namalována kozlí hlava v pěticípé hvězdě, něco jako oltář s dvěma velkými svícemi. Rozeznával temné obrysy postav podél zdí a s hrůzou si uvědomil, že to jsou všechno lidé v černých pláštích. Rozeznával v nich obyvatele činžáku. Všichni jeho sousedé tam byli.
Ještě uviděl, jak vešla rodina, otec, matka, Klára, už kompletně převlečeni do černého. Za nimi vcházela vysoká postava s kapucí a velkým nožem.
Velmi povědomá postava.
Muž se zastavil nad ležícím Simonem a pozvedl nůž.
Jeho kapuce sklouzla z hlavy a ukázal se ten nejznámější obličej, jaký by si jen Simon dokázal vybavit.
V příští chvíli už naštěstí ztratil vědomí.

Autor: Johnnie

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Zásluhou Marsu disponujete velkým energetickým nábojem, takže vás vydělávání finančních prostředků nestojí až tolik námahy jako jindy. Váš úsudek je vskutku vynikající, takže ihned…

Nejčtenější články

Články odjinud