Povídka - Třešeň

Třešeň

"Eli, Eli, prober se, prosím tě, prober se," slyšela jsem mlhavě. Přestala jsem vnímat. Jakoby ze světa vymizelo všechno světlo. Byla tu jen ta mlhy a tiše znějící hlas Šárky. "Eliško, prober se," vzlykala a lomcovala s mým tělem. Nechápala jsem. Proč to dělá? Co se stalo? Chtěla jsem se zvednout a zeptat se, ale nešlo to. Jako bych ztratila veškerou vládu nad svým tělem. Pane bože, co se to jen děje? Měla jsem pocit, že se na sebe dívám svrchu. Mé tělo leželo bezvládně na podlaze a okolo něj stálo mnoho lidí. A pak mi to došlo. Jsem mrtvá.
Šárka klečela nade mnou a plakala. "Šárko, nebreč," chtěla jsem vykřiknout, ale nešlo to. Stále mi nedocházelo, jak jsem se do tohoto stavu dostala. Jakoby mi přestala fungovat paměň. Jediné co ještě pracovalo byly smysly. Stále jsem slyšela Šárku. Měla nádherný hlas. Jemný a vyzpívaný ze zkoušek v kostelním sboru. Navíc jsem ho slýchávala celý život, tak snad proto i teď. Bylo mi ji líto a chtěla jsem se vrátit - zase procitnout

1. ale netušila jsem jak. Proboha, poraďte mi někdo!!!
   

V tu ránu mi myslí projela vlna tepla. Něco jako duha prozařovalo mou zbloudilou duši a já ucítila, že tu nejsem sama. Moje smysly nikoho nevnímaly, ale mé nitro vědělo, že tady se mnou někdo je. Bylo to zvláštní, podivné a nové.
Vlny tepla začaly přicházet v pravidelných intervalech a já si uvědomovala, že tohle je opravdová smrt. Vždycky jsem se jí tolik bála a teď to přišlo. Moje mysl se ocitla na začátku nějakého tunelu a to něco uvnitř mého nitra mě lákalo dál a dál. Nešlo odolat. Šla jsem a šla a šla a Šárčin hlas začínal pomalu slábnout.
"Pojď za mnou. Všichni už tu na tebe čekají. Lidé z Titanicu, Arthur Rimbaud, Will Shakespeare a taky tvá jmenovkyně královna Elizabeth."
"Šárka," hrklo ve mně. "Šárka mi říká Elizabeth!" Zastavila jsem se a přestala vnímat lákavě znějící hlas. Něco mě nutilo, abych se otočila. Cukla jsem sebou a uviděla jsem to. Celý můj život se mi promítal jako film na jakési plátno na začátku tunelu. Kopretiny, třešně, knížky, řeka, hudba…
"To všechno je tu taky," snažil se mě stále zlákat příjemný hlas.
…Šárka, Markéta, Monika! Ne, já měla jasno. Rozběhla jsem se směrem k východu a vyskočila ven.
Opět se mi před očima objevilo mé tělo a ti lidé. Najednou jsem si začala vzpomínat. Ano, už vím, co se stalo. Naše první techno party. Ó, jak jsme byly nadšené - já a moje kamarádky (Šárka, Markéta a Monika) - už jen, když jsme vstoupily do sálu. Všechno tu vřelo, všude kolem spousta lidí v taneční agonii. Všichni s oblečky, které podtrhovaly myšlenku, že techno znamená budoucnost. Taky tu byl Baki, Markétin objev.Radim, který už dlouho nespouštěl oči z Moniky. A Thomas- američan, po kterém pokukovala Šárka. Jen já tu neměla nikoho opačné pohlaví. Hodně jsme blbli, tancovali a dobře, ale zcela nevinně, se bavili. Šla jsem si pro pití…
… "Héj, Eli, jsi to ty? ,"ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Lukáš? Řekla jsem si v duchu. Ano, byl to on, ten sladce vypadající blonďatý hezounek, se kterým jsem se nedávno jen tak namátkově seznámila. Že by si na mě pamatoval? Dost jsem se podivila.
"Ahoj Lukáši."
"Eliško, máš chviličku? Jestli jo, tak tě zvu. Ty piješ broskvovou, jestli si ještě pamatuju, ne?"
On si fakt vzpomíná. "Jasně že mám čas," řekla jsem.
Připili jsem si a já byla ráda hned dvakrát. Za prvé, že si vzpomněl a za druhé, že dnes večer nezůstanu na ocet. Chvilku jsme si povídali a pak mě zavedl do společnosti svých kamarádů. Všichni vypadali bezstarostně a dobře se bavili. Lukášovi zazvonil mobil. "Promiň, musím teď na chvilku odejít, ale ještě se vrátím," řekl a hodil na mě ten nejupřímnější a nejnevinnější pohled. Usmála jsem se a ještě chvilku se dívala za tou roztomilou odcházející postavičkou.
"Tobě se Lukáš líbí, že jo? ," vyrušil mě z mého dumání jeden z jeho kamarádů-Jakub, se kterým jsem se právě před chviličkou seznámila.
"Jak jsi na to přišel," snažila jsem se zamaskovat to, že má pravdu.
"Je to vidět a taky je vidět, že jsi stydlivá."
Jak to mohl poznat, zděsila jsem se.
"Je to tak, že? Já ti ale pomůžu, jestli budeš chtít."
Z pohledu v mých očích i beze slov poznal, že chci. Zašátral v kapse a vytáhl něco jako plechovou krabičku od sirek. "Nastav ruku," řekl.
"Co to je," zeptala jsem se a pomalu začínala tušit, o co tu půjde. Otevřel krabičku, "to je něco, co tě zbaví zábran," a do ruky mi vtiskl růžovou pilulku.Extáze! V tu ránu mi to došlo.
"Ne, tak s tímhle nechci mít nic společnýho."
"Ale no tak, chceš Lukáše sbalit nebo ne?"
"Chci, ale takhle ne, sorry,"vrátila jsem mu to "zlo společnosti" a beze slova odešla.
Moje kamarádky se mezitím někam vypařily, nejspíš horlivě balit své idoly, takže jsem si znuděně sedla a pozorovala dobře se bavící společnost. Ani nevím proč, začala jsem dosrkávat zbytky vína, ferneta a prostě všeho, co se našlo u našeho stolu. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla.Vlastně pak už si skoro na nic nevzpomínám. Jen na to, že ke mně přišel Jakub s narůžovělou pilulkou. Moc jsem ho nevnímala, jen jsem si, jakoby automaticky, nacpala ten prášek pod jazyk. Přesně tak, jak mě naváděl Jakub … A pak už vím jen to, že jsem tady- zbloudilá duše, která se vznáší nad svým bezvládným tělem ležícím na podlaze uprostřed ztichlé techno party.
"Elizabetho, prober se," znovu jsem uslyšela Šárku. Snažila se mi dát umělé dýchání a přes slzy téměř neviděla. Teď už to ale nebyl jen její hlas, co jsem vnímala.
"Proč jsme jí tu jen nechávaly samotnou," opakovaly stále dokola Monika s Markétou.
"Copak jsem mohl vědět, že ji to tak vezme," snažil se všem ostatním ospravedlnit Jakub. Marně.
"No tak, Eliško, ty to přece zvládneš, prosím, prober se. Neodcházej mi nikam," hladil mě po vlasech Lukáš, který se mezi tím vrátil.
"Podívejte, přichází k sobě," vykřikl kdosi a měl pravdu. Vracela jsem se…
Najednou jsem se ale ocitla někde úplně jinde. Vůbec jsem neležela na zemi, nýbrž na posteli v hudbou prozvučené místnosti.Nade mnou seděla jen Markéta, Monika a Šárka. "Už se probouzí, no konečně," řekla zcela klidným hlasem Šárka. Nechápala jsem.
"Jakto, že nejsme na techno party? Co se stalo?," vypáčila jsem ze sebe.
"Na techno party? Vždyň místo techno party jsme tady, na oslavě Moničiných narozenin. Ty si nevzpomínáš?," zeptala se Markéta.
"Trošku jsi to přehnala s alkoholem," dodala Monika.
Začalo mi to docházet. Takže já jsem jen spala. Usmála jsem se, podívala se postupně na všechny své kamarádky a pevně je objala. Teď zase nechápaly ony.
Zvedla jsem oči směrem k otevřenému oknu a nahlédla do zahrady, odkud vycházela hudba. Všichni se moc dobře bavili. I Lukáš. Tancoval a ani si mě nevšiml, stejně tak jako nikdy před tím. Jindy by mě zřejmě přepadl splín , teď jsem se ale otočila na druhou stranu a s úsměvem nasávala vůni právě rozkvetlé třešně.

Autor: Klára Pániková