Povídka -Moje přítelkyně- od B. Nesvadbové

22. 2. 2000
Potkala jsem jí na záchodě na fakultě. Komické, že?! Seznámit se s někým na toaletách. Byla velmi hezká.

Klepněte pro větší obrázek

Klepněte pro větší obrázek

Přinášíme Vám další povídku od spisovatelky Barbary Nesvadbové. Na Dámě jste si již mohli od Barbary přečíst povídku Zvědavost a Paranoia.
Můžete si také přečíst rozhovor s Barbarou.

Stále platí naše nabídka a můžete Báře posílat Vaše dotazy a otázky.

Zde můžete napsat otázku pro Barbaru.

Otázka:
Váš e-mail:
Jméno:

 

 

Moje přítelkyně
Barbara Nesvadbová

Potkala jsem jí na záchodě na fakultě. Komické, že?! Seznámit se s někým na toaletách. Byla velmi hezká. Ženy pozoruji víc než muže. Mám ráda krásné ženy. Myslím, že mužské tělo nemůže být nikdy tak dokonalé, jako ženské. Sebevytrénovanější mužské nohy se nemohou vyrovnat dlouhým dívčím nohám. A ještě k tomu penis. Tak směšnou součást ženské tělo nemá. Ženská postava je něžnější.
Jmenuje se Sabina. Je černovlasá a zelenooká. Porozuměly jsme si od první minuty. Zvláštní - s muži musím vždy přistupovat na kompromisy - v zájmech, zálibách, vkusu. S ní je všechno jiné. Přemýšlím nad něčím a ona už o tom mluví; pijeme stejné víno a čteme stejné knihy. Naposledy Eseje od Montaigna. Jeden nás obzvlášň zaujal, "O přátelství". Přátelství, které člověk potká jen jednou za život. Přátelství, které je jedinečné a důležitější, než jakákoliv sexuální přitažlivost či chvilkové okouzlení. Kdyby nebyla někdo jiný, řekla bych, že je mojí součástí.
Naše přátelství nemohlo nic ohrozit. Byla mi nejbližším člověkem. Věděla, kdy mám menstruaci, že nesnáším špenát, i že mám amalgámovou plombu v sedmičce nahoře. Hodiny jsme si povídaly. Spaly jsme vedle sebe jako sestry. Smály jsme se mužům a jejich návrhům; hádaly se o názory ne svět, o existenci citů, o budoucnost. Vídaly jsme se denně. Vzpomínám si, že jednou odjela s rodiči do Londýna. A já si připadala tak prázdná. Jako by kus mého já zmizel.
Trošku mne znepokojovalo, co si o našem přátelství začali šuškat známí. Praha je malá. Lidé nejvíc závidí štěstí. A je-li žena šňastná se ženou, pak jsou velmi vhodným objektem k pomluvám.
Ale my jsme si jen báječně rozuměly.
Neuvědomovala jsem si, že jsem kvůli Sabině opustila všechny své příležitostné milence. Zdálo se mi, že je to tak správné. Vyměnit orgasmy v cizích postelích za opravdový vztah. Sabina žádné přátele neměla. Ona nikoho neopouštěla. Jen se fixovala na mne.
Občas jsem se bála, že bych o ni mohla přijít. Neuvažovala jsem o rozchodu či hádkách. Něco podobného nepřicházelo v úvahu. Bála jsem se, že zmizí. Že zmizí a já budu zase sama.
V létě jsme odjely do Paříže. Bydlely jsme v ateliéru mé přítelkyně - malířky, která se vydala někam do Asie pro inspiraci. V jednom podkrovním pokoji s patrovou postelí a výhledem na hřbitov jsme v noci pily portské, jedly olivy a bakety. Přes den jsme se opilé a unavené potácely uličkami kolem Sorbonny.
Před Louvrem jsme se vsadily, která se vysvlékne a vykoupe v kašně. Svlékly jsme se obě. Malí, komičtí Japonci si nás fotografovali a Angličanky, podobné učitelkám pletení z nedělní školy, zavolaly policii.
"Každý jsme trochu exhibicionista." a "Demonstrovaly jsme proti nošení kožichů" - bránily jsme se.
Ale bylo léto. Zaplatily jsme 500 franků pokutu za pohoršování a pustili nás

  1. C est la vie!

Unavené jsme dorazily domů a snily, jaké by bylo být Edith Piaf.
Tři hodiny ráno - ZVONEK!
Milenec mé známé malířky se svým přítelem uznali za vhodné ukázat nám pařížský noční život. Já vím, že existují věci, které se prostě nedělají. Ale oblečené jsme byly za deset minut.
"Moloko" je bar homosexuálů a transvestitů blízko Pigalle. Nikdy jsem se tak nebála, jako tam. Byla jsem opilá těžkým červeným vínem a omámená marihuanou. Bylo tam horko. Strašné vedro. Někdo mi sahal mezi nohy. Byl to černoch! Měl vousy!
A bylo to příjemné!!
Naši dva "průvodci Paříží" se začali svlékat a hladit na pódiu. Věděla jsem, že musím zmizet. Utéct! Ale mé druhé já mi říkalo : "Karlo, ještě chvilku, prosím, ještě chvilku."
Tančila jsem s dvěma černochy, kteří se mne dotýkali. Nevěděla jsem, že moje tělo je vlastně stroj. Ty správné doteky přivodí ty správné reakce. Černoši páchnou zvláštním pižma, které ve spojení s mým sladkým parfémem způsobovalo zatemnění mysli. A nebo to byly ty doteky?!
Najednou nás obě, skoro svlečené, přitiskli k sobě. Milovala jsem jí skoro nejvíc ze všech lidí na světě, ale najednou jsem pocítila odpor.
Kdyby jich nebylo, tak by se to nestalo!! Určitě. Vím to !! Laskaly nás svými prsty a my stály přitištěné k sobě, neschopné pohybu. Sabina měla skutečně krásné tělo - pravidelné, měkké, se zlatavými chloupky na pažích. Najednou mne políbila. A já už nechápala, co se se mnou děje. Omámená jsem se nedokázala odtrhnout od jejích rtů.
Den poté jsem šla ke kadeřnici. Jsem teď černovláska. Koupily jsme si stejné šaty. Začínáme si být podobné.
Lidé se na nás dívají divně. Jeden pán dokonce uplivl. Ale co, jsme přeci v úplně cizím městě. Líbaly jsme se na Champs Elyseé a seděly v metru tak těsně vedle sebe, že si ostatní lidé odsedávali. Zvláštní, na homosexuály si všichni zvykli, ale lesby jsou pro společnost stále nepřijatelné.
Přestaly jsme počítat dny. Zase jsme pily portské, jedly olivy s baketou. Ale bylo to jiné! Byly jsme zamilované!!!
Sabina mne malovala nahou barvami mé známé. Malovat neuměla. Tak mne začala obkreslovat na velikou čtvrtku. Pomalovala barvami celé mé nahé tělo a pak jsme se šly koupat.
Poprvé na mne lidé necivěli jen kvůli velkému poprsí. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak svobodná. Být rebelem je vzrušující.
Pak přišel pátek, den odjezdu. Balily jsme a smály se, ale byl to křečovitý smích.
V autobuse jsme měly každá dvě sedadla. Když všichni usnuli, přišla ke mně. Ležely jsme zkroucené do nejnemožnějších poloh, pozorovaly ztemnělou krajinu a plakaly.
"Ještě večer Ti zavolám." slibovaly jsme si na Holešovickém nádraží. "Neusnu bez tebe. Já bez Tebe Sabino neusnu!!"
Ale už na nádraží jsem tušila, že návrat do známého prostředí pro nás nebude jednoduchý.
Telefon je hluchý. Potácím se bytem a rozbíjím věci. Zase zjišňuji, jak moc může samota bolet.
Už jsou to tři měsíce. Když se potkáme na univerzitě, tak se obě díváme na druhou stranu. Jednou mi v noci zavolala, brečela a hystericky křičela do telefonu, že skočí z mostu, že už dál nechce žít. Druhý den jsem ji potkala na přednášce. Šla jsem k ní, ale ona rychle sebrala svůj kabát a utekla z posluchárny.
Když se miluji s muži, připadám si znásilňovaná. Myslím na ni a přitom se snažím zapomenout. Všechno přebolí.

Copyright Barbara Nesvadbová
Publikování nebo šíření povídek je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu autora.

Témata článku:   

Přečtěte si také

Horoskopy

Dnes je úřední den, takže toho využijte, pokud máte nějaké resty. Z bankovního domu nebo z jakéhokoliv úřadu budete odcházet spokojeni, což není úplně běžné. Také nakupování bude bez…

Nejčtenější články