Povídka Bingo

19. 9. 2000
Venku už bude asi svítat. Sedím tu skoro celou noc se střídavými úspěchy i nezdary. Unavená, moc unavená.Monotónní hlas nezúčastněně odříkává čísla.

BINGO

Venku už bude asi svítat. Sedím tu skoro celou noc se střídavými úspěchy i nezdary. Unavená, moc unavená.Monotónní hlas nezúčastněně odříkává čísla. V celé herně je vidět, tedy pokud možno pro cigaretový kouř, vydýchaný vzduch a kmitající se světla, jak jsou všichni unaveni a hlavně - pocit prohry je možno téměř hmatat. Sázím posledních dvě stě a pojedu domů. Jasně, nevyšlo mi ani číslo. Těch pár dvacetikorun nechávám na stole pro obsluhu a jdu. Taky jsem nemusela celý večer pít tu hnusnou Colu. Žaludek mám jako cent Ale prázdná hlava snad stojí za celý ten promarněný a draze zaplacený večer. Ano, to je jeden z hlavních důvodů proč sem chodím. Čas od času si potřebuj dopřát ten luxus a docela, ale úplně, mít prázdnou a vymetenou mysl. Starosti, povinnosti, neustálá rozhodování, všechno je pryč. Jen pocit napětí. A bingo! Vyhrávám šest tisíc a vzápětí je po nich veta. Sázím dál a tak pořád dokola. Žádné starosti. Ty přijdou pak. A výčitky svědomí, Ale to bude potom, až potom . . . Musím sebekriticky přiznat : ráda hraji hazard. Někdy docela dost vyhrávám, ale neumím včas odejít.
Prohrávám. A moc prohrávám. I v této době, kdy se ve kšeftu moc nedaří. Je načase odejít.

Tady v podzemní garáži jde na člověka vždy tak trochu strach. Jako v nějakém stupidním filmu. Je mi to k smíchu a přece jen se kradmo ohlížím, třeba tu někde číhá vrah. No, nečíhá a tak nasedám a jedu po těch
neskutečných zákrutech, platím parkovné a konečně jsem venku. Ano svítá.
Trochu šedivě a kalně, ale je to bezesporu svítání. Takže, holka, jedeme.

Na hodinkách je půl čtvrté a v duši jistě sto let. Prázdná hlava se pomalu začíná opět plnit. Dvojčata. Jestli spala celou noc a dopřála Pavlovi alespoň pořádný odpočinek. Také to se mnou nemá moc lehké. Já s ním také ne, ale je to dobrý manžel a táta. Snad by mohl být trochu tolerantnější k mým dětem z předcházejících manželství. Ale � � halt člověk nemůže mít všechno�.
Ráda jedu Prahou když provoz pozvolna začíná a mohu jet bez obvyklého stresu. No, za chvíli jsem doma. Vlastně na chatě. Celé léto s dětmi v zahradě. Jsou tam o moc víc k zvládnutí. Mají volnost, mohou co chtějí. Moje zlatíčka. Já jsem vlastně šňastná. Šňastná ? Kdy vlastně jsem šňastná - nebo nejsem?

Ale ano. Když se mi narodila dvojčata. Pavlík a Pavlínka. Už jsem ani nedoufala. Chtěla jsem dopřát Pavlovi jeho vlastní děti. Bylo mu čtyřicet a po dětech opravdu toužil i když jako obvykle, nedokázal zpříma
říct co si vlastně přeje. Přirozeným způsobem se nedařilo. Tak to muselo jít jinak. In vitro a bylo to! Bolestivé a nepříjemné procedury jsem přijímala bez úkornosti. Děti jsem chtěla. Čím víc, tím lépe. Mám ráda když je jich kolem mně plno. Mé doufání, že budou tři, se sice nevyplnilo, ale nevadí. Dvojčata jsou kouzelná a hlavně zdravá, chytrá, moji líbezňáčci.
Mastodontí rozměry a váha v době těhotenství - i vzpomínky na to někam vyvanuly . . .
Safra, musím trochu dávat pozor na cestu, málem to odnesl metař. Za chvilku budu za Prahou a tam na to šlápnu. Pavel bude zanedlouho vstávat do práce. Práce! Tady je možná také kousek toho "šňastná". Jsem takříkajíc

  1. podnikatelka - . Ale houbeles ! Nebudu si hrát na něco co vlastně není.

Malá živnost, to ano. A vydřená mýma vlastníma rukama. Doslova. Pánské a dámské krejčovství, oprava a šití prádla, opravna domácích spotřebičů.To není o ničem jiném než o práci rukama. Dřela jsem jako mezek aby bylo všechno
podle mých představ. Aby byli zákazníci spokojeni a vraceli se. A bylo to tak. Povedlo se mi vydřít opravdu slušnou živnost a samotné! To ještě po Pavlovi nebylo ani potuchy. Byla jsem ráda, že se objevil, že nám to spolu vycházelo. Je vlastně dobře, že je tak podřídivý. Vzdal svých toulek na vodě, bláznivého šermu, nekonečného vysedávání s kámoši. Štětce, barvy - jen tak na neděli. Někdy, snad.
To, že všechno musí jít podle mého gusta je fakt se kterým se nedá nic dělat! Sice občas reptá, ale tak abych ho snad ani moc neslyšela. Dokud jsme mohli být v kšeftu spolu, tak to šlo moc dobře. Teď, co jsou dvojčata, musím být doma.
No, musím, chci! A tak je Páva v práci sám s několika zaměstnanci a moc to nejde. Je dříč a docela šikovný mechanik, ale nezapře se jeho bohémství a to do obchodu moc neladí. Ale je to naše obživa a můj úspěch. A když má člověk úspěch, je šňastný. Vida jak se jedno střídá s druhým. Dělám tedy druhou
čárku do kolonky "šňastná". Ta první, ta byla za dvojčata. Jen si na ně vzpomenu, srdce mi poskočí veselostí. Jako v neděli odpoledne.
Je vedro, zanedlouho bude poledne a tak se snažím aby byl oběd včas.
Ze zahrady je slyšet halas a smích a křik. Usmívám se, to si Pavel hraje s našimi milými � drahoušky�. Alespoň mám trochu klidu.
Omyl! Je po klidu. Ve dveřích stojí Pavlínka a řve až se zalyká. Na hlavě má přivázané dvě skoro odkvetlé pivoňky, za sebou táhne osušku, kterou má částečně omotanou kolem sebe a jak ji vleče za sebou je samý písek. No jasně, osuška je mokrá a písek se na ni pěkně nabaluje. Pavla stírá krokodýlí slzy prstíky jedné ručičky, druhou k sobě tiskne vřeštící kotě.
Nemohu dost dobře pochopit co mezi pláčem říká. Jen jsem jako by zaslechla: " Pavlík - nehoda ".
Oběd může jít ke všem čertům! Připravena na jistou katastrofu vybíhám ven, aniž bych si uvědomila, že by moje malá asi nepoužila slova nehoda. Hlavou mi letí výčitka směrem k velkému Pavlovi, ani ty děti nedokáže ohlídat ! Koutkem oka zahlédnu zahradní stůl a na něm převrženou židli a je mi jasné, že z toho asi Pavla spadla. Ale kde je Páva a Pavlíček?
Už je vidím.
Nedává to smysl � Páva a Pavlík, jak dva divoši, tak jak je Pán Bůh stvořil, každý v ruce dřevěný kord, běží jeden za druhým okolo bazénu a malý křičí co mu síly stačí : " Baň douchu !"
Jo, jasně, to znamená braň se padouchu. Moji miláčkové si hrají na loupežníky nebo tak podobně. Rázně jim to zarazím a chci vědět a hned, jak do toho zapadá ječící Pavlína a kde je ta nehoda! Podaří se mi zachytit pádícího malého naháče: "Co jste udělali Pavlínce, že tak pláče? Neuhodil jsi ji? ".
Vzdorně špulí pusinku a říká: " Pavla je pincezna" .
Řvoucí pincezna, dupe a ječí: " Já taky vovoda " .
Konečně přichází rozesmátý tatíček a hlásí: " Všechno je jinak! Já jsem padouch a Pavílek je vévoda a brání
princeznu, která má sedět na trůně a sledovat náš souboj. No, nějak se nám to vymklo, princeznu nebavila pasivní role a tak se snažila slézt s trůnu, asi trochu spadla, ale nic se neděje. "
Ovšem nic se neděje, jen jsem se k smrti vyděsila. Nemohu se zlobit.
Zalévá mě šňastný pocit, popadnu do náruče svého malého Pavlíka: " Ty můj miláčku� ale se zlou jsem se potázala! Můj malý "vovoda" se kroutí jako had, vraští obočí, špulí pusinku a křičí: " Pavla je miláček! Já kluk! " - a špinavou pěstičkou si buší do bříška. Ano zde se opět projevuje tatínkova výchova. Z mého miláčka vychovává " správného chlapa" .
Ano, právě nyní jsem šňastná.

Tisknu v náručí svá špinavá, vzpouzející se robátka, nad námi se tyčí mohutný Pavel jako medvěd. Ano to je štěstí.

Chyba! Nějak jsem se zasnila, měla bych se věnovat jízdě, nebo skončím v příkopu. Ale ta pěkná vzpomínka mi přivála do mysli uvědomění, že aň je to jakkoliv, mému srdci jsou nejblíže synové. Holčičky zůstávají jaksi ve stínu. Nic s tím nenadělám. Taková jsem a i když se to snažím, zvláště u Pavlínky, nedáti na jevo, je tomu tak. Moje starší dcera, Jana, ta o tom nepochybuje ani v nejmenším! Proto se asi více přimkla ke svému otci, který jí splní co jí na očích vidí. To je Luděk, v pořadí můj druhý manžel. I po rozvodu jsme spolu vycházeli velice dobře. Dokonce i Pavel je s ním kamarád.
Vašíček a Jana. Váša, syn z prvého nerozumného manželství, je moje láska a také moje osobní a nejvnitřnější pýcha. Je to opravdu velice krásný, osmnáctiletý mladý muž. Ale jaký byl nešňastný uzlíček. Sice neobyčejně hezký, ale bohužel, stále nemocný a ne tak docela můj. Vychovávala ho moje matka. Já byla velice mladá, nevyrovnaná, psychicky na dně. Rozvedená s nemilovaným mužem, který se potýkal pod ochrannými křídly svých rodičů, se svými obsesemi. Vlastně mu dnes ani nezazlívám a jak bych mohla, že se nedovedl vyrovnat s odpovědností za ženu, která sama byla svou nově nabytou ženskostí zmatená, k tomu dítě, pro oba tak neskutečná skutečnost. Nemohlo to dopadnout jinak. A tak jsem se protloukala různými psychiatrickými ústavy a ranné dětství mého syna probíhalo mimo mně. Dodnes se s tím nemohu
vyrovnat. Snad jsem to trochu kompenzovala tím, že jsem si ho vzala, desetiletého, lehce autistického, k sobě do Prahy. To už jsme byli s Pavlem.
A snažila jsem se. Co mi síly stačily. Hledala jsem nejvhodnější školy, lékaře, terapeuty. Věnovala jsem se mu tak, až Pavel žárlil a vlastně žárlí na Vášu dodnes. Byl to boj s osudem a já vyhrála! Můj krásný chlapec s
něžnýma, sametovýma očima, kadeřavý, vysoký, trochu nesmělý chováním, odmaturoval, perfektně se vyzná v počítačích a co více, kam přijde mají ho lidé rádi. Kdo by v něm poznal dřívějšího koktajícího autistu, který má celý svět za nějakou podivnou hru, které ani nechce rozumět!
Jen kdyby s ním chtěl lépe vycházet Pavel. Já vím, je tady přirozená rivalita mezi dorůstajícím mužem a mužem zralým, který si podvědomě hájí svoje teritorium. Ach ty atavismy! Ale je zde ještě něco jiného a myslím si, tady by se mohl Pavel ovládnout. Ve své prostotě nemůže pochopit některé Vášovy zvláštnosti. A je na něho přehnaně přísný. Nesnáší jeho tichost, málo toho halasného "chlapství", které Pavel tolik cení. A tak jsou stále ve válce. Proč jen Pavel nepochopí jak mě to bolí! Tak budu dál urovnávat nelibosti. Ach, to není štěstí! Opravdu není.

Vida, sluníčko. Nějak se toulám myšlenkami a nedávám pozor na cestu ! Kolem profrčela motorka a já nic. Jedu si prostředkem jako blázen. A také se mi pěkně klíží oči. Snad bych měla na chvilku zastavit a projít se. Ale co, jedu dál, aň to stihnu. Už je tady les, to mi zbývá jen pár kilometrů. Jak je zde krásně, tak že. Zářivé slunce prokmitává mezi kmeny stromů a přicházejí vzpomínky. Ano s ranním lesem, zalitým sluncem jsou tu.
Vzpomínky na snad jedinou a největší mojí láskou v životě. Štěpán�.. Ach ano, Štěpán. Jak jsem se snažila být takovou jakou si mě přál mít. Nebo vlastně � nevím jestli si to přál, ale domnívala jsem se to. A tak jsem se snažila. Bylo mi s ním kouzelně. Tolik zamilovaná ! Vím jistě, že i on mě měl svým způsobem rád. Ale cítila jsem, že mně nemiluje. Nebylo tam to nepostižitelné souznění, nebo jak bych to nazvala. Rád se se mnou miloval.
To vím jistě. Byla jsem tak mladá. A on tak znalý světa. To on mě naučil cenit si divadla, koncertů . Rozmlouval se mnou jako s rozumným člověkem.
Myslím, že mě hodně zkultivoval. Asi ho to dost bavilo, utvářet naivní a roztěkané mládě. Brzy jsem ale vycítila, že mně jaksi od sebe vzdaluje, nebo lépe řečeno, naše scházení je jen něco tajného.Něco, co nestojí za zveřejnění. Brzy jsem se začala snažit nějak k němu více přináležet.
Zkrátka začala jsem dělat chyby. Uplatňovat svoje zdánlivá práva a být s ním i když on o to zrovna moc nestál. Chtěla jsem dítě o kterém jsem si myslela, že nás dovede až ke sňatku. I přes varovný pocit, že všechno jde nějak křivě jsem se stále víc a víc svému přání poddávala. A tím také začal náš vztah pozvolna mizet nebo snad se vytrácet. Dnes vím, že to byla moje chyba. Ono veškeré snažení, být mile podřídivá, plnit co mu na očích vidím a při tom se snažit prosadit svou. Za prvé �šídlo v pytli neutajíš� a tak bych asi
nedovedla na trvalo potlačit svou povahovou vlastnost � dominanci � a za druhé, dne s dobře vím, že jakmile se dívka začne snažit dostat muže tam kam on bytostně nechce, je to začátek konce. Stalo se. Štěpán se vytratil.
Všechna moje snaha o obnovení vztahu neudělala nic víc než to, že nastal definitivní konec. Byla jsem zoufalá. Tak moc jsem ho měla ráda a tak moc jsem ho chtěla mít jen pro sebe. Ale byl konec konec konec. Zoufalství a vztek. To byl můj převládající pocit. Nikdy mi nevymizel ze srdce. Všechno ostatní byla jen náhražka. Co jsem kdy dělala, bylo s pomyšlením na to, co by řekl Štěpán. Dnes bych ráda věděla, jestli si na mně alespoň někdy vzpomene a jsou-li jeho vzpomínky, jsou.li nějaké, alespoň trochu hezké.
Vím, že se oženil, postavil dům, má dvě děti a velice mladou manželku, která patrně splňuje to co já nedokázala. Možná, že bychom spolu ani šňastni nebyli. Nepřipadalo by v úvahu, že já tomu budu velet. A jak jsem už řekla, jiná být nedovedu. A stejně je moje láska, která nikdy nevyhasne. I když už ho nikdy asi ani neuvidím.Ach ne. Tyto vzpomínky mám nechat schované a moc často je neotevírat. Může za to prosluněný, ranní les, Taková byla rána se Štěpánem na chatě . . . byla jsem šňastná a teď jsem nešňastná? Nebo jak to vlastně je . . . . sakra ! kde se tady bere ten tirák ? Ten chlap snad spí - takhle se nemohu vyhnout � nemůže mě nevidět a přece nic nedělá � to nestihnu � je tu sráz � tak tohle Bingo mi také asi nevyjde !

Slunce. Píchá do očí. Strašně řve nějaký klakson. Chci spát. Mokro. Mám ruku ve vodě. To je potůček a voda teče, teče. Jehličí, mám na obličeji jehličí.
Chci si setřít tvář. Nejde to, projela mnou oslepující bolest. To je krev.
Moje? Nemohu se pohnout. Zase ta bolest. Konečně usínám. Ale ne ! Teď vím.
Havárie. Konec. Bingo nevyšlo. Co si počnou beze mne. Můj život ! Už nechci znát odpověď byla-li jsem šňastná. Už ne. Poddávám se ochotně mírnému vání, které odneslo bolest i výčitky � asi odcházím, odcházím s tím mírným váním, váním vá . . . . .

autor: Hadu

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Pokud se ocitnete v nesnázích, rozhodně se k vám vaši nejbližší nepostaví zády. Merkur napovídá, že byste mohli využít své zvýšené touhy po poznání a sladit ji se zájmy celé rodiny. Co tak…

Nejčtenější články

Články odjinud