Znala jsem ho již z dob našeho společného dětství, občas jsme se vídávali a tak slovo dalo slovo a nebylo od věci, že i tato vysoce lukrativní zakázka připadla právě mně.
Povinné mučení
Vše bylo již dávno domluvené. Od agentury jsem dostala pár dobrých tipů
na povinné ručení a stačilo jen přijít v tu správnou dobu na to správné
místo.
Znala jsem ho již z dob našeho společného dětství, občas jsme se vídávali
a tak slovo dalo slovo a nebylo od věci, že i tato vysoce lukrativní zakázka
připadla právě mně.
Byli jsme kamarádi snad od nepaměti a proto mě ani ve snu nenapadlo myslet na
něj v jiných souvislostech než jako na přítele, kterému je možno za každých
okolností důvěřovat.. Jako vždy se dostavil perfektně vyfiknutý, s
ozdobnou sponou vetknutou do decentní vázanky. S natuženým čírem nad vysokým
čelem, vypracovanou urostlou
postavou a trochu nahrbenými rameny však vypadal jako sportovec, jenž se jen
nějakým nedopatřením ocitl v roli roztržitého manekýna. Stačilo však,
aby promluvil a pozval mě ke stolu, a rázem tu byl sebevědomý podnikatel a vše
se dostávalo do starých dobrých kolejí.
"Tak co, pustíme se hned do toho, nebo si napřed něco dáš? Co se mě týče,
tak zůstanu u suchého martini."
"Možná kávu, na lepší soustředění."
Nepatřičně se uchechtne a zatímco si do vějíře rovnám velké techničáky,
neztrácí čas a přerývaně počne cosi vyprávět. Brejlím na špatně čitelnou
espézetku a zpočátku trochu nepozorně naslouchám nejasným narážkám.
Leze to z něj jako z chlupaté deky, ale posléze nevěřím svým uším.
"Jsem hrozně rád, že jsi tady, nedovedeš si představit, v jakém jsem
srabu."
"Copak, svědomíčko? Je ještě něco důležitějšího, než povinné
ručení na těžkotonážní vozidla?"
"Jé, děvče, ty nemáš potuchy, co se dneska děje a za jakou
cenu."
"Možná by ses divil, co všechno musím při téhle práci
vyposlechnout."
"Slib mi, že dnes stihneme i ten pokec."
"Něco se stalo? - Klára zase blbne?"
"Není v tom sama."
Toto kafe opravdu není můj oblíbený šálek kávy. Přestávám být zvědava
na ty jeho věčné zámlky, záhadné pohledy, výraz jak tajemný hrad v
Karpatech.
Závistivě se podívám po jeho martini. Pochopí a kývne na číšníka.
"Kruci, Viktore, já mám dnes spláchnout ještě jednu firmu, tak už to
konečně vyklop!"
"Kdybych ti to měl vykládat všechno od začátku, tak do večera
nebudeme hotovi."
"Panebože, co se asi tak světoborného událo? Nejsi tak trochu hysterický?"
"S Klárou to není jednoduché, někdy řádí jak šílená."
"Ježíšmarjá, tos opravdu objevil Ameriku, je to snad poprvé, co ti
zahnula?"
"No jo, měl jsem si vzít tebe."
"Hele, nech toho, to už jsme si vyjasnili na základce..."
"Jasně, to neřeš, po tom nepátrej..."
"Ha-ha-ha!" Děsný chlap, křečovitě se směji, ale zlostí mi málem
teče voda ze zubů. Soustředím se na další dvě lejstra. Asi se opravdu něco
stalo, připadá mi jak vyšinutý. Mám já to zapotřebí?
"Největší strach mám z toho, aby se mi nezkazila."
"Jak to myslíš? - Ostatně kopřivu mráz nespálí, buď bez obav."
"Že je Klára bláznivá, to jsi tvrdila odjakživa a mělas pravdu. Ke všemu
si umanula, že někoho mám. Vyhrožuje mi pistolí a setsakramentsky dobře střílí."
"No těpíc - a má důvod?"
"Kde bych na to vzal čas? A kdyby, tak ona na mě šíleně žárlí, ale
přitom používá dvojí metr."
"Tak má nebo nemá?"
"No jo, ale není to nic vážného. Nejsem blbec, abych jí poskytl
sebemenší důkaz."
"Hmm, Klára je ženská každým coulem. Na tyto věci má čich jako šelma
kočkovitá."
"Ale první začala ona. V zimě jsme byli na plese. Sedím s kámošem u
baru a najednou se zdejchla. Koukám, kam zmizela a vtom ji spatřím, jak se
odkudsi vynořila s jedním zbohatlickým nabobem."
"No a co? Chvíli si dělali společnost, ne?"
"Všechno jinak. On si mě vzal bokem a jestli by mně prý nevadilo, kdyby
se trochu pobavil s mojí ženou."
"Jak pobavil?!"
"No prostě se dovolil, jestli se může nechat přeříznout."
"To nemyslíš vážně?"
"Naprosto, prý si ho už chtěla vzít chvíli předtím, ale on jako dobře
vychovaný slušňák se napřed dovoluje."
"Tak jsi ho vyrazil, ne?"
"Budeš se divit, ale ne."
"Tys mu ji po eskymácku zapůjčil?"
"Jo, stejně by s ním souložila i bez mého svolení."
"A nejsi ve své velkorysosti padlý na hlavu?"
"Klid děvče, to hlavní tě teprve čeká. Ten mladý pitomec měl totiž
rozhodovat o kšeftu za 12 miliónů pro moji firmu. Existuje něco, co bys ty
sama neudělala pro svou živnost?"
Na to nebylo co dodat. Rozpačitě se zahledím do papírů a v hlavě mi hučí
šílený zmatek a přetlak.
"Co chceš ode mě slyšet?" vybuchnu. "Jak je to fajn, že si s
Klárou tak báječně vypomáháte. Že pár směšných pohybů není nic
proti tvým báječným kšeftům?
Nebo když nejde o život, tak jde o hovno?"
"Já věděl, že ti to vyrazí dech, jenže problém je v tom, že ona má
dvojí metr. Co ona může, já nesmím. Dokonce zašla tak daleko, že vyhrožuje,
jak nás oba zabije a z kluků učiní sirotky, jestli mě načape."
"Ona je ujetá, kouká jí to z očí, ale ty taky, když jí to tak usnadňuješ."
"Ty mi pořád nerozumíš, já jí to svým způsobem přeji. Aň jen si užívá,
ale raději aň o tom vím, i kdyby to měla dělat před mýma očima."
"A jinak seš normální, kromě toho, že jsi masochista? To je šílená
zábava mít ji takto pod kontrolou!"
"Možná jsem úchyl, řekni to rovnou, ale mně je milejší, když mám přehled,
klidně jí přivedu i nějaké ženské, ještě jí to zrežíruji a sám se rád
podívám. Mně to v zásadě nevadí, ona stejně jiná nebude, v tom jsi měla
pravdu."
"Co to meleš, vždyň tobě to vlastně vyhovuje! Ona je lesba?"
"Podobojí. Chlap nemůže ženské dát všechno, co potřebuje."
"Nezlob se, ale já jsem mimo mísu. Možná mě budeš mít za pumprdentní,
ale já bych si na tvém místě některé věci nechala jen pro sebe. Asi jsem
slabší nátura."
Jako v tranzu skládám poslední formuláře, zasunuji vyplněné zelené
karty. Viktor mlčí a slaboduše se usmívá. Komu není rady, tomu není
pomoci.
"Tak se nezlob, že jsem tě s tím otravoval. Myslel jsem si, když seš
taková chápavá, že mně opět jednou dobře poradíš."
"Copak jsi na mé rady někdy dal? Abys věděl, ode dneška ti musí stačit
vrba."
Dívám se na svého dlouholetého kamaráda a přemýšlím, jak asi o mně smýšlí,
když mě zasvěcuje do svých soukromých prasárniček, prozrazuje svá rodinná
tajemství. Sice mě to vyvedlo z míry, ale co s tím? Co s člověkem, jenž
jde ve svém nevkusu až na ostří nože, jenž zašel až tak daleko, že mu vůbec
nedochází fekální rozměr podobných zpovědí. Asi mu to dělá svým způsobem
dobře. Rychle balím svá pojišňovácká fidlátka a poslední doušek
martini mi zhořkne na patře.
"Někdy se ozvi," stisknu mu ruku a oba cítíme, že se něco stalo.
Něco odšumělo, odfrčelo, je to nenávratně pryč a už se to nikdy nevrátí.
Vycházím před restauraci. Pod nohama čvachtá předjaří. Od blízké řeky
vane čerstvý vítr a vzduch je cítit rybinou. Jdu blátivou cestou kolem staré
vrby.
Svou přikrčeností připomíná přihrbenou stařenu s rozhozenými vlasy.
Znovu se zvedá prudký vítr a jedna nalomená větev se odrazí od země a
roztrhne mi punčochu.
Autor: Dana M.
include("./povidky/hlas.htm");="" mysql_connect("localhost","dama","kncag3k");="" include("./nazor.php");=""?>