Povídka Šatník je věc záludná

27. 9. 2000
Jeden z mých kolegů mne vyloženě vyprovokoval, abych po asi osmi letech znovu začala vykládat všem známým i neznámým intimnosti mého i jiných životů. Tentokrát se jedná o šatník mého muže.

Šatník je věc záludná

Jeden z mých kolegů mne vyloženě vyprovokoval, abych po asi osmi letech znovu začala vykládat všem známým i neznámým intimnosti mého i jiných životů.

Tentokrát se jedná o šatník mého muže. V rodině to bývá žena, která tvrdí, že nemá a nikdy neměla co na sebe. V naší rodině je tomu ovšem naopak. Kdykoli, a je to stále vzácnější, když jdeme společně, jak tomu já vtipně říkám, mezi lidi (i když se o tom dá leckdy polemizovat), je to právě můj manžel, kdo těsně před odchodem, když je už zřejmé, že přijdeme pozdě, začne hystericky vykřikovat, že nemá co na sebe. Žije totiž stále v přesvědčení, že se jeho váha nezměnila od roku 1958, kdy pravděpodobně dospěl v muže. To si myslím já, přestože jsem v té době ještě nebyla na světě a vše naznačuje, že tomu tak skutečně je. Pro případné zájemce to mohu doložit dalšími úvahami. Skutečnost je taková, že v posledních letech, tj. v době kdy spolu žijeme, se spravil oproti původní váze zhruba o 20, možná 25 kilo. Ne, že bych byla tak dobrá kuchařka, ale on sní prostě všechno, co má jakýkoli vztah ke krávě či praseti. Takže, abychom příliš neodbočili , vykřikuje, že nemá co na sebe a předvádí mi, jak si nemůže dopnout sako.
Pánové, mohu Vás ujistit, že není nic roztomilejšího, než když své manželce, v době, kdy už máte být v divadle, začnete ukazovat co všechno už na Vás prasklo a co ještě v nebližších okamžicích praskne. V této náladě pak jistě nejlépe vychutnáte představení Othella.
Není to dávno, přesně dva nebo tři dny, kdy se můj muž konečně rozhodl přebrat svůj naditý šatník a tím mi skutečně dokázat, že je prakticky nahý. Byl víkend a já jsem, sledujíc jedním okem nějaký stupidní americký seriál a druhým okem pošilhávajíc do křížovky, lenošila v křesle a marně se snažila vzpomenout si jak se řekne americký hrabivý pták na šest, když to začalo: "Káňo, no podívej se, v tomhle už opravdu nemůžu mezi lidi !!" Měl pravdu v tomhle nemohl dokonce zůstat ani doma, protože mu to bylo zhruba o pět čísel menší. Zabručela jsem "hmmm�.. máš pravdu" a snažila se nedat najevo jakékoli emoce. Za dvě minuty byl zpátky a celý rozradostněný mi ukazoval jak mu prasklo sako a kde všude má díry na kalhotách i v nich. Ještě stále jsem byla klidná a oznámila jsme mu, že pokud je velikost vyhovující, mohu ledacos zašít (i když nerada). Za chvilku byl zase zpátky a nutil Ondřeje (Ondřejovi je šestnáct, doufám, že nemusím víc vysvětlovat), aby si zkoušel obleky, které jeho tatínek nosil před dvaceti léty. Pravda, bylo mi toho chlapce chvilku líto, ale on mi někdy taky dává zabrat, takže heslo, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě se začalo opět naplňovat.
Celou tu dobu, a věřte, že nebyla krátká, jsem se snažila být klidná. Snad jsem také byla. Jediné, co mně zachránilo od vytrysknutí gejzíru šílenství bylo to, že jsme s Kristýnkou odjeli na plavečák. Tam jsem to všechno profuněla do vody. Když mi tam asi podvacáté nějací výrostci skočili na hlavu, řekla jsem si " Zlatej Vladimír" a vrátila se domů. V noci jsme vyhodili, to co můj muž určil jako odpad a teď pravděpodobně očekává, že půjdu a koupím mu všechno, co mu chybí. Bohužel, nejsem Jackie Onassisová, takže můj muž zůstane nahý a já se budu snažit, aby založil nějaký nový avantgardní klub pro muže okolo šedesátky, kterým zlé manželky odmítají koupit nový obleček od Gucciho. Protože však tato záležitost není ještě dořešená, očekávám v nejbližší době nějaké další připomínky ze strany svého manžela.
V jednom má ale smůlu, nikdy s ním nepůjdu nakupovat oblečení nebo boty. Udělala jsem to několikrát a zjistila jsem, že nejsem dostatečně imunní vůči jeho žertům, adresovaným prodavačkám ("Co tu ještě děláte, máte být už dávno doma !!!", nebo " Já bych to tu zavřel a šel domů") ani vůči jeho požadavkům na zboží, které si chce zakoupit, ale když se následně doví cenu, dostává infarkt nebo se začne hlasitě ohrazovat, že přece není žádný blázen, aby za tohle dal takový šílený prachy. Takže si nakonec nekoupí nic, je naštvanej on, prodavačky a já taky, protože při nejbližší příležitosti zase uslyším: " Kačenko, co si mám vzít na sebe ? Já opravdu nemám co na sebe!!"

Autor: Katka

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Předposlední pracovní den bude v duchu usmiřování, ale to nemusí vyjít. Střelci nechtějí jít s pravdou ven. Jak je to s jejich milostným životem? Naštěstí se odreagují prací. Zelenou mají…

Nejčtenější články

Doporučujeme