Povídka Zrcadlení

31. 1. 2001
Kroky jemně klapou po staré dlažbě. Mrholení přešlo v jemný deštík a noc prohrála svůj tradiční boj s probouzejícím se sobotním ránem. Kroky utichly.

Zrcadlení (věnováno Slánské uličce Pod Ungeltem)

Kroky jemně klapou po staré dlažbě. Mrholení přešlo v jemný deštík a noc prohrála svůj tradiční boj s probouzejícím se sobotním ránem. Kroky utichly. Otáčím se a dívám se do průchodu malé uličky. Tady jakoby
stál čas. Stejný obraz zde mohl spatřit kdokoli dnes, i před desítkami, možná stovkami let. Na vlhkých hlavách hladkých kamenů se odráží stíny starých zdí a šklebení tmy narušují první náznaky úsvitu.
Ve vzduchu je najednou cítit vůně vlhkosti a mechu. Svírám v kapse poslední sirku s nadějí, že k ní vlhko nepronikne. Ta však kouzlí dál na studených kamenech.


Zrcadlení. Vidím sebe, staré město, roky zašlapané do dlažby a nebe. Siluety stínů zahalených postav pokyvují v rytmu větru, který ševelí: "Sám. Jsi sám. Sám." Okenní tabulky domu, který je blízko na dotek, zrcadlí zohavený obraz mé tváře. Ne, co když není pokroucený, co když jsem to opravdu já jak vypadám a sám sobě se denně snažím vnutit myšlenku, že jsem jiný? Odtrhuji oči, ve kterých stále zůstává zlé tušení. Vítr má pravdu. Mezitím přestal stoupat dým. Špetka tabáku na dně výtečně nakouřené dýmky přestala svítit červeně. Hledám místečko, kam dotěrný vítr se svou monotónní písní nepronikne. Sirka však nezahoří. Dlaň úzkostlivě ji chránící před vlhkem zvenčí byla zpocená.

Proč tak často přicházíme o to, co si úpěnlivě snažíme uchránit?
Divadlo stínů zuřivě tančí při každém pohybu. Ťšklebky okapů naznačují, že nejsem první, komu se smějí. Ano, smích je to poslední co mi zbývá. Odráží se dolů, směrem ke staré škole. Kolik sirek jsem v ní kdysi promarnil!


Dýmku stiskávám mezi zuby a odcházím směrem, kde tuším rozsvícené okno baru, překryté zeleným bedněním. Dvě známé široké kočičí oči chápou naléhavost situace. Hluboké po noci plné nevyspání, vlhké jako dlažba. A někde vzadu v nich spatřuji sebe. Obraz je malý, ale zřetelný. Nepokroucený.

Za okamžik se vracím zpět do uličky k okenním tabulkám a dlažbě. S jistotou se vysmívám mizejícím stínům a okapům vracím jejich nadřazenost. S přibývajícím ranním světlem již rozeznávám jejich zrzavé díry. Hluboce
potáhnu a zatímco z nich padají kapky čerstvého deštíku, stoupá k nim voňavý kouř. Kouř plný vítězství.
Představení končí.

Tleskám.

Jdu domů.



Autor: Stanislav Kohoušek

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Vaše domácí zázemí a rodina zaslouží zvýšenou pozornost. Jinak se nemůžete divit, že se vám náhle spousta věcí vymkne z rukou. Pluto nad touto oblastí sedí už dlouhou dobu, jako ta žába na…

Nejčtenější články