Svět je malý a náhoda je blbec. Tak přesně to mě v tom šoku stihlo napadnout před třemi týdny, když jsem uviděla svého přítele. On o mně nevěděl, já o něm ano. Přišel totiž jako zákazník do nočního klubu. Jenže v něm já pracuji! On o tom, co dělám po nocích, neví. A tak mu nemůžu říct, že jsem ho tam viděla – tedy pokud s ním chci dál být.
Myslím, že můj příběh v dnešní době není zas tak úplně výjimečný. Studuju vysokou školu v Praze, kam jsem před třemi lety přišla jako vyjukaná holka z maloměsta. Peníze od rodičů stačily tak tak na zaplacení koleje a jídlo. Na jakoukoli zábavu jsem musela zapomenout. Po prvním semestru jsem se trochu rozkoukala a začala pracovat po klasických studentských brigádách: noční směny u regálů v supermarketech, v lepším případě jsem ulovila na odpoledne místo hostesky, která tamtéž nabízela k ochutnání čokoládu.
Našetřila jsem si tak sice aspoň na návštěvu kina a občas nějaké levné tričko, ale to bylo všechno. Štvalo mě, jak spolužačky na fakultě vypadají skvěle, zatímco já chodím pořád jako šedá myš. A tak jsem hledala nějaký stálejší přivýdělek, až jsem jednou úplně náhodně narazila na inzerát, který poptával barmanku na noční směny.
To mi připadalo jako dobrá varianta, optimisticky jsem si říkala, že jsem mladá a něco vydržím a do školy zvládnu jít i po noční šichtě. A tak jsem zavolala na uvedené číslo a trochu se divila, proč mi bez bližších podrobností žena, která telefon zvedla, řekla, abych se k nim přišla podívat. Pochopila jsem, jakmile jsem na uvedené adrese zůstala stát před vchodem. Nešlo o normální bar, ale noční klub!
Začala jsem jako barmanka
Prvním popudem bylo otočit se na patě a odejít, s tím jsem přece nechtěla mít nic společného. Ale pak mi to nedalo, vlezla jsem dovnitř a byla překvapená, jak příjemně to tam na mě zapůsobilo. Bylo také ale poledne a kromě dvou dívek za barem nebyla nikde ani noha. Pak přišla starší paní, majitelka podniku, a vysvětlila mi, že by se ode mě očekávala opravdu jen práce barmanky. Takže jsme si plácly.
To bylo před dvěma lety. Zaučila jsem se rychle a práce mě i docela bavila. Když večer dívky tancovaly u tyče, aby nalákaly muže, kteří si je přišly prohlédnout, vrtěla jsem se za barem do hudby s nimi. Majitelka se mě pak jednou zeptala, jestli nechci zkusit tancovat. Nic víc. Stejně jako kdysi – první reakce byla odmítnout, pak zvítězila zvědavost a příslib většího výdělku. A pak ještě většího, když při tanci odhodím i oblečení. Byla jsem sama překvapená, jak snadno to šlo. Jakmile jsem překročila tuhle hranici, už nebylo cesty zpátky.
A tak jsem nakonec skončila i u toho, za čím tam muži chodí především. Pořád jsem byla ale především barmanka a muže na pokoj jsem si vodila jen občas, když se mi některý vyloženě líbil. Majitelka mě měla ráda a tuhle dohodu akceptovala. První zkušenost byla zvláštní, ale nevyděsila mě, a tak jsem v tom pokračovala a najednou se peníze jen hrnuly.
Kvůli příteli jsem přemýšlela, jak skončit
Mohla jsem si dovolit chodit za zábavou i do dražších podniků – a právě v jednom z nich jsem před půl rokem potkala svého současného přítele. Líbil se mi od první chvíle, jiskřilo to mezi námi a měli jsme si i o čem povídat. Milan je o deset let starší než já a vystudoval stejnou školu, v oboru teď podniká.
Asi po třech měsících to mezi námi začalo být opravdu vážné a já se poprvé zamyslela nad tím, že nastal čas s mou prací, o které nikdo nevěděl, skončit. Od chvíle, co jsem Milana poznala, jsem si zákazníka odvedla na pokoj jen dvakrát, a zažívala jsem kvůli tomu opravdové výčitky svědomí, i když jsem si stále dokola opakovala, že jde jen o práci. Majitelka si mé pasivity všimla a začala na mě tlačit, že až takhle to dál rozhodně nepůjde a že se budu muset rozhodnout, co vlastně chci.
Postupně jsem dozrávala k tomu, že vztah je důležitější a že tohle ukončím, jenže zároveň jsem si nedokázala představit, kde si vydělám tolik peněz – už jsem se bez nich nedokázala obejít. A jak jsem tak stále váhala, při sobotní směně před třemi týdny přišel šok. Shodou šťastných náhod jsem zrovna byla na toaletě a ne za barem, když Milan se skupinou svých kamarádů vešel dovnitř. Když jsem se vracela, uviděla jsem ho, jak sedí na pohovce s dalšími třemi muži ve společnosti stejného počtu dívek z klubu.
Úlekem jsem zůstala stát na místě a pak se bleskurychle schovala zpátky na toaletu, kde jsem se snažila vzpamatovat z toho, co jsem viděla. Když mě druhá barmanka začala hledat, omluvila jsem se, že je mi špatně, a zůstala v místnosti za barem. Asi po půl hodině si Milan i jeho společníci dívky rozebrali a zmizeli s nimi na pokoji.
Nevím, jestli se přiznat
Cítila jsem hroznou bolest, ale zároveň si nadávala, že je to nesmysl, protože sama nejsem o nic lepší. Nakonec jsem se úplně omluvila, vzala si taxíka a odjela domů. Tam jsem až do rána brečela a přemýšlela, co teď. Další setkání s Milanem pro mě bylo hrozné.
Pořád jsem ho pozorovala, přemítala, co je zač, pokládala si v duchu absurdní otázky typu „Jak mi to mohl udělat“, vzápětí jsem si nadávala, že mi to patří. Choval se a chová ke mně ale pořád stejně, žádný rozdíl po jeho návštěvě v klubu necítím. Kdoví, jak často takhle někam chodí a kolikrát už byl za dobu našeho vztahu.
Vůbec nevím, co mám dělat. Mám ho opravdu ráda a byla jsem ochotná se kvůli němu toho, co dělám, vzdát. Na druhou stranu teď tápu – mám to udělat kvůli někomu, kdo do takových podniků chodí? Má to smysl? Jsem úplně zmatená. Přemýšlím, jestli bych se dokázala smířit s tím, že tohle bude dělat pořád. Řeším, jestli mu mám říct, že jsem ho tam viděla, a přiznat se, co jsem tam dělala já.
Brání mi v tom strach, že by mě v tu chvíli opustil, a to nechci. Chci, abychom byli normální pár – kde si já nebudu vydělávat sexem a on za něj nebude nikde platit. Ale to nejde…
Kristina, 23 let