Z pěších pak:
lakomá uškrcená vdova, bílá paní zjevující se jen osamělým mladíkům, tlustá jeptiška, která leká milenecké páry, černá jeptiška úpící v mandlovně na místě bývalé kostnice,
blíže neurčený počet jeptišek klečících s rozžatými svícemi v kostelíku; modlí se a pláčou. (Důvod k pláči je nabíledni: Kostel svatého Jana na Prádle, pocházející z 12. století, byl za panování velmi praktického Josefa II. odsvěcen a proměněn v obecní prádelnu. S mandlovnou. Na přilehlém hřbitově se bílilo prádlo. Později z márnice zřízena hospoda.)
Za rohem v Karmelitské ulici straší sťatá herečka Laura. Nesťala se sama, o hlavu ji připravil žárlivý manžel. Bezhlavě: byla nevinná.
Kromě početných mnichů dominikánů zjevuje se tamtéž bílá jeptiška: obchází ve dne, juká na děti.
Opodál v Lichtenštejnském paláci bloudívá za nocí krásná kněžna. Upsala duši čertu, aby nestárla. Lhůta vypršela, čert ji vzal: přichází však do svého domu, běhá od zrcadla k zrcadlu a prohlíží se, jestli nemá vrásky.
Ve Sněmovní ulici poblíž dnešního parlamentu plouží se podél zdí nahatá Cecilka: manžel ji vyhnal z domu, důvody neuvedeny. Cecilka straší, jen když je teplá noc.
Vydáme-li se Úvozem vzhůru, můžeme potkat bezhlavého jezdce na černém koni, v bílém plášti. Nedaleko mezi Hradčanskou radnicí a Loretou vyje ohnivý pes, jeden z početné pražské smečky.
Na Loretánském náměstí kněžna Drahomíra, která se prý v těch místech s vozem do země propadla (z trestu za vraždu tchyně Ludmily), o půlnoci na tom voze jede a křičí: „Zle bude, zle bude!“ (Prognostička z opozice.)
Pod Zlatou uličkou v domě starého purkrabství se za tmy chechtají zlomyslní skřítkové. Už Karla IV. ze sna budili, když tu kdysi nocoval s Buškem z Velhartic. Skákali, lomozili, nakonec mrštili proti zdi vinné číše, které zůstaly po večeři na stole. Tehdy panovník pronesl památnou větu: „To snad není pravda, Bušku, co je tohle za město! Já vezu révu z Burgund sem, a oni mi rozbijou skleničky!“ Král už tam nepije, nepřespává, skřítkové se však chechtají dál.
Další oblíbený rajon pražských zjevení najdeme v uličkách Starého Města.
V Karlově ulici poblíž mostu bezhlavý rytíř, občas též ohnivý muž. Dál v domě U Zlaté studny služebná, co se nakláněla do studně, ve které viděla zářit zlato. Též podomek z vinárny – spadl ze strmých schodů, proč kvůli tomu straší, nevysvětleno.
V Karlově ulici pobíhá také šílený holič: zbláznil se, když rodinný majetek utratil za alchymistické pokusy. (Jde tedy o lazebníka doby rudolfínské.) Zešílev, vrhá se na lidi s břitvou: vysvobodí ho, kdo se od něj dá oholit.
Kousek odtud, v ulici Na Zábradlí, hrabě Deym, švihák, venčí ohnivého psa. Pes štěká na kostlivce v rubáších, lezoucí občas ze země; býval tu kdysi hřbitov. Deymovi dělává společnost starý Madekura, nepoctivý zvoník od Křižovníků. Kradl v kostele svíčky; teď z trestu za jasných nocí chytá hvězdy z nebe, nosí je na oltář místo těch voskovic.
Duchové hojně oživují okolí Staroměstského náměstí: Rovnou před palácem Kinských leze po kolenou bezhlavý purkmistr – hledá městskou pečeť, kterou ztratil a byl za to sťat. Od Svatého Jakuba jednou za rok přibíhá řezník s planoucí sekerou, už není známo proč. (Výročních strašidel máme v Praze několik: Okolo Novoměstské radnice obchází třetí pátek v září úplatkář Lokýtek, co tu kontroloval míry a váhy trhovcům – za úplatek přivřel oko, kdo mu nedal, tomu škodil. Má lehkou službu, jenom jednou ročně: nejspíš někoho uplatil.)
V Celetné se promenují helmbrechtnice, harapanny. Jednu doprovází kaplan: sváděla ho, svlékala se před ním, nestyda. V hněvu ji zabil. Celou noc tu postává spiritista Ulrych: jako médium lhal, sděloval vymyšlená poselství ze záhrobí. Duchové ho rozsápali. (Kdyby měla takhle strašit veškerá média, co lžou!)
Dlouhou třídou na černém koni neslyšně cválá černý zasněžený jezdec, Mor.
Také Vltava má svoje přízraky. Nejvíce v Podskalí, kde se při lovení dřeva utopilo mnoho vorařů (správně zvaných plavci). Zatím ale zůstaneme u smutné milenecké dvojice: Od Klárova k Rudolfinu nocí tiše pluje loďka. V loďce mladík, někdejší varhanic u Svatého Víta. Miloval dívku Ester, židovku. Scházeli se tady poblíž Mánesova mostu, u studny za zdí ghetta. Smluvili si, že spolu utečou. Odplují na pramici, kam je řeka donese. Jenže se vše prozradilo: Esteřin otec a bratr na ně číhali. Chytili děvče, než stihla pramice odrazit od břehu. Mladík vesloval jen doprostřed proudu, tam skočil do hlubiny. Dívka Ester se příbuzným vysmekla, vstoupila do řeky, šla a šla, až zůstaly jen černé vlasy rozprostřené po vodě. Pak i ty zmizely. Duch milého se někdy z řeky vrací; milá ho čeká na břehu a teskně, tichounce zpívá.
Jiná lokalita, kde by kolem půlnoci jablko nepropadlo, se rozkládá přibližně od Faustova domu k Vyšehradu. Cestou se zastavíme v Myslíkově ulici. Straší tam sedm loupežníků. Zarostlí, nečesaní, klobouky do čela, vpadli kdysi do mlynářské hospody Bělohrad. Hosty vyházeli, hospodského zastřelili sedmi kulemi. Doufali, že jim to projde. Neprošlo. Za trest prý tady budou rázovat, dokud jim hospodský z Bělohradu nepřinese na ulici pivo v sedmi korbelích. Mají smůlu, ta hospoda je zrušená.
V Emauzích straší zvoník, bezhlavý mnich a s nimi čert, co se dal do kláštera za kuchaře, aby sváděl mnichy k obžerství. Straší se jim skvěle, hrajou karty, čert k tomu nějakou dobrůtku uvaří.
Pod svahem Karlova v Horské ulici je v čase půlnočním taky tlačenice. Zjevuje se zde zavražděný důstojník, zahradník, co ho zabil, postarší kupec, jenž si zahradníka na tu vraždu najal, a bohatá krásná slečna, kvůli které se to všechno událo. Kolem tohoto rozvětveného případu můžeme spatřit další přízraky; ulice poblíž hradeb vykazovala nadprůměrné množství vražd.
Podskalí, ovšem, naše oplakávané zmizelé Podskalí! Pod břehem kvílejí utonulí plavci, o kterých už jsme se zmínili. Na Výtoni obchází páchnoucí pohodný čili ras. Pronásleduje osamělé ženy. Obvykle se ani neukáže, jenom je ho cítit. Velmi.
U podskalských hospod číhávalo shnilé vejce. Odcházejícím hostům skákalo pod nohy. Zcela střízlivý, bezúhonný občan uklouzne, upadne, v blátě se vyválí, na slizu po zkaženém vejci se těžko zvedá. A pak má doma ženě vykládat, že se tak zřídil vinou strašidla.
Na sklonku 19. století, když Podskalí ještě rušně žilo kolem svých dřevařských ohrad, způsobil jeden tajemný místní jev bojovou pohotovost policie a dostal se i do novin.
V ohradě u Turků od nějaké doby každou noc mezi jedenáctou a jednou houkalo. Co houkalo? To nikdo nevěděl. Dřevaři a voraři houkadlo marně hledali. Proto pražská policie v prosinci 1874 uspořádala na strašidlo tajný zátah. Shromážděné davy Pražanů přihlížely té neobvyklé (utajené) akci.
Čtrnáct strážníků pod velením inspektora Rosta spolu s několika detektivy vniklo do ohrady. (Zatkli učně Heveru, jelikož se jim pletl do cesty a mařil úřední výkon.) Akce probíhala, strašidlo houkalo. Dvě hodiny se policisté pachtili mezi vysoko naskládaným dřevem. Houkalo tu, houkalo onde, nic ale neviděli. V jednu s půlnoci, jako když utne, ticho, odtroubeno. Pohotovost bez úspěchu odvolána.
(...)
Ukázka z knihy:
Ilona Borská: Praha má tajemná
Poutavé vyprávění o Praze, její historii a tajemstvích
Sledujte osudy těch, kteří psali dějiny Prahy od počátků do současnosti,
odhalte tajemství starobylých pražských domů a paláců,
vyslechněte si známé i neznámé legendy a pověsti…
Dozvíte se mimo jiné:
kde nejvíc straší a proč,
kde se scházeli pražské cechy,
kde se konala poslední poprava v Praze,
kde žili slavní cizinci i kam chodili na pivo…
Druhé, revidované vydání. Váz., 232 stran, fotografie, 229 Kč
…………………………………………………………………………………………………………
O autorce
Ilona Borská se narodila 9. listopadu 1928 v Praze. Po maturitě na gymnáziu absolvovala sociologii na vysoké škole. Již za studií začala pracovat jako redaktorka. Působila v Československém rozhlase, jako asistentka sociologie na ČVUT, redaktorka nakladatelství Albatros a reportérka časopisu Svět práce, později pracovala na volné noze.
Ilona Borská je známa především svými knihami z oblasti literatury faktu. Na rozdíl od běžné praxe nevěnovala své knížky lidem zvučných jmen, ale lidem výjimečných osudů. To platí o venkovském učiteli Františku Hodíkovi, o lékaři a spisovateli Františku Hamzovi, svým způsobem sem patří i méně proslavený z obou Čapků, starší bratr Josef. Velký ohlas u čtenářů vzbudila kniha věnovaná dramatickým osudům české doktorky Vlasty Kálalové-Di Lottiové – Doktorka z domu Trubačů. V současnosti má Ilona Borská na svém kontě okolo třiceti knih.
Četla jsem dřív, než jsem přišla do první třídy. Večerní České slovo: táta chodil domů k obědu, kupoval si večerník do tramvaje. Z dětských knížek jsem snad první přečetla tu o cirkuse: byla rýmovaná, začínala: „Přijel cirkus a zvěřinec do našeho města, celičký den se netrhne dětmi k němu cesta.” Dál už se to autorovi dařilo lépe, ale mně odmala vadily křečovité formulace dvou prvních veršů. Pokoušela jsem se je předělat, opravit. Šestiletá…