Jak řekla Belisová tiskové agentuře Korzo, na jejím románu Pravda ji nejvíce zaujala osobní výpověď.
"Mouna se zamilovala do svého muže na první pohled," říká o Ayoubové Šárka Belisová. "Třikrát se rozvedli, ale vždycky se k němu vrátila. Velice ho totiž milovala." Počtvrté se ale Mouna rozhodla zbavit minulosti. Ze zlaté klece v Rijádu utekla v roce 1996. Její odchod od manžela a ze Saudské Arábie vyvolal v tamních vlivných kruzích velký rozruch. V Saúdské Arábii a Libanonu, zemi jejího mládí, je vnímána jako ´zpupná žena, která odhodila šátek´.
Pro překladatelku byla prý práce Pravdě příležitostí nahlédnout do světa, který je svým způsobem ještě skrytý. "Je to život ženy v arabském světě, zcela podřízený muslimským zákonům, život v nejhorší myslitelné patriarchální podobě, jakou si dokážeme představit," tvrdí Belisová. "Tam je žena opravdu jen přívěskem muže. Když třeba sedla do auta, aby dojela koupit svíčky na narozeninový dort pro své dítě, zastavila ji policie, vytáhla ji z auta a zmlátila pendrekem."
Mouna Ayoubová, která po osmnáctiletém manželství opustila manžela i děti, si stihla velkou část miliardového jmění "ulít" pro sebe. Její příběh je ale především o touze po rovnoprávnosti. Příběhem lásky i nenávisti, odchodů, návratů a překážek. (Korzo)
Ayoubová Mouna : PRAVDA
Autobiografické vyprávění krásné multimilionářky se smyslem pro humor.
Životopis jedné z nejbohatších žen světa.
Tuto knihu napsala pro svých pět dětí, aby zachránila v jejich očích svou čest a připomněla jim, že je má ze všeho na světě nejraději. Víc než vydobytou svobodu, víc než všechno bohatství.
Váz., 184 stran, cena: 179,- Kč
Vydalo nakladatelství Motto
ukázka:
Tento příbeh je pravdivý.
Nerada bych však vydala jména svých blízkých napospas široké veřejnosti, proto jsem se rozhodla některá příjmení a jména změnit.
Mým dětem
Napsání této knihy pro mě bylo jakousi katarzí. Pomohlo mi zbavit se léta trvající frustrace saúdskoarabské manželky a ukázat, jak jsem se dokázala osvobodit z pout, ale taky za jakou cenu.
Když jsem udělala definitivní tečku za těmito řádky, ptala jsem se sama sebe, zda bych vůbec měla své vzpomínky zveřejňovat. Dlouho jsem váhala. Některé dny mi připadalo samozřejmé, že musím zveřejnit svědectví ženy podřízené zákonům společnosti, v níž vládne mužský šovinismus, fundamentalismus, zpátečnictví a jejíž zákazy a omezování si na Západě sotvakdo dokáže představit, svědectví ženy, která si přesto dokázala vydobýt nezávislost. Ale už následujícího dne jsem to vzdávala. Nebylo by lepší mlčet, zapomenout na bolest a tešit se z přítomnosti?
Když se totiž dnes o mně na Západě píše v novinách nebo když mě uvádějí v televizi, nezajímají se o Mounu, která byla ještě před nedávnem ztrápená, ušlápnutá a nešťastná, ale o Mounu sršící vtipem, veselou miliardářku, která utekla ze svého zlatého vězení. Proč tedy na tu hru nepřistoupit a nenechat minulost upadnout v zapomnění? Proč se nespokojit tím, že mohu zazářit v záblesku světlého okamžiku?
A pak jsem pomyslela na svých pět dětí, od nichž jsem odtržená, protože od chvíle, kdy jsem si strhla závoj, mi zákony islámu znemožnily o ně pečovat. Uvěří pomlouvačným řečem o mně, které se vedou v jistých rijádských palácích? Budou si myslet, že jejich maminka je jen obyčejná frivolní hysterka pochybného chování, jak šeptem tvrdí pomlouvači?
Už několik měsíců probíhá mezi mnou a Saúdskou Arábií nenávistná kampaň, která zasahuje až do Libanonu, země mého detství. V tech končinách jsou má vystoupení v televizi a ohlasy v americkém, italském nebo francouzském tisku nutně vnímány jako projev otřesné mravní nevázanosti, která je v očích puritánů doslova zločinem.
Libanonský časopis Nadine, vycházející v arabštině, si nikdy nenechá ujít příležitost ukázat mě jako ženu pokleslých mravů, chamtivou, nečestnou dračici, navíc ješte přítelkyni Židů, což je pro něj bezpochyby nepřípustné. Pro vydání této knihy mělo rozhodující význam právě několik vět, které se objevily na jeho nechutných stránkách. Nazývají mě tam „Libanonkou Mounou“, jako když se dřív na námestí Pigalle řeklo „Zrzka Nini“ v souvislosti s nějakou prostitutkou, což je atribut, který mi tam tak jako tak přisuzují.
„Dokonale si osvojila hru na piráty a dovedla ji k takovému stupni dokonalosti, jakého mohou dosáhnout jen děti ulice, jež obvykle ztroskotají a nakonec padnou do rukou policie...“
„...Mouna Ayoubová, která zvedá nahaté nohy na veřejných místech, jako to dělávala Mistinguett...“
„Chová se jako pštros, který strká hlavu do výkalu svých lží...“
„Propadla se do bahna a žádný slušný clověk by se k ní neodvážil priblížit...“
Když jsem četla tyto nechutné řádky – které si mě pravidelne najdou, aťt jsem kdekoli, – řekla jsem si, že nemůžu nechat své děti napospas těmto jedovatým pomluvám, na něž bych nedokázala najít vhodnou odpověď.
Tím, že napadají čest jejich matky, tupí predevším je. Proto jsem chtěla vypovědět, jak to všechno doopravdy bylo.
Aby mé děti vědely, kdo skutečne jsem, co jsem udělala a že je mám nade všechno ráda.
Aby neposlouchaly jenom úzkoprsé, fundamentalisticky naladěné hlasy, jichž jsem se stala obětí.
Aby se nad tím všech pět mých dětí zamyslelo, aby byly tolerantnější vůči všem lidským bytostem, a ženám obzvlášť.
A konečně, aby se mi vrátily.
Jim odkazuji tuto knihu.
S veškerou láskou zlomené matky
Mouna Ayoubová