Obrazovky nás obklopují téměř na každém kroku. Obrazovka televize a monitor počítače jsou si v lecčem podobné a platí podobná pravidla, jak se na ně dívat. V obou případech si musíme kontrolovat, zda dodržujeme tři základní pravidla, která se týkají osvětlení v místnosti, vzdálenosti obrazovky a jejího umístění.
Důležité je světlo
Zrak zdravého člověka zprostředkovává čtyři pětiny všech informací, které dodávají všechny jeho smysly. Odpovídá tomu ale naše péče o něj? Jak unavené jsou naše oči, si často uvědomíme až tehdy, když nám začne dělat potíže zaostřit zrak na sledovaný předmět, přečíst drobnější písmo- A co teprve bolest za krkem - tušíte vůbec, že za tímto problémem se může skrývat únava očí?
Snad každý už ví, že sledovat televizi v temné místnosti je velkou chybou. U monitoru počítače, pakliže na něm nesledujeme videa či filmy a jenom třeba píšeme, to zase až tak strašné nebude, ale světelné a barevné efekty, na které se spoléhají tvůrci různých zábavných pořadů nebo akčních filmů, rychle mění množství světla, jež dopadá na oční sítnici. Oko se tomu snaží přizpůsobit, mění se tvar zorničky a kvůli tomuto namáhání přestáváme mimoděk mrkat. Mrkání je nezbytné k tomu, aby se povrch oční bulvy uchovával vlhký. Když pak osychá, způsobuje to pocit řezání, pálení, obraz na sítnici se jakoby zamlží a máme oči zarudlé a unavené.
Řešením je tlumené světlo, ne přímé, které se bude odrážet od stropu či stěny místnosti za televizí. Existují ovšem televizní přístroje, které se o to starají samy.
Na jejich zadní straně jsou světelné diody, jež vyzařují na stěnu za obrazovkou, a dokonce mohou přizpůsobit barevnost podle tématu obrazu - nad lesem bude světlo nazelenalé, u pláže žluté a v moři tyrkysové. Vrcholem této techniky jsou zadní projektory, které rozšiřují na zeď jakoby rozostřený doplňující obraz s dokonale plynulým pohybem a jasnými barvami. Zorné pole diváka pak není omezeno jen na plochu obrazovky, ale i na velkou část stěny za přístrojem (ta ovšem musí zůstat volná).
Rozlišení a úhlopříčka
Odlesky na obrazovce jsou rovněž rušivým elementem, který zároveň dráždí oči a nutí je k přeostřování.
Světlo za našimi zády z tohoto důvodu nebude vhodné.
Obrazovky jak monitoru, tak i televize by měly být zároveň umístěny tak, aby při vzpřímené poloze hlavy byl jejich střed lehce pod úrovní našich očí. Je to pro ně pohodlnější než se dívat vzhůru. Zaklonění hlavy navíc bude více namáhat krční svaly a páteř.
A jak je to se vzdáleností? U monitoru se počítá s tím, že ho budeme sledovat ze vzdálenosti mezi 50 a 70 centimetry. Tomu rovněž odpovídá optimální velikost písma. To si pochopitelně můžeme i přizpůsobit.
U televizorů jde o složitější problém. Záleží na rozlišení, velikosti i tvaru obrazovky. Sledujeme-li televizi s úhlopříčkou obrazovky 50 palců (125 cm) dejme tomu z 5 metrů, pak nám může být zcela jedno, jaké má obrazovka rozlišení (podrobnější informace k rozlišení na jiném místě článku). Z poloviční vzdálenosti už HD oceníme, o necelý metr blíž i Full HD. U obrazovky s rozlišením 4K bychom k vychutnání nových detailů měli být jen o půl metru dál, než je její úhlopříčka, ale lepší bude, když se vzdálenost bude rovnat.
A teď ještě k tvaru obrazovky - i kvůli tomuto rozlišení se začaly vyrábět zakřivené obrazovky, jež divákovi vyplní zorný úhel kompletně. Sedět ovšem musíme ve středu tohoto zakřivení, aby každý bod zakřivení byl ve stejné vzdálenosti od našich očí. V praxi to ovšem znamená, že do toho centra se vejdou nanejvýš dvě osoby OE a to si musejí být hodně blízké; více párů očí se sem pak těžko vměstná.
A co třetí rozměr?
Samostatnou kapitolou je u televizorů 3D obraz.
Jeho sledování vyžaduje (až na malé výjimky autostereoskopické technologie) použití brýlí. Ty mohou být pasivní či aktivní. Aktivní brýle jsou propojeny s televizním přístrojem, musejí mít vlastní zdroj energie nebo být s televizí propojeny kabelem a střídavě se u nich zakrývá levé a pravé oko. Do každého jde jiný obraz, který si potom v mozku skládáme do stereoskopické podoby.
Pasivní brýle mohou využívat polarizaci nebo rozložení obrazu pro každé oko na dvě barevné složky, kterými jsou obvykle modrozelená a červená. Takovýto obraz (anaglyf) je pak nutné sledovat brýlemi, jež mají odlišné a příslušně zbarvené průzory. Očekávání, které mělo 3D splnit, však aspoň prozatím vyšumělo do ztracena a výrobci televizí už ani 3D obraz nenabízejí. Důvodů je hned několik a nás může zajímat třeba to, že existuje významná skupina lidí, která kvůli očním vadám (nemusí být hned zřejmé) nikdy 3D obraz s používanými brýlemi neuvidí. Dalším problémem je třeba to, že mnoho lidí bude obtěžovat používání dalších brýlí k těm vlastním. Obraz ve 3D je také třeba sledovat z určitého místa a posun mimo osu obrazovky znamená citelné snížení jeho kvality.
Cesta k lepšímu obrazu možná vede jinudy. Může jí být specifi kace dosažitelnosti barev v určitém barevném prostoru (barevný gamut), zde konkrétně pro ultra HD.
Nově stanovená norma zdvojnásobuje barevnou nabídku oproti dřívější, jež obsáhla zhruba třetinu lidským okem viditelného spektra. Dalším vylepšením je vyšší dynamický rozsah (HDR - high dynamic resolution), jenž navyšuje jas a především prohlubuje tmavé tóny, takže černá na obrazovce se stává opravdu sametově černou.