Mé kamarádky Iveta a Karolína pracují jako lékařky v jedné pražské nemocnici. Obě vydělávají zhruba stejně. Když na naše občasná setkání u vína dorazí Iveta, můžeme si být jisté, že dříve nebo později přijde na přetřes téma platů ve zdravotnictví. Ty jsou podle ní nespravedlivě nízké. Měly bychom prý vidět, kolik berou lékaři na stejné pozici na Západě! Nespravedlnost je vůbec častým tématem Ivetiných historek. Každou chvíli nám vypráví o nejrůznějších ústrcích, kterým byla vystavena v práci, doma i na úřadech. Naproti tomu Karolína si na žádné nespravedlnosti nestěžuje, což Ivetu viditelně štve.
Situace se vyhrotila letos před prázdninami, když jsme si sdělovaly své plány na léto. Iveta se, tak jako každý rok, chystala s rodinou do Chorvatska. Oheň na střeše vypukl ve chvíli, kdy nám Karolína sdělila, že letos poletí s přítelem do Mexika. „Kdes na to proboha vzala?!“ vybuchla Iveta. „To si můžeš dovolit jen proto, že nemáš děti. Nevíš, co to je mít zodpovědnost za rodinu!“ Úplně přitom pominula fakt, že zatímco ona jezdí k moři s celou rodinou každý rok, Karolína trávila posledních několik prázdnin na chalupě. Šetřila na svůj sen o cestě do Mexika.
Pamatujete si na hru na židličkovou, kterou jsme jako děti hrávali ve školní družině? Její princip je jednoduchý. Skupina dětí chodí dokola kolem židlí postavených do kroužku. Když paní učitelka zapíská, každé dítě se musí posadit na židličku. Vtip je v tom, že židlí je o jednu méně než dětí. Takže jeden nešťastník si nemá kam sednout a vypadne ze hry. Potom se jedna židle odebere a kroužek se zmenší. A znovu se chodí dokola. Kdo chce vyhrát ve hře na židličkovou, musí být hodně ostražitý. Nesmí koukat, co kde lítá, a musí si dávat pozor, aby v pravou chvíli stihl uzmout nějakou židli, než mu ji sebere někdo jiný.
Někteří z nás – například Iveta – hrají hru na židličkovou celý život. Stále trpí pocitem, že dobrých věcí na světě není dost pro všechny. Pokud se někdo má dobře, vždycky někde vedle něj musí být nějaký chudák, který ostrouhá. Všichni se přetahujeme o omezené množství židliček, a pokud si chceme sednout, musíme být pořád ve střehu. Lidé okolo nás nejsou spolupracovníci, ale konkurenti. Když přijde na věc, kdokoli vám může vyfouknout vaši židli! Není to moc příjemné nastavení mysli. Psychologové tomu říkají mentalita nedostatku.
HLADOVÝ STÁLE MYSLÍ NA JÍDLO
Lidé uvažující v mentalitě nedostatku mají pocit, že celý svět funguje podle rovnice s nulovým výsledkem. To znamená, že když má někdo něčeho víc, někdo jiný toho musí mít méně. Když si svůj kousek nevezmu hned teď, doplatím na to, protože později už na mě nezbude nic. A neplatí to zdaleka jenom o penězích nebo o úspěchu v práci. Může se to týkat třeba i hledání partnerů: Když si moje single kamarádka najde přítele, mohu to brát jako dobré znamení, že i já se třeba brzy šťastně zamiluji. Anebo můžu o to víc zahořknout, protože to vnímám jako signál, že volných a zajímavých mužů je na světě zas o jednoho méně. Lidé uvěznění v mentalitě chudoby se jen velmi těžko dokážou radovat z úspěchů svých přátel.
Ale chudoba – ať už skutečná, nebo domnělá – se na našem myšlení podepisuje i mnoha jinými způsoby. „Nedostatek není jen fyzické omezení. Nedostatek zasahuje naše myšlení a cítění, protože automaticky orientuje
naši mysl, aby se přednostně soustředila na nenaplněné potřeby. Tak například hladový stále myslí na jídlo. Pro osamělého člověka nedostatek představuje sociální izolaci a absenci přátel,“ říká psycholog Eldar Shafir.
Pocit chudoby také podporuje krátkozraké myšlení a ignorování dlouhodobých důsledků svých rozhodnutí: to málo, co mám, si musím užít hned teď, protože později už „nebude“. Lidé žijící v mentalitě nedostatku proto například mají pocit, že si „nemohou dovolit“ penzijní připojištění, anebo neinvestují do vzdělání svých dětí, ale zároveň jim klidně koupí k svačině drahou bagetu v celofánu a kokakolu. A mladá žena, přesvědčená, že nemá moc šancí najít lásku, zase setrvává v nepříliš spokojeném vztahu s prvním chlapíkem, který ji oslovil na diskotéce, protože má strach, že už by nikoho jiného nemusela potkat.
O tom, jak se mentalita nedostatku projevuje při navazování známostí, píše na svém blogu americký vztahový kouč Harris O’Malley: „Většina mladých mužů, kteří ke mně přicházejí na koučování, má problémy s mentalitou nedostatku. Mají pocit, že žen prostě není dost. Existují různé varianty tohoto přesvědčení. Někteří muži například věří, že musejí najít svou spřízněnou duši, jedinou na celém světě. Jiní si omezují prostor tím, že si nastavují laťku neuvěřitelně vysoko. Další zas nedokážou uvěřit, že by na světě mohl existovat dostatek žen, které by se o ně mohly zajímat. Ale výsledek je vždy stejný: tito nešťastníci věří, že každé odmítnutí a každý rozchod je o krok přibližuje k tomu, že umřou o samotě, nemilovaní, a nikdo je nebude oplakávat.“
Z takového duševního nastavení se – pokud vůbec – rodí dosti nešťastné vztahy. Pokud totiž věříte, že váš protějšek je vaše „poslední šance“ a jediná záchrana před samotou, chováte se podle toho: jako neatraktivní závislák či závislačka, kteří posílají jednu textovku za druhou a které každý další nezodpovězený vzkaz uvrhuje do ještě většího zoufalství.
HLOUPĚJŠÍ KVŮLI CHUDOBĚ
Americký sociolog Sendhil Mullainathan dokonce zjistil, že chudoba, nebo jen pocit ohrožení chudobou, krátkodobě snižuje naše IQ – a to o celých třináct bodů. Jsme-li ve finanční tísni, nebo si to o sobě myslíme, naše mysl operuje v krizovém režimu a nemáme kapacitu uvažovat klidně a jasně. Pracoval s chudými farmáři v Indii, kterým dal spočítat několik matematických příkladů. Ukázalo se, že těsně po sklizni, kdy se jim daří z celého roku nejlépe, si při jejich řešení vedli o poznání líp než před sklizní, kdy jejich sýpky i peněženky zejí prázdnotou.
A nemusejí to být jenom indičtí zemědělci, kteří (na rozdíl od většiny z nás) reálnou chudobu skutečně zažívají. Podobný pokus profesor Mullainathan provedl i v jednom americkém nákupním centru. Nakupující také měli spočítat matematickou úlohu. Všichni, chudší i bohatší, si při jejím řešení vedli zhruba stejně. Pak ale dostali za úkol představit si, že se jim rozbilo auto a oprava je bude stát tři tisíce dolarů (to představuje zhruba dvě třetiny průměrného amerického měsíčního platu). Těm nejbohatším zákazníkům se řešení dalších příkladů dařilo stejně dobře jako předtím. Ale ti chudší náhle jako by „zhloupli“ – jejich výsledky se zhoršily až o 40 procent. A stačila na to jen úplně imaginární představa, že jim něco drasticky nabourá rodinný rozpočet.
„Je také prokázané, že chudí lidé mají nižší sebekontrolu. Neustále si musejí v každodenním životě odříkat mnoho věcí, odolávat mnoha pokušením. A na jiná pokušení už jim nezbývají síly. Proto například lidé z chudších vrstev obtížněji dokážou přestat kouřit,“ píše Sendhil Mullainathan ve své knize Scarcity.
SOUSTŘEĎTE SE NA TO DOBRÉ
Jistě, u našich předků měla mentalita nedostatku často své opodstatnění. Můj muž dodnes s oblibou vzpomíná na šetřivé praktiky svého otce, který obaloval hořáky na sporáku alobalem, aby neunikalo teplo, a huboval svou ženu, že koupila v obchodě citrony, když přece mají plný sklep jablek ze zahrady! Jenže manželův otec zažil jako dítě druhou světovou válku, jeho rodičům komunisté sebrali pole a kus lesa, měl s chudobou své reálné zkušenosti.
V dnešní době je ovšem jednodušší osvojit si mentalitu hojnosti: tedy pocit, že všeho je dostatek, dostane se na každého, a když si svůj kousek nechám na později, nemusím se obávat, že mi ho někdo sebere.
Mentalita hojnosti vyvěrá z hlubokého pocitu sebejistoty a bezpečí. Jestliže věřím, že peněz, úspěchu nebo lásky je na světě dost pro všechny, mohu se chovat velkoryse a bez obav se podělit o prestiž, uznání, zisky či pravomoci. Jsme-li si jisti, že úspěch našeho kolegy nijak nezmenšuje šanci na náš vlastní úspěch, můžeme mu ho upřímně přát. A pokud věříme, že svět je plný úžasných nezadaných mužů nebo žen, eventuální rozchod nás sice může bolet, ale neznamená konec světa, nýbrž šanci najít konečně toho pravého.
Jak ale svoje duševní nastavení změnit? „Soustřeďte se na to dobré, co ve svém životě máte, a ne na to, co vám chybí,“ doporučuje psycholog Eldar Shafir. „Oceňujte to, co jíte, místa, která navštěvujete, své přátele, rodinu, zkrátka cokoli, co je ve vašem životě pozitivní.“ Když si uvědomíte, jak je váš svět bohatý, pomůže vám to ubránit se před zapšklým negativismem.
Jeho další rada zní: buďte zranitelní. „Podstatou mentality nedostatku je strach, že na mě nezbyde, že si musím svůj kus koláče urvat co nejrychleji. A tento strach nás tlačí ke špatným rozhodnutím. Odvaha ke zranitelnosti spočívá v tom, přiznat si, že tyto strachy existují. Je normální je mít. Ale neměly by zcela ovládnout váš život.“
Pokud dospějete k mentalitě hojnosti, přesvědčíte sami sebe, že dobrých věcí je dostatek pro každého a bude jich dost i v budoucnu, váš život tím získá novou lehkost. „Když uvažujete v intencích nedostatku, berete vše nesmírně vážně. Máte pocit, že když se vám něco nepovede, všechno skončí. A to se pravděpodobně nestane. Jenže si vytváříte sebenaplňující se proroctví neúspěchu, protože vaše vnitřní negativita vám hází klacky pod nohy,“ říká Eldar Shafir. A to je škoda. Nikdo z nás by neměl žít jako chudý člověk uprostřed neuvěřitelně bohatého světa.
JAK PŘELADIT NA HOJNOST
Chcete se zbavit „chudého“ myšlení?
Tady je několik tipů
Mluvte o svém životě pozitivně. Nezdůrazňujte, co vám chybí, ale raději mluvte o těch mnoha věcech, které máte. Ptejte se přátel na to, co se jim povedlo. A nebojte se něco takového říct i o sobě.
Udělejte probírku šatníku – budete překvapeni, kolik oblečení ve skutečnosti máte. Namísto pocitu, že „nemáte co na sebe“, zažijete pocit skutečného nadbytku.
Méně se vystavujte médiím a zejména reklamě, která ve vás zbytečně vyvolává touhu po věcech, které nemáte.
Dělte se s ostatními. Budete mít dobrý pocit a zjistíte, že máte o co se dělit, i když nežijete v šíleném nadbytku. Nejde jen o to, dělit se o peníze nebo věci, ale také o čas, znalosti nebo kontakty.
Přestaňte se porovnávat s ostatními. V mentalitě nedostatku není tak důležité, jak se daří vám samotným, ale aby se vám dařilo líp než ostatním.
V mentalitě hojnosti se porovnáváte sami se sebou. Veďte si takzvaný „gratitude journal“ – deník, do kterého každý den zaznamenáváte pozitivní věci, za něž jste ve svém životě vděčni.