Příběh čtenářky: Zasvětila jsem život úklidu na úkor rodiny a koníčků

Příběh čtenářky: Zasvětila jsem život úklidu na úkor rodiny a koníčků

Kamarádky, pro které je pořádek koníčkem, mě nepřestávají udivovat. Jsou ale mezi námi i takové, které jsou ještě o level výš a z úklidu si vytvořily závislost.

GRUNTOVÁNÍ JSEM ZASVĚTILA ŽIVOT

Už odmalička jsem byla vedena k úklidu. Jenže nic nebylo jen tak. Nádobí jsem třeba musela třikrát přemývat, protože s tehdejšími mycími prostředky to byl téměř nadlidský úkol. Rodiče zkrátka byli posedlí čistotou. Ani smítko nesmělo zůstat na zemi a kapka na kuchyňské lince byla úplná katastrofa.

PŘÍSNÁ VÝCHOVA MĚ NAUČILA

Když jsem neměla dokonale uklizený pokoj nebo ustlanou postel, následoval trest. Například jsem nesměla s dětmi ven nebo mi zakazovali sladkosti a televizi. Raději jsem proto dbala na to, aby byli rodiče vždy spokojení, a později jsem uklízela, i když jsem nemusela, jen abych se zavděčila. Ve dvaceti letech jsem nastoupila jako prodavačka do obchodu, kde jsem absolvovala školení o úklidu. Byla jsem nadšená. Uklízení se mi dostalo pod kůži a začala jsem jím doslova žít.

DĚTI I MANŽEL JSOU NEPOŘÁDNÍ

Dnes dbám hlavně na hygienu. Když mi nějaká kamarádka řekne, že používá jeden hadr na všechno, nebo si před jídlem neumyje ruce, z té představy div neomdlím. Moje děti a manžel bohužel smysl pro pořádek zrovna nemají a stále je pro ně těžké pochopit, že je úklid důležitý. Každý den dětem opakuji, že musejí vynést odpadky, a když z pokoje nevracejí špinavé talíře od jídla, doslova zuřím. Uklidí, až když jim zabavím mobily.

NA ÚKOR RODINY A KONÍČKŮ

Všechno v podstatě ale stejně uklidím radši sama, protože vím, že to nikdo neudělá pořádně. Já nikdy neuklízím napůl, vždycky všechno beru z gruntu a nedělá mi problém ani velký generální úklid, kterému se věnuji klidně několik dní. Vím, že mi to zabírá tolik času, že se nemůžu věnovat pořádně své rodině a jiné zábavě, jenže já si zkrátka nemůžu pomoct, jsem už taková.

MÍSTO CHLAPA MÁM DOMA HOSPODYŇKU

S Mirkem jsme se seznámili na úřadě, kde jsme oba pracovali. Líbilo se mi, že má na rozdíl od ostatních kolegů ve věcech pořádek. Vše měl úhledně srovnané od dokumentů po spony. Občas jsme si z něj dělali legraci a v jeho nepřítomnosti jsme mu pořádek narušovali tím, že jsme třeba pohnuli spisem nebo perem, čehož si samozřejmě všiml a okamžitě věc vrátil na původní místo.

HORŠÍ NEŽ ŽENSKÁ

Když jsme spolu začali chodit, libovala jsem si, že aspoň doma nebudu mít bordeláře. U bývalého muže mě právě štvalo, že byly veškeré domácí práce jen na mně, takže jsem ve volném čase nedělala nic jiného, než že jsem vařila a uklízela celý dům. To u Mirka opravdu nehrozilo. Ten byl až tak pořádkumilovný, že bych u něj nějakou laxnost spíš uvítala. Někdy si skoro říkám, že je víc ženská než já. Místo toho, aby si po práci sedl v klidu na gauč a díval se se mnou na televizi, bere do ruky mop a vytírá čistou podlahu. Vždycky to svádí na chudáka psa, že tam jsou od něj ťapky. Problém je, že je tam vidí jen on.

NECHCEŠ JÍT RADŠI NA FOTBAL?

Někdy jsem z něj až nervózní, jak pořád pobíhá po domě a něco otírá hadříkem. Dělá to i před návštěvou. To je mi kolikrát trapně, protože pak před všemi vypadám jako šmudla, za kterou musí uklízet manžel. Najednou mám tolik času sama pro sebe, že ani nevím, co s ním. Doma zvládne všechno Mirek tak dokonale vygruntovat, že není třeba cokoli dělat. Dokonce ho baví i vařit! Někdy se ho ptám, jestli nechce jít radši na fotbal nebo s chlapy do hospody a nechat ženské práce také mně. Zatím jsem bohužel neuspěla.

Doporučujeme

Články odjinud