Kdybyste jejich příběhy viděli na filmovém plátně, žmoulali byste v ruce kapesník a na konci si dojatě zaslzeli. Těmto párům ale skutečně osud postavil do cesty komplikované zkoušky, které dokázali překonat. A to hlavní, co jim dodávalo po celou dobu sílu, byla láska.
PŘÍBĚH PRVNÍ: DANA SALAŠOVIČOVÁ A ERIK SCHMIEDT „ZACHRÁNILA MI ŽIVOT.“
Kdybyste o nich četli v knize, nejspíš by vás napadlo, že spisovatel spojil tři příběhy do jednoho. Je to dva roky, co Dana zachránila Erikovi život, když měla doslova pár hodin na rozhodnutí, zda mu darovat ledvinu. Kdyby nebyli spolu, Erik by dnes nejspíš nežil. Přestože manželé jsou teprve pátý rok, poznali se mnoho let nazpátek přes Danina prvního muže.
Erik byl jeho kamarád z vysoké školy a s rodinou se stýkal coby její blízký přítel. Byl tehdy svobodný, nezadaný a nezřídka s nimi trávil společné víkendy nebo dovolenou. Čím častěji rodinu vídal, tím víc se mu v její společnosti líbilo. Brzy mu začalo být jasné, že je to hlavně zásluha Dany než jejího muže. Nikdy si ale nepřipustil, že by za jeho počínáním mohlo být něco víc než přátelství.
„Jednoho dne chtěla Danka navštívit své příbuzné na západě Slovenska. Protože jsem tam měl zrovna cestu, nabídl jsem jí doprovod. Domluvili jsme se po telefonu a já se začal neskutečně těšit. Na výlet. Na Danku. Na Danku?“ popisuje Erik chvíli, kdy si uvědomil, že Danu, manželku svého nejlepšího přítele, miluje k zbláznění. „Nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl jsem jí zavolat a výlet zrušit. Nakonec jsem se rozhodl nechat všechno, jak je. Smířil jsem se s pocitem, že ji miluju, ale ona se to nikdy nedozví.“
Co netušil, bylo, že Dana v nitru prožívala přesně totéž. Když končil další rodinný výlet v jeho společnosti, ticho v autě, v němž se vraceli domů, bylo tísnivé. „Ve výtahu k bytu, kde Dana bydlela, vypadala tak nešťastně, jak jsem ji ještě v životě neviděl. Nevěděl jsem, co dělat, tolik jsem toužil ji obejmout a říct, co cítím. Mlčel jsem.“
Byl rozhodnutý, že v jejich rodině byl naposled. Druhý den mu však zazvonil telefon. Na druhé straně byla Dana a sdělovala mu, že má problém. Protože… protože se do něj zamilovala. Celé to trvalo asi dva týdny. Dohodli se, že spolu stráví víkend a vymyslí, co dál. Poprvé se tenkrát chytli za ruce, poprvé se políbili, oba byli nervózní, jako by jim bylo patnáct.
Domů se Dana vracela pevně odhodlaná, že se rozvede. Její manžel se zhroutil, rodina ji odsoudila. Jediný, kdo jí stál po boku, byla Danina „stará mama“. Dana sbalila děti, devítiletou Kristýnu a sedmiletého Lukáše, a z domova se odstěhovala k ní. Časem se za nimi přestěhoval i Erik. To už ale začínalo být jasné, že chtějí-li žít v klidu, budou muset Slovensko opustit. Před čtyřmi lety se odstěhovali do Prahy.
Přesně dva měsíce nato Erikovi diagnostikovali selhání ledvin. Boží trest? „Napadlo mě to,“ přiznává Erik a dodává: „Věřím, že pokud někomu ublížíte, obrátí se to proti vám.“ Erik trpěl nejen fyzicky kvůli své nemoci, ale také psychicky. Daniny děti se k němu otočily zády.
„Čas věci postupně srovnává. Teď je náš vztah docela dobrý, třebaže z jejich strany v něm do konce života bude něco křehkého a zranitelného,“ říká. Situace se ještě zkomplikovala před třemi lety, když Dana pár týdnů po Erikově úspěšné transplantaci zjistila, že je těhotná.
Nebyl to ještě ani měsíc, co kvůli Erikově zákroku tvrdili lékařům, že společné dítě neplánují. „Museli jsme se rozhodnout, zkonzultovat to s lékaři. Byla to trochu loterie, jestli Danka dítě zvládne. Tolik jsem se o ni bál,“ vypráví Erik. Nakonec všechno dobře dopadlo a miminko se narodilo loni v listopadu.
Skutečnost, že darovala svému muži ledvinu, Dana nevnímá tak, že by zásadně prohloubila jejich vztah.
„Milovali jsme se předtím a stejně se milujeme dnes.“ Stejně tak oba odmítají, že by překážky byly zárukou lásky na zbytek života. „V žádném vztahu nikdy nevíte, jak to dopadne. A to platí i o tom našem. Co ale vím, je, že Erik je moje životní láska,“ tvrdí Dana. Jak upřímná je její zpověď, mohou potvrdit i lékaři. „Když posuzovali, zda je transplantace ledviny do Erikova těla možná, ptali se nás s nadsázkou, jestli nejsme sourozenci. Že prý takovou shodu v hodnotách dvou různých orgánů nikdy neviděli. Asi k sobě opravdu patříme,“ uzavírají.
Příště se můžete těšit na příběh Martiny a Tomáše, kteří spolu čekali dítě už v patnácti. Odborníci jim tvrdili, že spolu nevydrží ani půl roku, a doporučili dítě k adopci... Jak to nakonec dopadlo?
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
