Pověsti, příběhy a humorná vyprávění z oblasti Dalmácie v Chorvatsku a Istrie.
Pověsti často vysvětlují názvy některých míst nebo vyprávějí o osobnostech z této oblasti. Kniha přebírá i lidová vyprávění o démonech, kouzelnících a strašidlech. Objevují se tu také motivy legendární a historické, pověry a veselé příběhy, které se často vysmívají nešvarům nebo hlouposti lidí.
Dalmácie – kraj u Jadranu, kde se moře stýká s vysokými horami, kraj, kde byl kdysi život tak těžký a lidé často velmi chudí. To je kraj, s jehož příběhy se můžeme seznámit v této knize. V Dalmácii nalezneme bohatá a staroslavná města, jako je Dubrovník, Split nebo Trogir, ale i malé zapadlé vesničky v horách či na ostrovech. Stýkají se zde prastaré vlivy ilyrské a římské s byzantskými, slovanskými, italskými i tureckými – a to vše se projevilo i v místních příbězích.
Když v současné době přijíždíme do této oblasti, ani si neuvědomujeme, jak je bohatá na lidovou slovesnost. Dodnes se tu vypráví mnoho krásných pohádek i pověstí a tato kniha vám přináší některé z nich. Vystupují v nich postavy, které známe i z našich příběhů, ale často se v nich objevují stvoření, o nichž jsme u nás nikdy neslyšeli. Můžeme tu potkat bloudící duše malých nepokřtěných dětí v podobě bílých kocourků, řádí zde děsivý Orbo nebo duchové-džinové. Mnoho groteskních příběhů vypráví o popech, čertech či hloupých vesničanech, ale tradují se tu i pověsti o historických postavách z chorvatských dějin. A pro zajímavost jsme připojili i několik tematicky příbuzných příběhů z kraje tak blízkého a v mnohém podobného – z Istrie.
Chudák věštcem
Žil byl jeden chudý muž. Už nevěděl kudy kam, v břiše mu stále kručelo, ale k jídlu neměl nic. Všechno už dávno prodal, zbyl mu jen koník. Muž ho odvedl k popovi a vyměnil za knihu. Rozhodl se, že bude věštit, a rozhlásil to po celé vsi. Hned tu noc kradli dva zloději sousedovi voly. Ponocného však dělal právě ten chudý muž, který se chystal věštit. Viděl oba zloděje, jak odvádějí voly, a šel nenápadně za nimi. Zloději přivázali voly v lese za vesnicí k velkému dubu a muž na ně najednou zakřičel:
„Hej, zloději, vraťte mi mé voly, kam s nimi jdete?“
Zloději vzali nohy na ramena a utekli. Muž se vrátil domů, ale nikomu nic neřekl. Ráno, jen kohout zakokrhal, už přiběhl rozčilený soused a povídá: „Tak, když jsi tedy ten věštec, tak mi řekni, kam se poděli moji voli! Kdo je ukradl?“
„A co ty potřebuješ vědět, kdo je ukradl? To dobře nevidím, ale zato mohu přesně zjistit, kde tví voli jsou,“ odpověděl mu věštec. Otevřel knihu a velmi učeně se do ní díval. Pak říká: „Už to vím. Tví voli stojí přivázáni v lese u velkého dubu.“ Soused běžel rychle do lesa a skutečně našel voly přivázané u dubu. Hned se ten věštcův úspěch rozkřikl po celé vsi. Za několik dní přišel za věštcem jiný soused a povídá: „Mojí ženě někdo ukradl velmi vzácný prsten. Jestli najdeš zloděje, tak budeš velmi bohatě odměněn. Ale jestli ne, vyženeme tě z vesnice.“ Muž se však nezalekl: „Dobrá, takhle na dálku nic nepoznám. Přijeďte si pro mě pěkně kočárem s dobrými koňmi. A vaše žena ať mi uvaří dva kapouny.“ Nazítří stál před mužovým domem kočár tažený pěknými koňmi a zavezl věštce i s knihou k sousedovi. Sotva si sedli v sednici, sousedova žena se už netrpělivá ptá: „Tak jak? Kde je můj vzácný prsten?“ „Víte, sousedé, takhle já nemůžu pracovat. Dejte mi jednu místnost a přineste mi ty uvařené kapouny. Potom budu věštit,“ na to muž. Dali mu tedy jednu zvláštní jizbu a sluha přinesl jednoho kapouna. Muž ho snědl a křičí:¨ „Dejte mi i toho druhého!“ Sluha donese druhého kapouna, muž se na něj podívá a hlasitě povídá: „Jednoho už mám, druhý je tady!“ Sluha položil kapouna a utíká pryč z domu. Vtom se otevře skříň, z ní vyleze druhý sluha a povídá muži: „Pane, přiznáváme se, že jsme ukradli ten prsten. Tady je, vezměte si ho, prosím.“ „Ne, já si ho od vás brát nebudu. Ještě mě pomluví, že jsem ho sám ukradl,“ odpověděl mu muž. „Ale na dvoře je pěkná strakatá kachnička. Strč jí ten prsten do krku, ať ho spolkne.“
Pak v klidu dojedl druhého kapouna, vzal si knihu a šel za sousedem do sednice. „Tak, věštče, už nám povíš, kde je prsten?“ hned se ptá soused. „Teď nám to kniha ukáže,“ řekl muž a rozevřel vážně knihu. Chvíli do ní zamyšleně hleděl, stále v ní listoval a pak povídá: „Máte na dvorku strakatou kachnu. Tu musíte zaříznout a v ní prsten najdete.“
Soused se tomu podivil, jak by se mohl prsten dostat až ke kachně, ale poslechl. Šli se ženou na dvůr, kachnu chytili a podřízli. Skutečně našli v žaludku ztracený prsten. Žena byla radostí bez sebe, ale sousedovi se to celé nějak nezdálo. Povídá proto věštci: „Dám ti ještě jednu otázku. Jestli ji zodpovíš, velmi bohatě se ti odměním. Neodpovíš-li, nedostaneš nic.“ Za chvíli přinesl z komory skříňku a ptá se věštce, co je v ní. Věštec sklopil hlavu, jak by mohl vědět, co je ve skříňce. Spíše pro sebe si smutně povzdechl: „Skákal sis, skákal, teď jsi doskákal.“
Soused nato otevřel skříňku, tam byla luční kobylka a hned pěkně vyskočila. Soused ho zahrnul bohatstvím, ale muž už nikdy věštit nechtěl a žil si spokojeně až do smrti. A možná žije dodnes.
Ukázka je z knihy: Příběhy z Dalmácie autor: Otčenášek Vydalo nakladatelství Portál rok vydání: 2003, rozsah: 138 stran ISBN: 80-7178-783-3 Cena: 198,- Kč